V závěru minulého týdne nás mainstreamová média obdařila protikladnými informacemi. Všechno to měly být zprávy „z Hradu“. Podle jedné se prezident Miloš Zeman vyslovil, že Martina Putnu za profesora nejmenuje, ačkoli celý komplikovaný proces na univerzitě a na ministerstvu školství řádně proběhl. Podle jiné zprávy se prezident dosud o jmenování nevyslovil a rozhodnutí teprve padne. Obávám se, že zpracování informací a jejich ověřování funguje v dotčených hromadných sdělovacích prostředcích tak mizerně, že se touto cestou o stanovisku prezidenta snad dovíme, až samo jmenování proběhne a účastníci podají svědectví.

Situace by však byla vážná i v případě, že Miloš Zeman pouze vyslovil názor na Putnu, jak v jedné ze zpráv čteme. Názor totiž vyslovil prezident, ne řadový občan. Proto je to důležité, i když nejde o oficiální právní akt. O podobě očekávaného úředního úkonu to předem něco sděluje.

Sám fakt, že Miloš Zeman nárokuje pro sebe pravomoci, jež lze vyčíst z ústavy, by neměl překvapovat. Volalo se dvě desetiletí po přímé volbě a tedy po silném mandátu prezidenta. Lid si přesvědčivou většinou prezidenta zvolil. Tak silný mandát jistě není poskytnut oficiálnímu kladeči věnců. Přímá volba volá po extenzivním pojetí ústavních pravomocí. To, co parlamentem volení prezidenti mohli činit, ale podle jakýchsi neurčitých „ústavních zvyklostí“ nečinili, to přímo volený prezident pochopitelně činit chce a lze předpokládat, že si to přáli jeho voliči. Je nepoctivé napřed vyžadovat posíleného prezidenta a pak se nad jeho zájmem o silné pojetí funkce pohoršovat. K extenzivnímu pojetí prezidentských pravomocí patří i odmítnutí návrhu na jmenování profesora. Nic naplat, že předchozí instance jmenování řádně připravily.

O Putnově odborné způsobilosti v oboru filologie, konkrétně bohemistiky, rusistiky a komparatistiky sotva lze vážně pochybovat. Publikoval závažné práce, působil na zahraničních univerzitách, vědecké rady a profesorské komise jeho kvalifikaci potvrdily. Když toto vše prezident přehlédl, ozývají se mohutné obhajoby akademické svobody. Míní se tím tradiční autonomie univerzit, jejich nezávislost na momentálních politických posunech.

Pro vědu je svoboda nanejvýš žádoucí, i když je nutno zdůraznit, že nezávislost zejména humanitních oborů na politické sféře je iluzorní. Historie bývá ironicky označována za soubor lží vítězů. Historie koneckonců začíná tam, kde končí dokumentace historických faktů, tam, kde začíná jejich vyhodnocování a jejich interpretace, a ta sice nemusí být přímo ve službách konkrétního politického směru, ale má nepochybný politický obsah. Historik jako badatel je zároveň jedním z aktérů dějinného pohybu. Vědomi jsou si toho zejména mladší badatelé, kteří resignovali na „velké příběhy“ a historici, kteří se věnují spíše historické antropologii. Méně nápadná, ale podobná je politická angažovanost v jiných vědách o člověku.

Má-li být univerzitní půda svobodná, nemůže být jmenování profesorů a také rektorů vysokých škol v rukou politiků. Muselo by to být tak, jak to bylo po Listopadu, kdy rektora volil akademický senát univerzity. Celá následující dvě a půl desetiletí jsou postupným procesem obnovy moci exekutivy nad univerzitami. Kauza Putnovy profesury by mohla být příležitostí zamyslet se nad tím, jak lze institučně zajistit to, co je řečeno v Listině základních práv a svobod, čl. 15: Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. Jak zajistit, aby vědecké bádání a vyučování bylo státem financováno (protože příprava odborníků je v zájmu společnosti) a přesto výkonnou mocí prostřednictvím ministerstva školství a Rady vlády ČR pro vědu, výzkum a inovace nekomandováno?

V jiných zemích EU neplatí tak hierarchické pojetí akademické práce jako u nás. Profesoři a docenti jsou spíše pracovními pozicemi než ozdobnými tituly. Docent je prostě člověk, který učí na vysoké škole, profesor je vedoucí pracovník v této sféře. V tomto demokratičtějším pojetí se pracovník stane profesorem prostě tím, že projde výběrovým řízením na profesorské místo, tedy víceméně na místo vedoucího katedry. Chceme-li důsledně bránit akademickou svobodu, je marné protestovat proti jednotlivému rozhodnutí prezidenta, který má podle ústavy právo jednat. Je třeba se konečně postarat o takovou reformu vysokého školství, která by opustila středoevropské hierarchické ceremoniální pojetí vědecké a pedagogické práce a přiblížila nás vyspělejším zemím.

Umím si ovšem představit, že programově plebejský a sekulární politik Miloš Zeman chtěl ze spíše pragmatických důvodů vyhovět současným českým černosotněncům. Politika je bohužel někdy pragmatická. Audience opata strahovské premonstrátské kanonie Michaela Jozefa Pojezdného u prezidenta krátce před zveřejněním první zprávy hovořící o odmítnutí profesury prezidentem, je vysoce podezřelá. Pojezdný je nenápadným vůdcem ultrakonzervativního křídla římské církve v České republice. Myslím, že se Jeho opatská Milost dokonale odkopala, když se nespokojila s prezidentovou ochotou vyhovět, a prezidenta za údajné rozhodnutí pochválila.

Martin Putna totiž některé církevníky nevýslovně zlobí tím, že oceňuje (nebo donedávna oceňoval) tradiční katolickou kulturu a jedním dechem se veřejně hlásí ke svým homoerotickým preferencím. Tato a některé další církve totiž mají na sexuální minority spadeno. Orientace spíše na lidi stejného pohlaví je podle Katechismu katolické církve velká mravní spoušť, takové úkony jsou vnitřně nezřízené a odporují přirozenému zákonu (srov. čl. 2357). Církevní konzervativci zuří nad Putnou, který ostentativně nosí na svém krku svou vlastní hlavu a používá ji spíše na myšlení než na přikyvování. Putna v listopadu loňského roku nepodpořil zákon, který přiděluje církvím desítky miliard korun jako odměnu za jejich podporu současným vládním stranám. Nebylo by divu, kdyby u prezidenta udělali zákrok proti Putnově profesuře.

Není jasné, jaké je či bude definitivní a oficiální stanovisko prezidenta. Pokud by se stalo, že by tento programově plebejský a sekulární politik vyhověl klerikální objednávce, byla by to po několika počátečních sympatických krocích v úřadu jeho první vážná politická chyba. Hlásí-li se Miloš Zeman k levicové orientaci, je nepřijatelné, aby zpochybňoval něčí osobní integritu nebo odbornou způsobilost na základě sexuálních preferencí.

K levicové tradici neodmyslitelně vedle sociálních důrazů patří liberální princip, prosazení práv menšin, sekulární pojetí morálky, jakož i emancipace společenských skupin potlačovaných autoritářskými konzervativními režimy. Sociální důrazy k levicovosti nestačí. Sociální program nastolili i fašisté. Levicový, protože humanistický je pouze program spojující prvky sociální s prvky demokratickými a liberálními. Některé až skandální výroky Miloše Zemana o islámu, o Romech a o ženách ukazují, jak je jeho levicová orientace křehká a nejistá. Jak potřebuje důraznou občanskou odezvu, má-li naplnit očekávání té části jeho voličů, která je oddaná demokracii.

Obhájci Karla Schwarzenberga v nedávné předvolební a bohužel ještě ostřejší povolební kampani jsou teď na koni. Mohou trumfovat: Neříkali jsme Vám to? Neměli jste jako levicoví odpovědní občané volit našeho knížete? Výroky a činy, které je nutno Zemanovi vytknout, nečiní přijatelnější politickou stranu, která se pokusila zavést několik protiústavních zákonů, včetně neuvěřitelného pokusu o zavedení nucených prací pro občany, kteří si po propuštění z dřívějšího místa hledají nové zaměstnání. Nečiní to přijatelnějším jejího předsedu, který sice chodí elegantně oblečen a líbá ministryním ruce, ale kryje ministra financí, který rozkládá a hubí českou ekonomiku. Kauza Zeman — Putna není pokračováním prezidentské kampaně.