Čekají nás dva měsíce bez oddané služby dvou stovek mužů a žen. Kuloáry utichly a nediktují tep země, ve sněmovní kantýně teplá malinovka, na hlasovací tlačítka sedá prach. Jak to bez nich zvládneme?

Chodbami Thunovského paláce bloumá paní uklizečka Olina. Roztržitě stírá zlatě rámované Slavíčky klůckem napuštěným cifem. Za vedení akce Čistý šuplík jí oddělení údržby sebralo měsíční prémie, což je po všech směrech nespravedlivé, protože kdo měl ještě před pár dny poznat, kdy už jí poslanci definitivně přestanou courat po chodbách?

A vyklidit se měla vláda, anebo rovnou sněmovna? Vyklidily tedy s děvčaty sněmovnu, takové práce navíc, že ano, v novinách psali samé „už!“, a pak zas „ještě ne!“ a šéf odjel s manželkou do Chorvatska, takže nebylo, koho se přeptat.

Paní Slávka, žena nesmlouvavě zjišťující identitu sněmovních hostí lapených v turniketu, která vás bez občanky pustí dovnitř pouze v případě, jste-li okouzlující jako Richard Falbr, jí v den, kdy ten exodus měl přijít prvně, říkala, že Miroslav Kalousek dorazil do budovy mimořádně zkroušený, a dokonce zažertoval s novináři, což bylo skoro tak znepokojivé, jako když se ondyno dostavil Václav Klaus a přinesl si v plastové lahvi nápoj s extraktem z aloe vera, známé levicové léčivky. Paní Slávka je obvykle první bytostí v zemi, která skutečně ví, co se děje — i pan premiér, ten či onen, je zvyklý se jí u vstupu do budovy přeptat, do čeho jde.

Rozpuštění poslanci se vydali znova představit svým rodinám, ale ještě včera našla paní Olga v místnosti údržby posledního člena LIDEM, čímž se stranická základna ustálila právě na tomto jednom členovi. Dopoledne před budovou postával Jan Fischer se svazkem tiskových zpráv o své ochotě dělat od října pro kohokoliv cokoliv — pokud to tedy nebude v politické straně — ale protože do Sněmovní přestali docházet i novináři, obrátil svoji pozornost k pochůzkám po přilehlých diplomatických kancelářích.

Ještě mám naději stát se špionem nějaké zahraniční mocnosti, myslí si pan Fischer, a na Valdštejnském náměstí bere zvonky u domovních dveří odshora až dolů. Protože však na záběrech z bezpečnostních kamer vypadá trochu jako jehovista, nesetkává se jeho akviziční úsilí s přesvědčivým úspěchem.

Blaho země v těchto dnech dlí na bedrech odvážné skupinky mužů a ramenou jedné ženy, kteří si od náročné práce s řízením státního Hindenburgu čas od času odskočí odpočinout na kvalitní večírek. Protože se jim však na poslední party ve Slovanském domě přimotali žurnalisté zrovna ve chvíli, kdy chtěli rozdat almužny potřebným a vypadalo to venkoncem blbě, příští střetnutí plánují spíše disidentského, bytového charakteru, přičemž největší kvartýr má, jak známo, pan ministr Balvín.

Ten po vzoru Ludvíka I. Bavorského a jeho sbírky portrétů světových krasavic provozuje soukromou obrazárnu s extenzivní sbírkou dámských rozkroků. Jejím kurátorem se stal jeho blízký přítel František Ringo Čech, náš příští opravděnský ministr kultury, což už mají s panem Balvínem domluvené a v kuloárech se proti tomu nic nenamítá, pokud tedy nebudou mít volno kluci z Maxim Turbulenc, což by bylo o dost lepší, jelikož jsou dva.

Na okrese zatím zuří sestavování volebních kandidátek. Tato vzrušující činnost, několikanásobně složitější než machinace probíhající kolem sestavování svatebního zasedacího pořádku, kdy by teta Líba mohla klidně zabít bratrance Arnošta, má zajistit, aby se mezi nové reprezentanty a reprezentantky státu dostali jen ti nejkvalitnější lidé. Prvních pět míst se přitom obvykle drží pro zasloužilé straníky, jimž nejakutněji hrozí trestní stíhání.

Během těchto dvou jalových měsíců, kdy se zem bude potácet hustou mlhou nejistoty, se však leccos stihne. Dodělají se papíry kolem Temelína, stejně se to zbytečně táhne. A ministr Cienćala naučí kolegy zpívat píseň U nás na severu od Jaromíra Nohavici: Všude kolem ve světě jsou mobily/ u nás nevyroste ani obilí/ psi se živí výhonkama přesliček/ každá rodina má deset dětiček.

A pak už budou volby a bude zase dobře.