Ernst Hillebrand je vedoucím referátu střední a východní Evropy berlínského ústředí Friedrich-Ebert-Stiftung. Českou republiku navštívil o uplynulém víkendu na pozvání organizátorů Akademie sociální demokracie. Ve své přednášce se Hillebrand věnoval jednak budoucnosti sociálně demokratických stran, a jednak evropské integraci. Projekt tzv. třetí cesty považuje ve shodě s hlavním proudem evropské sociálně demokratické debaty za vyčerpaný. Následující text je výběrovým shrnutím jeho přednášky. Jeho cílem není s řečníkem polemizovat.

Sociální demokracie si Hillebrand do budoucna představuje jako menší až středně velké strany. Přístup k moci podle něj budou mít především v koalicích napříč spektrem systémových stran. Koaliční partneři tak budou pocházet jak z prostředí levicově liberálních zelených, tak i ze stran napravo od středu, jak je tomu v Německu nebo v Rakousku. Mimo koaliční spolupráci budou stát pravicově a levicově populistické formace.

Sociální demokracie podle Hillebranda musejí do budoucna počítat s tím, že budou spíše menšími, nejlépe středně velkými stranami. Podle Hillebranda mají asi 13 % kmenových voličů a asi 13 % voličů, na které se lze spolehnout více méně. Pod heslem „Je lépe být důvěryhodný pro některé než nedůvěryhodný pro všechny.“ by si pak sociálně demokratické strany podle Hillebranda měly vybrat skupiny voličů, které chtějí reprezentovat. A smířit se s tím, že některé voličské skupiny sociální demokracii prostě volit nebudou.

Evropské sociální demokracie podle Hillebranda doplácejí na skutečnost, že se jim nepodařilo zmírnit sociální rozdíly ve společnosti ve prospěch vlastních voličů (Velká Británie). V zásadě neúspěšná byla jejich snaha snižovat míru nezaměstnanosti mezi mladými (Španělsko). Jako příklad nelze použít ani vysoké školy. Sociální rozdíly totiž konzervují (Francie), místo toho aby je pomáhaly stírat.

Naději na budoucí úspěch sociální demokracie naopak dává otřes, kterým během krize prošla neoliberální hegemonie. Lidé dnes podle Hillebranda chtějí více jistot a zajištění standardů sociálního státu. Debata o hodnotových východiscích sociálně demokratické politiky je podle Hillebranda důležitější, protože hodnotově založenou politiku lze vykonávat i tehdy, když trpíme nejistotou ohledně rámce politické spolupráce.

Prvním východiskem hodnotově založené politiky má být specifické vnímání spravedlnosti. Sociální demokraté se pokoušejí bojovat proti privilegiím některých společenských skupin. Usilují o zajištění rovných příležitostí na účast v hospodářské soutěži všem lidem.

Sociální demokracie se musí vypořádat se skutečností, že dnešní společnosti jsou silně individualistické. Historicky přitom ale levicové koncepty byly zaměřeny na skupiny, ať už šlo o ženy, migranty, homosexuály nebo dělníky. Dnes, tvrdí Hillebrand, se lidé nechápou jako součást ideologických sítí. Nikdo neříká, že je součástí strany nebo církve. Všichni říkají, že jsou individua.

Tezi potvrzují i průzkumy, podle kterých lidé chtějí více autonomie a kontroly nad vlastním životem. A podle kterých mají obavy z různých anonymních mocí (počínaje finančními skupinami a konče Bruselem). Cestou řešení je posilovat participaci obyvatel. Může jít o referenda, petice nebo participativní rozpočty. V zemích, kde lidé nemají pocit, že mohou rozhodovat, je podle Hillebranda vhodné rozšířit po vzoru USA volební právo i na funkce soudce nebo šerifa.

Pokud jde o evropskou integraci, Hillebrand sám sebe označil za příslušníka malé menšiny v Sociální demokracii Německa (SPD), která prohloubení integrace Evropské unie nahlíží skepticky. Z pohledu méně rozvinutých států podle něj polosuverenita může být dobrá. Podíl na rozhodování totiž získají lidé ze společností s vyšší kvalitou demokracie i života. Nechat německou politiku ovlivňovat tradicemi a pravidly třeba britské stavovské společnosti by ale za přínos nepovažoval. I proto se pak Hillebrand přihlásil k tezi, podle které je — nezbytná a nutná — spolupráce národních států výrazně jistější cestou k udržení Evropské unie jako projektu.

Postoj většiny SPD, která si Evropu představuje coby federální stát, považuje za chybný: Navrhuje nehlásit se k Evropské unii a její politice nijak „hurá-optimisticky“. Navrhuje následovat procesy evropské integrace, ale nebýt jejich iniciátorem. Na evropskou úroveň by se podle něj měla k řešení předávat jen ta témata, která nejde pojednat níže.

Za problematickou považuje i představu, že se Evropskou unii podaří přetvořit v sociálně demokratický projekt. Považuje totiž za příliš náročný koncept solidarity, na kterém po druhé světové válce stála evropská solidární společnost, resp. evropský sociální stát. Solidarita totiž podle Hillebranda předpokládá vytvoření společné identity. Vyžaduje pocit sdílení věcí a vědomí, že druhý mi vrací ekvivalent hodnot, které získává ode mě.

Představit si takovýto typ solidarity v Evropě je podle Hillebranda obtížné. Dnes je totiž obtížné zajistit solidaritu i v rámci Německa, kde „Němci“ říkají „ať si jsou Turci bez práce“. A „Turci“ odpovídají „proč bychom měli platit na Němce“.

Text je shrnutím jedné z přednášek Akademie sociální demokracie 2011-2012. ASD je vzdělávací projekt určený mladým sociálně demokratickým politikům a političkám z České a Slovenské republiky. ASD podporuje zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung  v České a Slovenské republice.

Ernst Hillebrand ve své přednášce formuloval osobní stanoviska k daným tématům, neprezentoval oficiální postoj žádné z výše zmíněných institucí.