Zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice a na Slovensku, Masarykova demokratická akademie a bratislavský Institut ASA (Analýzy-Stratégie-Alternatívy) organizují už třetím rokem Akademii sociální demokracie, školu pro mladé sociálnědemokratické politiky a příznivce sociálnědemokratického hnutí z České republiky a Slovenska. Škola má podobu šesti víkendů intenzivního vzdělávání spojeného pokaždé s argumentačním a mediálním tréninkem. Na každou víkendovou školu obvykle přijíždí host z německé sociální demokracie (SPD). Na poslední škole, která se konala o víkendu 12.-14. dubna v Praze, byl tímto hostem Wolfgang Schröder (není v příbuzenském vztahu s bývalým německým kancléřem Gerhardem Schröderem), náměstek zemského ministerstva pro práci, sociální věci, ženy a rodinu v Braniborsku a profesor politologie na univerzitě v Kasselu.

Sociální demokracie mezi kontinuitou a diskontinuitou

Wolfgang Schröder otevřel víkendovou školou krátkou přednáškou o současných výzvách pro sociálně demokratickou politiku. Sociální demokracie může podle něj být díky své stopadesátileté historii a úspěchům při formování evropského ekonomicko-sociálního modelu nejhrdější politickou stranou Evropy; nesmí ovšem zapomínat na to, že její historie je kontiunální i diskontinuitní zároveň. Dějiny soc. dem. hnutí jsou též dějinami bojů o uznání — a právě proto, že se sociální demokracie byla v těchto bojích úspěšná, deradikalizovala se: V Evropě se vytvořila soc. dem. státnost, přišel sociální pokrok, rozpory kapitalismu se oslabovaly postupnou, reformní cestou.

V roce 1983 pak přišel sociolog Ralf Dahrendorf s tezí, že „století sociální demokracie“ skončilo, protože její vize je už realizována — žijeme v občanské sociální společnosti a nejsou zde už nové soc. dem. projekty. Na tom něco je, s integrací pracující třídy do občanstva se vytvořila všeobecná rovnost a podmínky, které daly soc. dem. myšlence vzniknout, zanikly. Ale přesto je tato teze mylná: dnešní moderní společnosti ztrácejí svou identitu a svůj základ a vzniká poptávka po nových vizích.

Soc. dem. politika je hodnotová: je založena na svobodě, rovnosti a solidaritě — a tyto hnodnoty musejí být definovány v celé Evropě stejně. Zároveň nelze redukovat úsilí soc. dem. stran na uskutečňování abstraktních hodnot; je třeba je doplňovat o konkrétní výzvy té které doby. Konkrétní výzvou dneška jsou inovace — pokud soc. dem. hnutí dokáže spojit důraz na sociální spravedlnost se smyslem pro inovace, může v Evropě dominovat. Nacházíme se ve fázi, v níž se objevují nové šance.

K tomu, aby bylo možno realizovat práva a šance pro všechny, je třeba se ptát po mocenských poměrech ve společnosti. Kdo má moc něco uskutečňovat? Nelze souhlasit s Dahrendorfovou tezí, že vše už je vyřešeno — nikoliv, boj za rovnost je permanentní. V Německu je už dvacet let blokována možnost sociálního vzestupu; dříve měli lidé ze slabších vrstev možnost udělat si maturitu a poté se uplatnit na pracovním trhu, zapojit se do života společnosti. V roce 2013 máme sice nejvíce absolventů vysokých škol v dějinách, ale dvacet pět procent zaměstnaných lidí pracuje v pásmu nízkých mezd. Musíme znovu usilovat o vytvoření sociálně solidární společnosti.

Strategie „třetí cesty“, tedy snaha spojit sociální spravedlnost a hospodářský růst za pomoci kompromisu mezi klasickým modelem sociálního státu a keynesiánské ekonomiky na jedné straně a neoliberálními politikami na straně druhé, s níž přišel Tony Blair a po něm i Gerhard Schröder, je už věcí minulosti; potenciál třetí cesty se vyčerpal. Vyčerpalo se samo hospodářství — pokud jím myslíme i komunikaci a způsob, jakým je společnost konstruována. Až nyní se objevují chyby konstrukce třetí cesty: zaměřila se příliš na individuum, růst a práci; ale zapomněla na to, že práce musí být dobrou prácí, musí přinášet smyslupplný pokrok. Jenže práce je stále horší (agenturní, prekarizovaná, mechanizovaná), lidé se nemohou skutečně uplatnit a jejich vzestup nesplňuje očekávání.

Proto zažíváme období diskontinuity — hledání nových cest, potřeby reflektovat minulost. Je třeba začít mluvit například o mzdových kvótách; především je třeba si znovu položit otázku: Jak vypadá podle nás pokrok? Jaký je poměr mezi státem, občanskou společností a trhem? Jak na to odpovídá sociální demokracie a jak tuto vizi podpořit?

Bez jasné voličské základny?

Druhá kritická teze (po výše zmíněné Dahrendorfově) zní: Sociální demokracie už není schopna mobilizovat vlastní základnu. Tradičně chtěla soc. dem. mobilizovat pracující třídy, vedena myšlenkou, že na společenském rozvoji se mají podílet všichni. Jenže ve středu zájmu se stále více ocitá otázka svobody, zejména ekonomické — a spolu s ní se soc. dem. podílející se na vládě musí identifikovat i s tím, co je s jejími programovými východisky v napětí. Dle výzkumů jsou konzervativní voliči mnohem méně nároční vůči vládě, akceptují i horší vládnutí, kdežto voliči soc. dem. nikoliv: snadno odepíšou svou stranu, pokud se nechová tak, jak očekávali. V Německu tak máme dvě soc. dem. strany — tu, co vládla na přelomu století, tu „státní“, a tu, která je nyní v opozici. To je třeba brát v úvahu ve volební kampani. Abychom se mohli podílet na veřejné diskusi, musíme nabídnout moderní