Prezident Miloš Zeman se prý ještě nerozhodl, zda vyhoví věcnému návrhu Vědecké rady Univerzity Karlovy na jmenování docenta Mgr. Martina C. Putny, Dr. profesorem v oboru sociální a kulturní antropologie. Po soudci-čekateli Petru Langerovi, kterého svou arogantní nečinností odmítl jmenovat prezident Václav Klaus, tu máme profesora-čekatele, s jehož jmenováním jaksi otálí současný prezident. A pokud bude nadále nečinný či jmenování dokonce odmítne, stane se kruciální otázkou to, která další ctihodná profese spojená s prezidentem bude opět obětí jeho hrátek.

Ačkoliv prezident ČR nemá žádnou lhůtu jmenovat nového profesora, měl by tak dle obvyklých pořádků učinit bezodkladně. Přitom žádný zákon mu neumožňuje rozhodovat o tom, kdo u nás bude či nebude profesorem. Je to totiž věcí akademické obce, a to svobodně a nezávisle na státní moci. A samozřejmě po přísné odborné proceduře a také na základě pedagogické činnosti dotyčného.

Stačí totiž letmý pohled na znění § 73 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, podle kterého „profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra“.

Prezident tedy již věcně existujícího profesora jen jakýmsi historizujícím rituálním aktem jmenuje na slavnostním shromáždění, neboť nemá žádné kompetence tuto skutečnost zvrátit. Leda pohrdáním zákonem či dětinským manýrismem anebo nepřijatelnými zdržovacími tanečky.

Pozitivní proto je, že rektor Univerzity Karlovy profesor Václav Hampl na odmítnutí jmenovat Putnu profesorem reagoval takto: „Jde o situaci, která se naprosto vymyká obvyklému postupu, podle něhož odborně podložené a v přísném řízení schválené návrhy univerzity po projednání ve vládě prezident republiky vždy podepsal a nové profesory slavnostně jmenoval... Proto jsem se dnes rozhodl písemně požádat prezidenta republiky o zevrubnou informaci k této záležitosti. Nedojde-li k jejímu vyjasnění, předpokládám, že se tímto znevážením odborných hledisek budou zabývat Vědecká rada i Akademický senát UK na svých zasedáních v příštím týdnu.“

Má pravdu. Prezident České republiky nemůže nevypočitatelně zasahovat do pravomocí akademické obce či nějak zkoušet její odolnost. To už jsme tu měli v dobách různých totalitárních režimů. Lze proto také doufat, že zásadový postoj rektora UK podpoří i rektoři ostatních vysokých škol. A snad se brzy ozve i politolog a současný ministr školství, mládeže a tělovýchovy profesor PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. a veřejnosti také sdělí svůj názor na otálení Zemana se jmenováním.

Václav Klaus odmítl jmenovat soudcem Petra Langera

Jedno „nejmenování“ už ale máme za sebou. Šlo o soudce-čekatele JUDr. Petra Langera, Ph.D., kterého do funkce soudce nejmenoval prezident Václav Klaus, kdežto jiné čekatelky a čekatele ano. 

Langer se jako právník samozřejmě nedal a podal proti zjevné nečinnosti tehdejšího prezidenta správní žalobu k Městskému soudu v Praze, který svým rozsudkem ze dne 15. 6. 2007, č. j. 5 Ca 127/2006 — 122 potvrdil, že se jedná o nečinnost, a uložil prezidentu Václavu Klausovi do šesti měsíců rozhodnout, tzn. buď ho soudcem jmenovat, nebo žádost zamítnout s řádnými a přezkoumatelnými důvody.

Prezident Václav Klaus proti tomuto rozsudku ale podal kasační stížnost, v níž dokonce argumentoval, že každý, včetně občana Václava Klause, má podle čl. 23 Listiny základních práv a svobod „právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“. Nejvyšší správní soud pak svým rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, č.j. 4 Ans 9/2007 — 197 kasační stížnost prezidenta Klause zamítl.

Jelikož se Langer i s rozsudkem městského soudu v ruce jmenování soudcem od Klause nakonec stejně nedočkal, odešel logicky do advokacie. A Česká republika tak možná přišla o soudce, který by třeba úspěšně a účinně hájil jeden z pilířů demokratického režimu, tj. dodržování zákonů a ideu právního státu. Ale pokud stát o takovou službu nestál, je asi lepší hájit zájmy klientů, než zájmy takového státu.

Jak dlouho a na co má čekat profesor-čekatel?

Martin Putna má tedy výhodu v tom, že už má prošlapanou cestu, jak se bránit soudní cestou proti případnému dětinskému manýrismu prezidenta, byť i v případě soudního úspěchu nelze zaručit úspěch po věcné stránce. Nicméně je jistě lepší to po vzoru rebela McMurphyho z knihy Vyhoďme ho z kola ven „aspoň zkusit“, než se podřídit nespravedlnosti a vrchnostenské zvůli.

Je ale nutné ještě vyčkat a dosáhnout nezpochybnitelného stanoviska prezidenta Zemana k návrhu jmenovat ho profesorem, neboť žádné lhůty nejsou stanoveny. Takovou lhůtou může být obvyklých třicet dní. A během této doby by se k situaci jistě měli vyjádřit další rektoři vysokých škol a ministr Petr Fiala, případně veřejnost.

Pokud ani pak nebude jasno, nastupují různé možnosti obrany. Podívejme se, jaké by mohly třeba být.

Putna se může stát profesorem-anarchistou, neboť profesuru po věcné stránce má a je v podstatě jedno, zda mu ji ještě potřesením rukou či předáním nějakého popsaného papíru potvrdí osoba, která zrovna obstarává funkci prezidenta ČR. Současně by se třeba mohl stát čestným doktorem dalších relevantních univerzit jako výraz svobodného rozhodování a solidarity akademické obce. Být profesorem-anarchistou by nemuselo být nakonec až tak špatné, neboť Martin C. Putna by se mohl stát ještě zajímavější celebritou.

Putna se může stát i profesorem-aktivistou. Mohl by totiž postupovat jako Petr Langer a podat proti prezidentovi Zemanovi správní žalobu k městskému soudu proti nečinnosti prezidenta. A z opatrnosti současně i správní žalobu proti odmítnutí ho profesorem jmenovat. A pokud by ani po případném vítězném rozsudku nebyl profesorem jmenován, může si podle okolnosti toto jmenování, resp. splnění výroku rozsudku, vymoci exekučním příkazem s rizikem zabavení majetku „úřadu prezidenta republiky“. Také může soudní spor prohrát, ale aspoň by se cenila snaha.

Také se může Putna stát profesorem-legislativcem a pokusit se s veřejnou podporou a s podporou některých spřízněných poslanců či senátorů nahradit znění § 73 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách třeba takto: „Profesora pro určitý obor jmenuje předseda České konference rektorů na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím vedoucího této vysoké školy.“ Tím by se jednou provždy odstranil nadbytečný anachronický císařský rituál „dohledu“ politické moci nad akademickou obcí.

A pro pořádek nezapomeňme ještě na možnost, podle které by se Putna mohl stát profesorem-našincem. Prostě by nedělal nic a tvářil by se, že vše je v naprostém pořádku, i když glejt od prezidenta nemá. My dole bychom se pak tvářili, že je profesorem, a ten nahoře by zase tvrdil, že jím není. Mohl by být takovým typickým většinovým Čechem. Tento postoj ale asi není vlastní prostořekému a vzdělanému Putnovi.

V současné době ale zatím nezbývá, než vyčkat, jak se prezident Zeman skutečně zachová. Vysokoškolský zákon mu jinou možnost, než Putnu jmenovat profesorem, stejně nedává. Zatím bezodkladnou či přiměřenou lhůtu pro toto jeho jmenování nepromeškal. Pokud se tak stane, existuje široký výběr možností, jak se bránit či aspoň dát najevo, že takový postup je nepřijatelný.

Ovšem nejhorší by bylo, pokud by Martin C. Putna zůstal ve své věci nečinný. Rebel McMurphy by si ho jistě náležitě podal. Ten to aspoň proti přesile a síle zkusil, byť sám prohrál. Pro nás ostatní ovšem neprohrál McMurphy jako symbol legitimního odporu.