Kapela Vanessa prý rozšířila veřejnoprávnímu divákovi zornice hrůzou. Hledím na záznam: je zjevné, že brněnské studio ČT dostalo na obrazovky opravdový, syrový rokenrol. Po svátečním lidičkování příjemná změna.

Televizor se rosí, mé novorozené dítě hrůzou odvrací zrak. Ze záznamu si pouštíme pořad Tečka proběhnuvší na ČT Art jen několik hodin po vyhlašování výsledků Star Dance, čili dne svátečnějšího než Boží hod. Volnou rukou miminu zakrývám ouško a slibuji, že si před spaním pustíme Skoumala.

Blahobytně vyhlížející pán v klobouku, kterému do haitského černokněžníka chybí jen na krempu klobouku přišpendlená cingrlátka ve tvaru lebek, s rozkoší vykřikuje další sprosťárnu. Okolosedící se ničemu nediví, protože je to normálně v poho, ne. Středostavovské hodnoty se drolí, produkční i režijní limity jsou prolomeny. Kde se to zastaví?

Koks na Bibli, skoro nahá žena olizující vagínu, imitace krve - všichni už vědí. Dál se nemůžu dívat, zastavila by se mi z té opravdovosti laktace. Každopádně je skvělé, jaká svoboda se valí éterem, protože pravé umění má šokovat, měšťáky je třeba provokovat a legendárním kapelám se musí ukázat, že se jich nebojí ani jeden kameraman.

Osobně postrádám ještě urážku islámu, něco humoru na adresu církve nebo poznámku o feministkách, ale pokud jde o ženské, snad stačí ta prsatice v pozadí. Jednak je to nahotina, čili jde o frapantní sexualizaci ženského těla, ale taky demonstruje cosi emancipovaného tou vagínou. Ještě transvestita či útržek latexu, nebyl by?

Celostátní deníky nemohou tento závan svěžího vzduchu ve veřejnoprávním dusnu nechat bez povšimnutí, a dokonce ho berou vážně. Některé z večírků mého mládí tedy měly nečekanou estetickou hodnotu, ačkoliv byly prosty koksu i teatrálního cupování stránek Písma!

Vanessa to umí skoro tak dobře jako moji strýčkové z Moravy, na jejichž sedánky jsem se občas chodila dívat do kavárny. Tahle parta postarších pánů se vyznačovala stejným bravadem i nápaditostí, pokud šlo o způsoby, jakým šokovat nejbližší okolí.

Akce začínaly odvážnou analýzou některého problému z oblasti mezinárodních vztahů, kterou se, naštěstí, Vanessa obvykle nezdržuje. Vůbec přitom nevadilo, že všichni své postoje navzájem znali — u proizraelského stolu se vždycky našel nějaký odvážný propalestinec, ktery se pro kolektiv ten večer obětoval a byl halasně rozcupován na kousky. Bez hádky se nedalo začít, jelikož bylo potřeba skončit v epochálním souznění nad poslední rundou.

V další večírkové etapě se společnost začala zaobírat lidmi v bezprostředním okolí a tropit si z nich kruté žerty, což byla chvíle, kdy našinec ocenil, že je součástí domovského kruhu. Závěr soirée často přinášel nové hodnoty pro jazykovědce, což se o Vanesse z toho, co jsem viděla, říci nedá.

Strýčkové se navzájem láskyplně častovali nově vynalezenými moravismy pro mužské či ženské přirození, a když jim řeč definitivně došla, bavili se pantomimou mezi stolky, ale to už jsem tam vlastně nikdy nebyla, takže to nemůžu vědět.

Mimochodem, i strýčkové mají kapelu, jaká škoda, že je personál kavárny nepovažuje za performery se společenským přesahem, nýbrž za, řekněme, uličníky, a tak jim k vypitým bourbonům připisuje čárky navíc. Jenže oni se většinou nedají: na pohled nejpodroušenější z party shodí vychytralou masku, před rozbřeskem se vymrští a plaňkový plot na účtence pěkně přepočte.

A tak mě napadá, jestli Vanessa nemá nejvíc fanoušků na Hané. Možná bych ČT doporučila zvážit nový vysílací okruh, my, co teď žijeme v Praze, nemusíme být vždycky na tyhle surové, byť pravdivé hodnoty stavění. Členové kapely věkem strýčkům zhruba odpovídají, a pokud by je chtěl nějaký ošklivý pražský radní pronásledovat, s radostí jim poskytnu souřadnice oné kavárny. Má útulné sklepení, odkud se nedá vysílat. Bude zase řáckej underground!