Ze sebezohavování českých politiků v Rusku se zvolna začíná stávat móda, až se člověk chvěje v obavách, co teprve nás čeká, jakmile se do euroasijské velmoci vypraví Miloš Zeman. Vrátí se vůbec? Premiér Petr Nečas a poslankyně Vladimíra Lesenská mu každopádně v květnu prošlapali cestu k přivítání se slavobránou a celkem snadno se tak může stát, že se v Moskvě bude cítit o dost lépe nežli doma.

Chceme-li se selháními obou českých politiků v Rusku zabývat, je třeba vyjít z toho, co přesně řekli. Petr Nečas 26. května v odpověď na dotaz novináře, zda trvá na svém výroku odmítajícím protestní akci Pussy Riot, uvedl: „Česká republika i já osobně podporujeme ochranu lidských práv a základních demokratických hodnot, ale to, na co jsem chtěl upozornit je, abychom se neupínali na falešné symboly. Zhanobit pravoslavný chrám nepovažuji za symbol boje za svobodu a za lidská práva, považuji to naopak za výraz nekulturnosti a hulvátství, který uráží náboženské cítění mnoha občanů Ruska.“

Poslankyně Vladimíra Lesenská, zvolená za ČSSD v Královehradeckém kraji, poskytla 15. května po svém vystoupení na semináři v ruské Dumě rozhovor agentuře ITAR-TASS, v němž na adresu občanských sdružení financovaných ze zahraniční uvedla: „Jejich činnost může být určitým nebezpečím v situaci, kdy začínají působit v zájmu těch zemí, z nichž financování směřuje, a nikoli v zájmu státu, kde jsou zaregistrovány."

Začněme tím, v čem se oba výroky podobají a proč je nutné je v obou případech pokládat za neomluvitelné selhání. Ačkoli v obecné abstraktní rovině je jistě snadno obhajitelná teze, že se nesluší urážet ničí náboženské cítění, a dokonce i celá citovaná věta poslankyně Lesenské, v popisované situaci platí, že kontext je vším.

Kdyby například Petr Nečas s Vladimírou Lesenskou vystoupili s podobnými tezemi na fóru českých charitativních a rozvojových organizací, takže by úvahu Petra Nečase bylo možno brát také jako starostlivost o náboženské cítění adresátů pomoci v muslimských zemích a obavy Vladimíry Lesenské jako přinejmenším částečně odůvodněný apel, aby zejména některé lidskoprávní organizace nesloužily coby agentury k prosazování politické agendy Spojených států, nebylo by možno upřít jejich vystoupením racionální jádro a demokratickou legitimitu.

Jenomže oni nefilosofovali rozšafně na summitu s Šimonem Pánkem a Tomášem Tožičkou. Oni to řekli v Rusku. V zemi, kde panuje režim s výrazně autoritářskými rysy, kterému tamější církevní hierarchie poskytuje ještě bezbožnější a pokrytečtější krytí nežli Dominik Duka režimu zdejšímu, a kde se s prodemokratickými občanskými organizacemi, jež se utahování šroubů zpěčují, zachází jako s vnitřním nepřítelem.

Ty, které se odmítly nechat přímo zlikvidovat a svou činnost financují ze zahraničí, musí podstupovat byzantinskou byrokratickou šikanu a ještě si ke jménu své organizace přilepit jakousi institucionální obdobu žluté hvězdy v podobě epitetu „zahraniční agent“. Jak by kupříkladu poslankyně Lesenská uvažovala o takovémto výnosu nějaké české Dumy, kvůli němuž by prastaré občanské sdružení sociálních demokratů a jejich přátel, Masarykova demokratická akademie, musela díky podpoře některých svých projektů Nadací Friedricha Eberta vystupovat v českém veřejném prostoru pod názvem „Masarykova demokratická akademie, zahraniční agent“?

Ať už si to uvědomují nebo ne, ať už si o tom namlouvají cokoli, Petr Nečas a Vladimíra Lesenská prostě posloužili vyloženě odpudivým autoritářským politickým strukturám. Ani politik v mnoha směrech tak pokleslý, jakým je současný český premiér, by se s nimi zřejmě v bdělém stavu identifikovat nechtěl. A sociálně demokratická poslankyně by se s nimi identifikovat jednoduše nemohla, pokud by nechtěla opustit ideový rámec svého politického hnutí.

A zde se dostáváme k rozdílům v obou nešťastných eskapádách. První rozdíl spočívá v dopadech v samotném Rusku. Váha slova premiéra, navíc takto konkrétního, je zásadně odlišná nežli váha slova řadové poslankyně. Další okolnosti rovněž hovoří v Nečasův neprospěch.

Pouhé dva dny před jeho starostlivou promluvou o náboženském cítění Rusů, informovala české média o tom, že ruský kněz Baranov, který se zastal Pussy Riot, dostal v České republice politický azyl. Je skoro neuvěřitelné, že vrcholný představitel státu, který pár dní před jeho návštěvou v jiné zemi udělí azyl člověku tam pronásledovanému v konkrétní kauze, promluví o ní potom takto protichůdným způsobem. Kdyby už kvůli ničemu jinému, jen z tohoto důvodu musejí nás v Rusku pokládat za groteskní stát poblíž Karlových Varů.

Ledaže by byl Nečas důsledný. Pak se od něj teprve dozvíme, že Baranov není žádný hrdina, že se jen zastával falešných model, že je prostě jenom nějakým takovým ruským Štampachem a že český stát chyboval, když ho nenaložil do jednoho letadla s Torubarovem.

Ovšem pokud naše diplomacie vysílá do Ruska premiéra vybaveného takto báječnou přípravou, těžko potom očekávat, že Česká strana sociálně demokratická o své poslance vyjíždějící na zahraniční cesty pečuje nějak podstatně lépe. Co už však pochopitelné příliš není, že ČSSD dopouští, aby se nebohá Vladimíra Lesenská do pasti, kterou na ni Rusové nastražili, zamotávala ještě po svém návratu víc a víc.

Vladimíra Lesenská není žádnou odbornicí na zahraniční politiku, ve Sněmovně je členkou Výboru pro sociální politiku. Mezi poslanci patří nepochybně mezi ty aktivnější a zásadovější. V Deníku Referendu publikovala na téma sociální politiky několik textů, z nichž čiší ryzí zájem o situaci sociálně slabých obyvatel.

Jenomže její text, jímž se na svém blogu pokouší své dobrodružství v ruské Dumě vysvětlit, prozrazuje, že ani dnes z odstupu není s to pochopit, proč bylo její vystoupení zcela nemístné. Ačkoli v něm koriguje nejhrubší hrany, stále evidentně nechápe, že jediný legitimní způsob pro evropskou sociální demokratku, jak na daném fóru promluvit, spočíval v principiální kritice účelové, šikanující ruské legislativy.

Druhý zásadní omyl poslankyně Lesenské spočívá v představě, že blaho státu definují jeho oficiální formální struktury. Projevuje se to v odstavci: „Jenže je velmi křehká hranice, kdy se některé nevládní organizace začínají vnímat a profilovat jako politické. Je to okamžik, kdy jejich původní statut a poslání zakotvené ve zřizovacích listinách ustupuje do pozadí na úkor jejich politickým ambicím a snaze ovlivnit veřejné mínění ve prospěch někoho. Koho? Kdy převáží v nevládní organizaci její snaha ovlivňovat politické dění nad jejím původním posláním a proč? Je legitimní, aby na tuto snahu kterýkoli stát reagoval a bránil se jí? Co nám určí, že tato organizace se vměšuje do něčeho, co není jejím posláním a která je ta “dobrá”?“

Otázky, které poslankyně Lesenská klade, jsou de facto otázkami, zda máme důvěru v demokracii jako politické zřízení, v němž se rozhodnutí tvoří v co nejširší diskusi, anebo zda upřednosťňujeme zřízení, v němž má formální státní moc monopol na posuzování toho, co je pro stát dobré. Jistěže mohou existovat nebezpečné agentury cizích zemí, operativně kryté právní formou občanského sdružení. Ale takové případy je třeba řešit adresně, a nikoli nemístným zobecňováním odbourávat jeden ze stěžejních principů demokracie.

Jinak řečeno: pokud bychom přistoupili na její restriktivní výklad, pak by to znamenalo, že pokud by například česká vláda gigantickým a v svými důsledky ekonomicky katastrofickým projektem dostavby Temelína uvrhla Českou republiku do pozice ruského vazala, počínala by si ve státním zájmu, zatímco občanské iniciativy, které by proti tomuto krušnému údělu své vlasti vystupovaly s podporou německých, rakouských i jiných evropských nadačních či jinak získaných prostředků, by se ocitaly v roli zahraničních agentů.

Pokud by na tom poslankyně Vladimíra Lesenská chtěla trvat, ocitá se ovšem na šikmé ploše, na jejímž konci může být přívlastek „zahraniční agent“ u názvu Masarykovy demokratické akademie. Je to možné, ale neodpovídá to současnému myšlení evropských sociálních demokracií: ty se přidržují poznání, že definice státního zájmu není výlučným právem autokratických mocipánů, jako jsou Putin a Medveděv, nýbrž výsledkem demokratické diskuse, v níž má hlas Hnutí Duha stejnou platnost jako hlas Petra Nečase, byť jeden je ve svých postojích podporován Ruskem, zatímco druzí jenom převážnou většinou evropské občanské společnosti.

Zbývá dodat jediné: mezi mírou, v níž česká média zesměšňovala v řadě ohledů úctyhodnou poslankyni sociální demokracie, u níž není žádný zásadní důvod se domnívat, že by nebyla ochotna korigovat svůj postoj ve věcně vedené diskusi, a mírou, v níž spílala už kvůli rozdílu v obou funkcích mnohem hrubšímu selhání Petra Nečase, byl do očí bijící nepoměr.

To je bohužel možno brát jako smutnou připomínku faktu, že česká média jsou systémově předpojatá vůči sociální demokracii a české levici obecně. Jako fascinující příklad může opět sloužit nepřekonatelný agent SPOZ Jiří Ovčáček, který posud v Právu účinkuje v roli zpravodaje a své zprávy zde může otevírat například takto: „Sociální demokraté v poslední době vypouštějí jednu perlu za druhou. Po "parazitujících živnostnících" a povinné rodičovské dovolené i pro otce nyní vyvolala rozruch poslankyně ČSSD Vladimíra Lesenská. Za hrozbu označila neziskovky, které dostávají dotace ze zahraniční.“ Budeme si to pamatovat pro potřeby debaty o českých protijaderných iniciativách.

Pochopitelně otevřeně pravicová média se v tónu liší jen potud, aby takto flagrantně nepřestupovala žánrové hranice: ani jejich cílem ovšem není vést debatu, ale sociální demokraty znectít (takže se tu zmateně mísí výborný progresivní nápad Oranžového klubu, s chybami Jana Mládka či Vladimíry Lesenské), vylíčit je jako nekompetentní spolek, ale především v důsledku všechny pěkně zahnat do řady, aby nikdo pokud možno nijak zvlášť nevyčuhoval. Nejde o nic jiného než o snahu donutit ČSSD k  tomu, aby více méně pokračovala v konzervování a obsluze statu quo.

Čelit tomu lze jediným způsobem: mnohem důkladnějším vzděláváním vlastního členstva (svobodná Masarykova akademie se tu může ještě hodit!) a svědomitější programovou prací. A pak by asi stálo za uvážení, jak lépe zvládat mediální krizový management v podobných situacích. Neboť nelze očekávat, že jich do voleb ubude.