Edice Bibliothèque de la Pléiade byla založena v roce 1931 knižním redaktorem Jacquesem Schiffrinem. Původně mělo jít o knižní řadu, jež by zahrnovala díla autorů tzv. literárního kánonu a zároveň byla přehledným souhrnem těchto děl. Podle představ svého zakladatele měla vycházet v kapesním formátu. Schiffrinův nápad zaujal André Gida, který jej přednesl majiteli tehdy již renomovaného nakladatelství Gallimard.

Do edice měli být zařazeni autoři píšící svá díla ve Francii, později byl výběr rozšířen i o významná díla jiné než francouzské provenience. Vedle rodilých Francouzů se tak mohl objevit například William Shakespeare nebo Jane Austenová — díla obou autorů zde vyšla ve dvojjazyčném komentovaném vydání.

Knihy jsou vydávány v klasických svazcích na biblovém papíře a doprovází je podrobný ediční komentář a jiné sekundární texty. Výběr titulů provádí majitel nakladatelství za pomoci odborných poradců. Jediným, zato ale podstatným kritériem pro výběr do edice je autorovo renomé, o němž se lze domnívat, že neskončí během několika následujících let.

Proto také jsou do edice řazeni v převážné míře klasici a nejznámější umělecké i intelektuální osobnosti 20. století. Jen málokdy se stane, že by se mezi autory objevil žijící člověk. Tak tomu bylo v dosavadní historii edice, jež zahrnuje přibližně dvě stovky autorů, jen třináctkrát.

Milan Kundera, jehož dílo zpracované redaktory Pléiade bylo dnes představeno v Paříži, je tedy čtrnáctým poctěným žijícím autorem. Velkou symbolickou poctou je i fakt, že právě letos slaví Gallimard sto let od svého založení.

Dva svazky Kunderova díla obsahují povídky, devět románů, jednu divadelní hru a čtyři eseje. Proti zvyku nebudou do knih zahrnuty textové varianty, analýzy, poznámky ani podrobný Kunderův životopis. Podle francouzského filosofa Jean-Paul Enthovena Kundera chtěl sám řídit režii přípravy svazků — a proto lze hovořit o jeho „estetické vůli“. Kunderova obsesivní citlivost vůči tomu, co vytváří literární odkaz, je u nás už poměrně známá. Kundera například v esejích uveřejněných v časopise Host kritizoval Maxe Broda za to, že nevykonal poslední vůli Franze Kafky a nespálil Kafkovy nedokončené romány.