Zatímco domácí veřejností poslední týden nejvíc hýbaly plastové kuličky vystřelené na prezidenta, u našich sousedů došlo k velmi důležité věci. Oficiálně ohlášeným kandidátem německé sociální demokracie (SPD) na kancléře v celoněmeckých volbách na podzim roku 2013 se stal bývalý ministr financí Peer Steinbrück. Jelikož bude příští možný německý kancléř fakticky nejmocnější postavou Evropské unie, mělo by nás velmi zajímat, o koho se jedná, co od něho očekávat a jaké má šance na zvolení.

Steinbrück byl ministrem financí ve vládě velké koalice (CDU/CSU a SPD) v letech 2005 až 2009. Je známo, že vládou prosazovaná protikrizová opatření v první fázi spíše odmítal, ale nakonec pragmaticky přijal. Zemi se podařilo poměrně hladce přejít přes krizi 2008-2009 a většina komentátorů Steinbrückovo působení na ministerstvu financích hodnotí pozitivně: podařilo se prosadit komplexní prorůstová a protikrizová opatření a zabránit pádu domácích bank.

Trochu jinak Steinbrücka ale vidí voliči. V letech 2002-2005 byl premiérem Severního Porýní-Vestfálska a ve volbách v roce 2005 dosáhla SPD pod jeho vedením historicky nejhoršího výsledku od roku 1954. Podobný neúspěch se opakoval i v přímé volbě do spolkového sněmu v roce 2009, kdy nebyl s to porazit kandidátku CDU, která získala o téměř jedenáct procent více hlasů. Do Bundestagu se v roce 2009 dostal až ze stranické kandidátky a od té doby se až do jara roku 2011 stáhl z nejvyšší politiky.

Steinbrück dlouhodobě zaujímá v rámci SPD spíše pravicovější a pragmatické postoje. Vystupoval proti výrazněji levicové linii stranického šéfa Sigmara Gabriela a daleko má kvůli svému působení v Severním Porýní i k zeleným. SPD tedy sázkou na Steinbrücka nejspíš doufá, že takový kandidát bude bližší středovým voličům a Angelu Merkelovou porazí na ekonomických tématech. Na programu má nyní regulaci bank, finančních spekulací a ratingových agentur, za což ho mnozí komentátoři chválí, ale je otázkou, proč s podobnými návrhy nepřišel už v době, kdy byl ministrem financí.

Angela Merkelová je na konci druhého kancléřského období nejoblíbenější političkou hned po prezidentu Gauckovi a favoritkou nadcházejících voleb. Preference CDU/CSU jsou zatím o deset procent vyšší než SPD. Ani v koalici se zelenými by zatím nezískali nad případnou koalicí CDU/CSU a FDP navrch. Steinbrück zároveň odmítá koalici s výrazně levicovou stranou Die Linke, kterou v roce 2007 založil bývalý předseda SPD a ministr financí Oskar Lafontaine.

Steinbrückovým velkým handicapem jsou jeho podezřele vysoké vedlejší příjmy a dřívější nezájem o parlamentní dění. Po zvolení v roce 2009 nepronesl až do jara 2011 na půdě parlamentu ani jediný projev a jeho účast při důležitých hlasováních byla spíše vzácná. Jeho zájem o parlamentní dění se změnil, až když se začalo uvažovat jeho možné kandidatuře na kancléře.

Server Abgeordentenwatch.de eviduje od začátku volebního období u Steinbrücka pouhé čtyři parlamentní projevy. Zato stihl pronést více než 75 honorovaných přednášek, proslovů a rozhovorů pro různé firmy a podnikatelské svazy. Za každý z takových projevů dostal honorář minimálně 7000 eur. Jeho vedlejší příjmy od počátku volebního období jsou tak odhadovány na více než 500 000 eur. Ač má německá politická kultura oproti té naší poměrně vysokou úroveň, klientelismus a prorůstání politiky a velkého byznysu je jedním z jejích největších problémů. 7000 euro za rozhovor pro firemní časopis není právě obvyklý honorář a nabízí se tak podezření, že vysoké honoráře mohou sloužit k legalizaci korupčních peněz.

Steinbrück se také ocitl ve střetu zájmů na ministerské pozici. Je vášnivým šachistou a tak se rozhodl pomoci jednomu soukromému šachovému turnaji: jako ministr financí lobboval u mnoha firem jako E.ON, DeutscheBahn, Porsche AG, nebo Deutsche Post a pro šachový turnaj získal téměř milion eur. Názory na to, zda stál de iure ve střetu zájmů, jsou různé, svědčí to nicméně o tom, že Steinbrück nebude tím, kdo by přispěl ke kultivaci německé politiky.

Čtenář se možná podiví nad tím, že politickou kulturu v Německu hodnotím poměrně kriticky. V posledních letech však už není vzácností, že vysoce postavení politici po skončení mandátu pracují v soukromém sektoru jako lobbisté: monetarizují své známosti. Nejznámějším a nejvýraznějším příkladem klientelismu je dřívější kancléř předseda SPD Gerhard Schröder, který pár měsíců po opuštění Bundestagu přijal nominaci Gazpromu a začal pracovat jako šéf dozorčí rady firmy Nord Stream AG. Jen deset dní před opuštěním úřadu přitom jako kancléř podepsal kontrakt mezi společnostmi Gazprom, E.ON a BASF na výstavbu plynovodu Nord Stream. Podobných případů, kdy vysoce postavený politik po opuštění funkce rychle mění dres a proměňuje známosti ve velké peníze, jsou desítky. Často není jasné, zda jde „jen“ o běžný a v Německu nijak neregulovaný lobbing, nebo odměnu za dřívější služby.

Kam tedy kráčí SPD? Zatím se zdá, že do opozice, nebo velké koalice. Steinbrück je v těžké výchozí pozici a proti oblíbené kancléřce nemá velké šance už proto, že nepředstavuje výraznou alternativu a bude nucen vysvětlovat své podezřele vysoké vedlejší příjmy. Pozitivní na této kandidatuře je to, že se tématem voleb stane regulace finančních spekulací a bankovního sektoru. Steinbrück však dosud nepředstavil výraznou kritiku německé záchranné politiky v EU, která podle všeho vede k prohlubování krize na jihu eurozóny. Němečtí politici dokázali překvapivě pragmaticky připravit protikrizová opatření na domácí půdě v letech 2008-09. Škoda že podobné „keynesiánské“ pochopení neprojevují i na evropské úrovni.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.