Možná se to děje někde mezi školením požární ochrany a seznámením s provozní dobou sněmovní kantýny. Třeba se to noví, nadějní činitelé učí během nácviku práce s hlasovacími tlačítky. Možná je taktika „hlavně, přátelé, nevyčnívat,“ výsledkem doporučení nějakého tajemného politického stařešiny, takže zástupci mé vlasti napříč stranami vždycky schválně prošvihnou příležitost, jak z České republiky udělat — pro nás i okolí — civilizovanou zemi aspoň na oko.

V souvislosti s rozruchem kolem symptomaticky vyděšeného výroku premiéra Nečase na adresu Pussy Riot vyšlo najevo, že takhle to naši představitelé — až na zábavné výjimky, jíž je například prezident Zeman — vedou už dlouho.

Pan Nečas je ve své servilní opatrnosti vůči institucionálním autoritám i Opravděnsky Mocným Lidem (kdo viděl snímek, na němž, zjevně stresován, hledí na záda Vladimiru Putinovi, tuší, co mám na mysli) skoro zakladatelem žánru. Jak Geronimo pravidelně vyráží do zahraničí se slovy „jedeme šéfům sedmadvacítky předložit nesmlouvavé požadavky“, po návratu řka, že jsme „po náročných jednáních zase všecko podepsali“.

Aby nebyla mýlka: nečekám od něj ani jeho kolegů projevy občanské statečnosti, té, která nám může poškodit výhled na zahraniční obchod s žitem či slunečním svitem. Když se mi po ní zasteskne, vzpomenu si třeba na hasiče.

Neočekávám, že svou státotvornou roli vezmou do důsledku, budou vstávat ve čtyři ráno a pózovat médiím v rajtkách na koni. Očekávám, že když vyrazí do zahraničí, uvědomí si, že Česká republika skoro nikoho nezajímá a je nesnadné to v krátkém čase změnit, ale využijí příležitosti nabulíkovat o nás všem přítomným to lepší.

Malé země stojí v oblasti budování vlastní image před spoustou znevýhodnění, ale v pěstování mírumilovných vizí jim nic nebrání. Může snad Francie tvrdit, že miluje své přistěhovalce? Asi může, ale bude pěkně kecat.

Český ministr práce a sociálních věcí naproti tomu může s rukama složenýma v zátylku prohlásit, že zaměstnanost i mezigenerační sounáležitost uvnitř vietnamské komunity v ČR je zcela příkladná i pro blahosklonné Čechy, co si cizí řečí neobjednají ani slanou vodu, ale chovají se k nim jak britští kolonisté v Paňdžábu (ten konec už nahlas říkat nemusí).

Může polský premiér prohlásit, že při jednáních o, nedej bože, registrovaném partnerství vzal v potaz také stanovisko katolické církve? Český premiér je zbaven společenské povinnosti brát v potaz názor kohokoliv. Ale může říkat, že to dělá.

Terapeutické účinky sebebalamutění jsou prověřené dějinami. Proč se naše reprezentace nechává svazovat doslovnými interpretacemi průzkumů veřejného mínění, když je jasné, že já, tzv. národ, za něj jeho vlastní vize formulovat nebudu, a maximálně mu v řízeném rozhovoru popíšu praxi z okolí? (Tedy já osobně si tu práci klidně dám, ale je otázka, kterou místnost si jimi dám vytapetovat příště.)

I nejnudnější marketéři světa už sto let používají citát Henryho Forda, ve kterém otázku tužeb zákazníka — v našem případě občana — shrnuje lakonickým: „Kdybych měl lidem dát, co po mně chtějí, dostali by rychlejší herku.“. Slouží jim jako argument, aby za nás mohli střelit kdejakou ptákovinu, kterou jsme zrovna vyrobili; to abychom nad novým, vylepšeným držákem na utěrky neskučeli už ve chvíli, kdy sjede z linky. Nerozumím tomu, proč politici nejednají stejně — na rozdíl od marketérů nemusejí nic vymýšlet, všechny Velké, Tolerantní a Moudré věty už formulovaly zástupy žvanilů před nimi.

Proč sebou trochu nemanipulovat? Proč se nepochlubit prací mladých vynálezců z ČVUT namísto tupých vizuálů s krajinkami a nápisem Czech Republic: Stunningly Different? (Parafrázovala bych ho jako Česká republika: K neuvěření jiná, což jsem si, bohužel, nevymyslela - plakáty s tímto sloganem jednu dobu vítaly cizince na pražském letišti.)

Pak je tady, samozřejmě, prezident Zeman, který ještě nebyl na oficiální návštěvě Němec. Snad si místní pořídili nové deníčky. My i sousedé se o sobě jistojistě zase něco užitečného dozvíme.