Vydání podnikatele Alexeje Torubarova do Ruska bylo neštěstím, shodují se čeští ministři. Dokonce i ministr spravedlnosti Pavel Blažek otočil a připustil, že vydání bylo neštěstím. Torubarov sedí ve věznici, nikdo se k němu nedostane a může se být jist vysokým trestem po nespravedlivém procesu.

Soudní moc v Rusku má totiž do nezávislosti na hony daleko - pracuje na objednávku moci výkonné — prezidenta Putina a jeho blízkých. Alexej Navalnyj, Pussy Riot, Michail Chodorkovskij, William Browder a desítky jiných, kteří se buď znelíbili státní moci anebo jim byl za spolupráce policie a soudů prachsprostě ukraden jejich úspěšný byznys, by mohli vyprávět.

Torubarov není žádnou výjimkou. V Rusku a bohužel ani v České republice.

Státy bývalého Sovětského svazu, zejména Rusko, Gruzie nebo Ukrajina s oblibou vydávají na uprchlé opoziční představitele a úspěšné podnikatele zatykače pro vykonstruované závažné trestné činy — od vražd, po zpronevěry a podvody. V případě Ruska se často jedná o uprchlíky z Čečenska nebo právě bohaté podnikatele, kteří po svém okradení nebyli včas ruskou „spravedlností“ posláni za mříže.

České ministerstvo spravedlnosti dlouhodobě, nikoli pouze za vedení ministra Blažka, automaticky ruským či gruzínským žádostem vyhovuje, přestože často ani stanovisko českých soudů ohledně vydání nebývá jednotné. Dokonce ani pro uprchlíka kladné rozhodnutí Ústavního soudu ČR postoj naší spravedlnosti nemění, zpravidla celé kolečko proběhne znovu a za pár let stojí pronásledovaný cizinec před stejným nebezpečím.

To se například přihodilo panu Zurabu Nadiradzeovi, u kterého nedávno ústavní soud již podruhé zabránil deportaci do Gruzie a pan Nadiradze dodnes sedí ve vydávací vazbě v Praze. Na udělení azylu čeká již dvanáct let a jeho azylové řízení se stále nachází v první instanci na příslušném odboru MV.

Ministerstvo vnitra sice oficiálně prosazuje správný výklad, že extradice je možná pouze po pravomocném rozhodnutí o zamítnutí azylové žádosti, tj. ujištění, že cizinec není v zemi původu v nebezpečí, ale v konkrétních případech (Nadiradze, Torubarov, Chmelidze) zcela záměrně s vydáním azylového rozhodnutí otálí, donekonečna prodlužuje lhůty, a nechává tak volný prostor lidem ministra Blažka.

Zejména pan Jakub Pastuszek z mezinárodního odboru trestního Ministerstva spravedlnosti ČR pak podle mého názoru funguje doslova jako automat na vyhovění žádostem o vydání cizinců do sebehoršího režimu. Ptát bychom se měli proč.

Torubarov tedy v takto nastaveném systému není žádnou výjimkou, pozoruhodné je naopak náhlé vzedmutí zájmu o tuto osobu ze strany ministrů Kalouska a Schwarzenberga.

Řešení celého problému je jednoduché a je napsáno v článku 1 odst. 2 Ústavy ČR a článku 33 „Ženevské“ Úmluvy o právním postavení uprchlíků, u které jsme nedávno slavili šedesátileté výročí její platnosti. Ústava říká, že Česká republika dodržuje závazky, které jí vyplývají z mezinárodního práva, článek 33 Ženevské úmluvy pak zakazuje navrácení uprchlíka do země, v níž mu hrozí nebezpečí.

Uprchlické právo je postaveno na všeobecně přijímané zásadě, že uznání uprchlického statusu ze strany státu je pouze deklaratorním aktem, tj. že za uprchlíka je nutno považovat každého žadatele až do pravomocného rozhodnutí o tom, že status uprchlíka cizinci nenáleží.

Po celou dobu azylového řízení musí platit článek 33 — tedy zákaz návratu ve všech jeho podobách. I případný střet dvou mezinárodních závazků, jak již před více než deseti lety v časopisu Právník č. 9/2002 velmi přesně popsal nynější soudce Soudního dvora EU a zřejmě největší odborník na mezinárodní právo v ČR prof. Jiří Malenovský, musí být řešen tak, že mezinárodní závazek k ochraně lidských práv musí mít přednost. Stejný je ostatně názor Nejvyššího správního soudu nebo Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Praze.

Jedná se tedy o naprosto triviální přednost závazků z mezinárodního práva a závazků z mezinárodního práva lidských práv před jakýmkoli předpisem či výkladem národních zákonů tak, jak požaduje naše ústava již více než deset let. Že polovina české právní obce, včetně ministerstva spravedlnosti tuto zásadu dosud mentálně nezpracovala, je bohužel pravda a je příčinou mnoha nespravedlivých soudních a správních procesů.

Jejich oběťmi jsou nejen pánové Torubarov, Nadiradze nebo Chmelidze, ale bohužel řada cizinců i občanů České republiky dovolávajících se práv z mezinárodních úmluv, které musí náš stát dodržovat.