Prezident Miloš Zeman má se svým předchůdcem Václavem Klausem společnou jednu nesympatickou vlastnost. S oblibou dává najevo nadřazenost, povýšenost a pohrdání. Zřejmě je za tím v případě obou pánů potřeba kompenzovat jistou psychickou nerovnováhu. Ostatně o tom dosti napsali a jistě ještě více a kvalifikovaněji napíšou jiní.

V rozhovoru pro Haló noviny prezident na okraj sporu o jmenování profesorů označil Martina C. Putnu za „bezvýznamného človíčka“, jehož jmenování bylo malou cenou zaplacenou za to, že se zbavil mso-ansi-language:CS;mso-fareast-language:EN-US;mso-bidi-language:AR-SA">další, tentokrát čistě formální pravomoci.

Tato slova měla zřejmě vyznít jako doklad blahosklonnosti a smířlivosti, zároveň je v nich ale velká dávka jedu. Stal se profesorem, sklidil si svou mediální pozornost, ale přesto je a vždy bude jen bezvýznamným človíčkem.

Člověk skutečně velký nemá potřebu dokazovat svou velikost snižováním a ponižováním druhých. Miloš Zeman se pro Haló noviny vyjádřil také k osobě Vladimíra Špidly. To byl podle něj neúspěšný předseda strany, neúspěšný premiér, neúspěšný eurokomisař, neúspěšný kandidát na senátora.

Ztělesnění neúspěchu; na jeho pozadí pochopitelně tím víc vynikne velikán, který má „pod palcem“ současnou politickou situaci. Za takovýmto zdůrazňováním vlastní síly a velikosti lze tušit vratkost. Což v případě hlavy státu není nic povzbudivého.

Je pravděpodobné, že mnoha lidem nepřijdou podobné výroky jako nic mimořádného, jiní s nimi souhlasí nebo mají pocit, že „to konečně někdo řekl“ i za ně. Jenže neúcta k člověku je vždy nebezpečná, vždy je symptomem narušení základních lidských hodnot. Neúcta, ne nesouhlas — lze přece nesouhlasit i dosti ostře, a přece nedávat najevo, že ten druhý je vlastně nic, zbytečný člověk, pouhé smítko.

Bude zajímavé, byť zřejmě ne úplně příjemné sledovat, jak se bude hlásící se kult síly a úspěchu v politice vyvíjet, jaké podoby bude přijímat. Nemusí to nutně být český Putin, Orbán, dokonce ani Berlusconi.

Jisté ale je, že i u nás je po podobné síle působící jako utišující prostředek v době obecného znejistění poptávka. Slovy kancléře Pražského hradu a možného volebního lídra zemanovců, hledá se politik se silným stiskem ruky.

O bezvýznamných človíčcích se ale v naší situaci dá mluvit i v jiné souvislosti. Právě tak si totiž mohla připadat část veřejnosti, sledující v posledních letech rozmach exekutorských praktik, macešské zacházení exekutivy se sociální sférou, zvláštní experimenty vlády odpovědných.

To vše na pozadí mediálního světa, kde míra pozornosti není vždy přímo úměrná skutečné potřebnosti a prezentace někdy otřesně neodpovídá realitě. Z jistého úhlu pohledu bylo Zemanovo vítězství triumfem opomíjených, bezvýznamných, vysmívaných lidiček.

Mnozí v těchto dnech dumají, co je to vlastně ta „nová levice“, proč je tak slabá a co s tím dělat. Při přemýšlení nad slovy o bezvýznamných človíčcích jsem si uvědomil, že v tom je, aspoň pro mě, jedna z jejích podstatných vlastností. Zachovat si úctu k člověku a nepohrdat nikým — ani jednotlivcem, ani celou společenskou skupinou. Jedině takový, skutečně humanistický přístup může být základem politiky, která bude mít rozum i srdce.