Problém českého národa vystihl názvem své knihy světově proslulý sociální antropolog Ladislav Holý, jenž své provokativní dílo nazval Malý český člověk a velký český národ. Už samotným titulem definoval věčný problém naší národní identity a českých autostereotypů, kdy vedle sebe absurdně fungují pocit vlastní malosti a usmoleného čecháčkovství na jedné straně a hrdost na vysokou českou kulturu a demokratickou tradici, která může vést až k namyšlenému nacionalismu, na straně druhé.

Nazvat film o anabázi amerického radaru opět s využitím adjektiva „český“ se po Českém snu nejevilo jako dobrý nápad. Působí to jako krkolomná snaha o budování autorské značky jasně plynoucí z názvu filmů dvojice Klusák — Remunda, dělá to dojem spíše nevhodné než provokativní uzurpace a navíc, opakovaný vtip není vtipný.

Vzhledem k látce filmu je bez ohledu na Český sen ale titul filmu Český mír přiléhavý a výstižný, jak to jen jde. Holým definovaná ambivalence naší národní identity se v něm odráží. Slibuje českou malost i vzletnost ducha, když jde o takovou věc jako mír. Je příslibem komunální komediálnosti i usilování o naplnění velkých ideálů. Mír na vlastním dvorečku i mír pro celý svět.

„Obyčejný český člověk“ je v posledních letech výtečným objektem filmových tvůrců, i dokumentárních. Typizovaná postava v teplákách, která je jadrným jazykem hned se vším hotová a neochotná vidět cokoli jiného než sebe, vzbuzuje u diváků veselí jako archetyp malosti. Obyvatelé brdského Trokavce, kteří na pohled vykazují podobné mimikry jako všichni venkované světa a brání se postavení radaru v blízkém lese, v Českém míru tuto funkci ale neplní. Jejich protistrana v podobě našich politiků je totiž podstatně komičtější.

Bránění svých vlastních osobních zájmů obyvatel Trokavce je v Českém míru to jediné, co se zdá mít smysl a je opravdové. Komunální komedie se tudíž neodehrává v brdské vísce, ale zejména v Praze. Začíná vládní kampaní, která má přesvědčit veřejnost, že americký radar v Brdech je ta největší čest, které se nám od supervelmoci mohlo dostat a zároveň je to jediná možná záruka bezpečnosti před jakýmsi abstraktním nepřítelem. Situační komedie pokračuje akcemi politiků, kteří radar chtějí stůj co stůj a končí nočním telefonátem nově zvoleného Obamy, který projekt radaru zruší lehce jako mávnutím proutku.

Síla filmu tkví v tom, že na látce vojenského obranného systému, o němž téměř nikdo nic neví, sleduje, jak to vlastně vypadá se zastupitelskou demokracií u nás. O radar tady přece jen nejde. O radarech nejspíš neví skoro nic obyvatelé Trokavce, ani jeho příznivci na demonstracích, ani aktivističtí odpůrci, evidentně ani čeští politici a pravděpodobně ani Klusák s Remundou.

Dvouleté natáčení přineslo bezpočet špičkových momentů a situací, kterým se od srdce zasmějí spíše zahraniční diváci, protože ty tuzemské přece jen trochu zamrazí. Topolánek, který neumí moc anglicky, v Bílém domě vedle G. W. Bushe, přihlouple se křeníc na všechny strany, protože nemá, co by novinářům řekl. Vykulení mladíci od vojenské policie, kteří mají rozkaz vyhnat aktivisty z lesa a velmi nesměle a se sklopenými hlavami vyhrožují násilím. Americký kravaťák, který limuzínou přijede do vesnické hospody přesvědčovat brdské pivaře, jakou prosperitu radar kraji přinese. V rámci kampaně zaplacení herci Krytinář a Smoljak, kteří pateticky a toporně blábolí o mentalitě amerického lidu. Tomáš Klvaňa, který načas opustil tabákový koncern, aby vládní kampaň řídil, roztřesený a bledý nervozitou při setkání s představiteli americké armády. Vzteklý Martin Bursík neschopný aktivistce vysvětlit, čí zájmy vlastně zastupuje, když sedmdesát procent Čechů je proti radaru. Jakoby politici a jimi najaté osobnosti najednou ztrácely řeč a topily se, protože samy jaksi nevěří tomu, co říkají.

Během střídání sekvencí s demonstracemi odpůrců či naopak příznivců radaru, se situacemi s politiky, s vnikáním venkovanů a aktivistů do lesa, kde má radar stát, a stane se tak najednou horkou půdou, s akcemi vojenské policie či událostem politického marketingu roste trokavecký starosta Neoral jako politik. Z nepříliš komunikačně zdatného muže, který v důchodu řídí bez nároku na plat osmdesátihlavou obec, se postupně stává dobrý rétor, který začíná být tvrdým soupeřem nevěrohodných politiků a hvězdou demonstrací. Štábu se podařilo průběžně zaznamenávat jeho přerod, a zobrazit tak kuchařku růstu politika, který hájí zájmy svých lidí — a tím kontrastuje s etablovanými českými funkcionáři.

Ani on, ani jeho spoluobčané ale nejsou ve filmu prezentováni jako hrdinové. Hájí pouze svůj vlastní zájem nemít vojenské zařízení ve své blízkosti a tím je jejich motivace ke všem krokům jasná. U žádné z dalších stran se toto neděje a více či méně komické demagogické výstupy (ať už zdůrazňující pád národní suverenity, zlo představované Amerikou, nebo naopak povinnost oplatit Američanům osvobození Plzně) předvádějí jak na běžícím pásu, přičemž úsudek, co k jakému jednání koho vede, je ponechán na divákovi.

Český mír působí jako komplexní studie celých dvou let dění okolo radaru. Těžko se dá najít potenciálně důležité místo a čas, při kterém by štáb nebyl. Kromě všech komicky absurdních a vtipných situací dokáže film změřit hloubku propasti, která je mezi expertním věděním, kapacitou občanů rozumět problémům kolem sebe a politiky, u kterých není nikdy jisté, čí zájmy a proč vlastně hájí. Svěží formou využívající také rafinovanou práci se zvukem a důmyslného střihu, který činí z inkriminovaného brdského lesa jednu z postav filmu, představuje Český mír podstatný snímek, který diagnostikuje klíčový problém naší soudobé společnosti.