Deník NY Times přinesl jímavé shrnutí ústředního českého romantického příběhu. Hlavní protagonistka, múza někdejšího premiéra Nečase, v něm odhalila svá slabá místa — a bolestný nedostatek fantazie.

Intriky, vášeň, závislost. Strach, tajné služby, pláč. Podle zdrojů, které americký tisk získal od slušně informovaného regionálního zpravodaje (některé fascinující podklady, příkladně zmiňovaná nahrávka s fňukajícím premiérem, v němž Nagyovou prosí, aby už dala pokoj se sháněním trafik, místními médii neproběhla), nechyběla české politické love story ani jedna ingredience, která by příběhu zajistila vstup do mezinárodní filmové distribuce v kvalitativní kategorii D.

Filmová verze by oproti skutečnosti určitě prošla úpravami. Předně: premiér (Tom Hanks) by byl hubenější. Rozhodně by ani jednou nebrečel. A než by se spláchl do jímky, na jejímž dně se spokojeně převaluje třeba Stanislav Gross, měrná jednotka způsobilosti zpitomět z nekontrolovaného přístupu k veřejným zdrojům, držel by před voliči a médii epochální řeč (ve Sněmovní, v dešti). O síle lásky, která ho přivedla na kraj propasti, a pak mu dala poslední herdu do zad. Lásky, díky které nelituje ničeho, co ho teď čeká. A o tom, že se voličům a kolegům trochu omlouvá, to možná taky.

Hrát paní Janu Nagyovou, to je ovšem role, jaká může změnit kariéru. Je libo Jennifer Anistonovou nebo Jessiku Langeovou? Paní Jana je žena na povrchu chladná, uvnitř žhne ambicemi. Sledování premiérovy manželky, kterým si pod pozadím definitivně podřízne větev, je ve filmu naprosto pochopitelné opatření. Jenže ty detaily. Ty detaily musejí pryč.

Paní Jana klidně může pocházet z malého města, když bude začínat v administrativě, tím líp. Samoživitelka? Výborně. Ambice ji brzy vynesou až tam nahoru, což v českých zemích často znamená pár let sebezapření na stranických schůzích, instinkt rozpoznat perspektivní, ale dostatečně nesebevědomý kus, pod jehož oprašovanými křídly lze dospět k funkcím, které nejsou na první pohled tolik atraktivní, ale reálných příležitostí k seberealizaci nabízejí hromadu. Jenže co s nabytými statky?

Paní Jana podle NY Times, které citují českou policii, propaří zhruba 120 tisíc eur v kabelkách značky Louis Vuitton. To jsou přibližně tři miliony korun. Tak to ne, tak strašlivý nedostatek vkusu hlavní záporná postava projevit nemůže. Hollywoodský scénárista si uvědomuje potíž s nezdaněnými příjmy, případně výší bonusů, jejichž demonstrace by mohla v kantýně Úřadu vlády vzbudit nelibost.

Paní Jana si proto ve filmu zaplatí studium MBA na University of Pittsburgh, o jejíchž kvalitách toho moc neví, ale říká se o ní, že je spolehlivě nejdražší. Paní Jana chce být jednou ministryní financí.

Ze zbylých peněz si pořídí jeden kus kabelky modelu Jane Birkin značky Hermès a třikrát týdně trenéra bojového umění krav maga, aby se při navazování styků s českými lobbisty s vhroucenými hrudníky a cyklistickými brýlemi na hlavách cítila v bezpečí. Teď už ji může ohrozit opravdu jen láska.

Nebo tedy těch čtyři sta chlapů v kuklách. Paní Jana není Chuck Norris, a tak s nimi nebojuje. „Dělala jsem to všechno jenom pro tebe,“ říká s hlavou vztyčenou a rukama spoutanýma za zády a naposled se zahledí do očí premiérovi, který s typicky tragickým výrazem zpovzdálí pozoruje zásah. Jeden z policistů mu věnuje pětikorunu.

Dál už film, pochopitelně, nepokračuje. Kdyby pokračoval, přijde na premiérovo místo nástupce s hranatou bradou, který se lidu podívá do tváře a řekne něco nečekaně státotvorného. Třeba: „Zvolili jste si mě.“

V našem příběhu ovšem přijde kdokoliv a naváže na biják Noc oživlých mrtvol, část druhá, s podtitulem Želé se vrací v režii Zdeňka Trošky, produkci Pavla Páska a pod koprodukčním dozorem Jiřího Pomeje. Hlavní roli ztvární Ornella Štiková.