Českými médii se krátce po sobě přehnala dvě důležitá literární jubilea. Zatímco to první, hrabalovské, se celkem pochopitelně točilo kolem spisovatelova díla a místy zajíkavě láskyplného vzpomínání, psaní Milana Kundery opět zůstalo ve stínu dálkové psychoanalýzy a připomínání knih starých přes třicet let, k nimž se přidali noví pamětníci a recyklované historky.

Jaký je? ptáme se. Proč mlčí? Mlčí takhle na všechny? Stydí se za to, co udělal? A fakt to udělal? Ví o tom, že píše knihy, které jsme sice všichni četli, ale až teď tu o nich mnozí zjistili, že jsou vlastně celkem blbé? Měl by být vůbec slavný spisovatel? Neměl. Stejně už není náš. Ještě, že aspoň Nagano nám nikdo nevezme.

Milan Kundera jako by neměl nárok na stejné zacházení jako ostatní literáti. U nich se s příkladnou dikcí sečtělého člověka rozebírají tvůrčí návyky, jako v kolik se vstává a jde se na věc, jak dlouho se na té židli sedí, skladba stravy, ideální je přitom spartánská, někdy ženy, jestli ho ruší od práce, ale když se na to pan spisovatel ušklíbne, jelikož je Sparťan, tak se to nechá. A vyšťourá se to až potom.

↗

Milan Kundera jako by neměl nárok na stejné zacházení jako ostatní literáti.