Omlouvám se panu Kiplingovi a všem jeho příznivcům za zpotvoření slavné sentence z  Knihy džunglí. Ona ale dosti přesně vystihuje duševní spřízněnost výše jmenovaných pánů. Což je velký problém, protože všichni, kdo se těšili, že po deseti letech bude opět prezidentem někdo zcela normální, mohou být těžce zklamáni. Obávám se proto, že bude-li prezidentem Miloš Zeman, bude pokračovat v Klausově stylu politiky a zřejmě i stejnými prostředky. A že na to doplatí především jeho kdysi mateřská strana, která mu po prvním kole voleb poskytla rozpačitou podporu („ČSSD doporučuje voličům, aby… zvážili…“).

Hlavní charakteristikou obou pánů je extrémní zahleděnost do sebe samých. Je to egocentrismus snad ani ne plně uvědomovaný, jako u hodně malých dětí. Oba obtížně odlišují své názory na realitu od reality samé. Splývá jim to v jedno. Proto jsou schopni se skutečně upřímně zlobit na ty, kdo mají názory jiné. Jsou přesvědčeni, že jiný názor než ten jejich je prostě názor špatný. Musí být špatný, neboť se liší od pravého stavu věci, který nahlédli oni.

V důsledku toho často v kontaktu s (politickou) realitou narážejí. Protože její obraz se tvoří v názorovém střetu a navíc není statický, mění se spolu s postupujícím poznáním. Ty střety zpracovávají úkorně. Nechápou je jako přirozené a zdravé, ale jako jakýsi naschvál těch druhých, kteří moc dobře vědí, jak je to doopravdy, ale z nečestných důvodů jim pravdu nechtějí přiznat. Chápou ty střety osobně. Postupně se stávají podezřívavými a přistupují k druhým lidem a k odlišným názorům nikoli nepředpojatě, nýbrž apriorně s nedůvěrou.

Oba jsou jistě nadprůměrně inteligentní, navíc mají zájem na vytváření příznivého obrazu o sobě ve veřejnosti, a tak se tento jejich nedůvěřivý vztah k lidem a k světu, včetně světa politiky, neprojevuje v jejich veřejných vystoupeních ve svých nejextrémnějších podobách. Většinou své chování na veřejnosti aspoň částečně kontrolují. Nutkání k verbální agresi a trestání se proto většinou omezí buď na peskování nebo na sžíravou ironii (sebeironie chybí, u Klause úplně, Zeman ji jen předstírá), která většinou nepřekročí hranici společensky přijatelného. I když příklady výroků, které už jsou tzv. za hranou, bychom také našli.

Větší problém ale může být s chováním mimo veřejnost. Tam už sebekontrola zdaleka není tak silná, tam už není nutno se stylizovat, předstírat, tam jsou oba pánové daleko více sami sebou. Mstivost a intriky tam mají volné pole působnosti. Navíc ani současný prezident, ani Miloš Zeman nikdy nezapomínají a nikdy neodpouštějí. Tato vlastnost vyplývá z výše uvedených osobnostních charakteristik. Proto podle mého mají pravdu ti, kdo jsou přesvědčeni, že za případného Zemanova prezidentování se má nejspíš ČSSD na co těšit. Přinejmenším za údajný podraz při prezidentské volbě v roce 2003. Že ji to politicky neposílí, je nabíledni.

Členové ODS, bouřící se proti oficiálnímu doporučení volit Karla Schwarzenberga, si to zřejmě uvědomují lépe než jejich šéfové. Nebo možná více slyší na názory současného pána Pražského hradu. Ten již před časem označil Miloše Zemana za nejlepšího prezidentského kandidáta. A  při prvním kole voleb celkem jasně naznačil, kdo je jeho favorit do kola druhého. Rozhodně ne náhodou. Oni oba páni zřejmě svou vzájemnou duševní spřízněnost také dobře cítí.