S výrazem „humanitární bombardování“ nepřišel prezident Václav Havel. Byl to Richard Falbr, jenž Havlovi tento výrok přiřkl na základě jeho slov, která 29. dubna 1999 otiskl francouzský list Le Monde.

„Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů. Ale na základě své osobní zkušenosti jsem stejně silně přesvědčen, že jen čas dovolí objektivně zhodnotit to, co se děje v těchto dnech v Jugoslávii a dopad na NATO,“ řekl Václav Havel listu Le Monde.

Výsměch zastírá smysl

Falbr a další Havlovi ideologičtí odpůrci, právě tak jako dogmatičtí zastánci řešení v rámci mezinárodního práva, posunutím významu Havlových slov získali posměšný nástroj (výraz „humanitární bombardování“), kterým dodnes dovedně zakrývají smysl toho, co měl Havel na mysli: Lidská práva jsou na prvním místě. Právo na život, na zdraví, na důstojnost, respektive ochrana těchto práv — to vše je přednější než státní suverenita. Jde o princip, který říká, že žádný vládce si nesmí beztrestně dovolit vraždit a mučit vlastní občany.

Takzvané humanitární bombardování v Jugoslávii pomohlo desítkám či stovkám tisíc lidí v Kosovu — mnoho z nich díky tomu přežilo či nepřišlo o zdraví, nebylo vyhnáno ze svých domovů, nestrádalo hlady a žízní či pro nedostatek léků. Proto jsem také byl jeho zastáncem. Jediné, co mi na něm vadilo, bylo, že přišlo mnohem později, než mělo. Spojenci měli takto jednoznačně zakročit nejpozději během etnické čistky v Bosně a Hercegovině, které se dopouštěli srbští fašisté z Bosny i ze Srbska samého. Jak víme, i zde byla mise OSN nebetyčně ostudná, stejně jako ve Rwandě.

Jsem si samozřejmě vědom toho, že mnoho zastánců nacionalismu i panslavismu (nebo příznivců fašismu včetně toho srbského či chorvatského) či mnoho odpůrců USA zleva i zprava začne po přečtení těchto řádků vykřikovat své obvyklé ideologické slátaniny, dezinformace, výmysly a polopravdy. Toho si však nevšímejme, jakákoli diskuse s ideologicky postiženými fanatiky postrádá smysl.

Zajímala by mne však odpověď dogmatických zastánců mezinárodního práva, tedy toho, že paragrafy, bumážky a razítka jsou přednější než zachování lidského života, základních lidských práv:

• Mají se lidská práva respektovat až tehdy, když s tím v Radě bezpečnosti OSN souhlasí Rusko a Čína, tedy státy, které lidská práva samy masivně porušují? Nebo jsou lidská práva univerzální hodnotou bez ohledu na názor těchto dvou států?
• Jste spokojeni s tím, že ve Rwandě se během genocidy (z jedné a poté i z druhé strany) postupovalo podle vašich zásad? Nebo by bylo lepší, kdyby tam někdo zasáhl, aniž by to měl posvěceno Radou bezpečnosti OSN?
• Neopravňovala mimo jiné i tato zkušenost k jinému způsobu řešení v případě jugoslávských válek? (Konkrétně k zásahu NATO bez ohledu na OSN?)
• Pokud neopravňovala, jak konkrétně byste v dané situaci zabránili tomu, aby lidé umírali a byli ze svých domovů vyháněni? 
• Existuje podle vás nějaké řešení v rámci mezinárodního práva, které dokáže bránit vraždění, týrání a znásilňování civilistů v rámci domácího konfliktu?
• Pokud ne, mělo by existovat? A jaké? 
• A jak jej prosadit? Je to vůbec vzhledem k neakceschopnosti a rozporům v rámci OSN možné? 
• Pokud to možné není, nebylo by lepší ad hoc tolerovat řešení mimo rámec mezinárodního práva v zájmu trpících lidí?

Sýrie: opět prázdné fráze

A nyní se vše, celý ten hloupý kolotoč prázdných frází vedených na úkor lidských práv, znovu opakuje. V Sýrii již po dva roky umírají lidé. Z mnohých syrských civilistů jsou uprchlíci, někteří pobývají v okolních zemích, jiní na území Sýrie. Uprchlíků je již kolem čtyř milionů. Zásah zvenku, včetně „humanitárního bombardování“, tentokrát nikdo nepožaduje ani nechystá.

Mohli bychom ovšem pomoci těm trpícím civilistům, k nimž se dosud žádná humanitární zásilka nedostala, protože ani nemohla. Ale ani tomu není skoro nikdo nakloněn. Napsali jsme s manželkou petici pod názvem Prohlášení solidarity se syrskými civilisty, humanitární koridory.

Dopis s touto peticí tento týden pošleme OSN, EU, Radě Evropy, české vládě, ministru zahraničí a přestavitelům obou komor českého parlamentu. Žádáme v ní otevření humanitárních koridorů z Turecka, kterými by se mohla vozit pomoc několika milionům lidí na severu Sýrie, na území, které ovládá opozice. Žádná pomoc odjinud tam dorazit nemůže, protože vládní jednotky ji tam nepustí.

Podpisů pod peticí je málo, několik stovek. Proč tomu tak je? Soudě z různých reakcí na náš text, mnoha lidem jsou přednější jejich vlastní ideologické slátaniny, jejich obavy, že otevření humanitárních koridorů znamená přílet amerických letadel či dokonce další „humanitární bombardování“; že by se z koridorů stal kanál pro pašování zbraní; že by se pomohlo hrdlořezům z opozice proti skvělému vůdci Asadovi; že by se tak pomohlo tyranovi Asadovi proti navýsost demokratické opozici… utrpení lidí se opět, jako už tolikrát předtím, někam vytratilo.

My jsme však nežádali otevřít cestu americkým bombardérům, nic takového v petici nestojí a ani si to nepřejeme. Chceme, aby byly otevřeny humanitární koridory a jimi aby byla do severní Sýrie dodávána pomoc. Tyto koridory by například (samozřejmě za souhlasu Turecka či Iráku) mohly otevřít a kontrolovat vojska OSN. Aby byla dohoda snazší, mohly by jejich součástí být třeba i ruské jednotky, aby Rusko mělo jistotu, že se tudy nepašují zbraně pro opozici apod. Nebo je může organizovat kdokoli jiný, třeba Evropská unie po domluvě se syrskou opozicí i vládou (s každým zvlášť, pochopitelně) či alespoň s jedním z nich. Jednat se o tom mohlo už dávno.

V Sýrii každý den umírají civilisté hladem, žízní, nemocemi, nedostatkem léků, na následky zranění či týrání... a není důležitějšího úkolu než to zastavit. Nikoli pokračovat v politice appeasementu, jak to předvádějí OSN, EU či například i ČR. Jejich představitelé si mohou umýt ruce, protože podle mezinárodního práva dostáli všem postupům a závazkům. To ovšem umírání nezastaví. Nyní je třeba přestat žvanit na konferencích o humanistických hodnotách a začít něco dělat, vzít náklaďáky plné léků, jídla a dalších potřeb, a dovézt je na sever Sýrie.