Záchranný balíček z Evropské unie přišel Řecko draho. Ztráta kontroly nad rozpočtem, diktované změny ústavy. To všechno proto, aby evropské a americké rizikové fondy a banky dostaly zaplaceno za své hazardní podnikání. Ivan Lesay to ve svém článku na DR napsal přesně — jedná se o okupaci — tedy o situaci, kdy nejen obyčejní lidé, ale ani politický establishment, nemají reálnou šanci ovlivňovat základní funkce státu. A ať se nám to líbí nebo ne, nakládání s daněmi a tvorba rozpočtu jsou skutečně ty nejdůležitější role politické správy.

Kdyby se  Řekové striktně drželi starého pravidla Americké revoluce: „Žádné zdanění bez reprezentování,“ evropské i řecké politiky by pěkně hnali. Jenže zatím nemají dost nástrojů k tomu jak to udělat. Řečtí partajníci si chtějí podržet své posty i lukrativní vazby na korporátní sféru. A tak levice se středem a pravicí, jako jeden muž, ohnuli hřbet před pleticháři z Evropské unie.

Jedinou možností by bylo následovat islandskou cestu. Poslat za mříže viníky a dosadit pevné politiky, kteří si vynutí odepsání nelegitimních dluhů. To jsou třeba ty, které Spolková republika poskytla Řecku proto, aby dostal zaplaceno Německý zbrojní průmysl, dodávající krachujícímu Řecku nové zbraně.

Zrovna tak by neměly dostat zaplaceno žádné rizikové fondy či banky, které nakupovaly těžce pod cenou řecké dluhopisy s jistotou, že se jim díky tlaku na evropské politiky podaří je výhodně prodat. A skutečně. Místo aby Evropská centrální banka (ECB) nabídla výkup na volném trhu — který je jinak tak báječný, domlouvá se s fondy na výkupu dluhopisů za dvojnásobnou cenu, než je fondy nakoupily — fondy nakupují dluhopisy po pětadvaceti centech za dolar a ECB je od nich kupuje za padesát centů za dolar...

Tak končí peníze německých, francouzských a dalších evropských pracujících včetně solidárních Norů. Ne jako pomoc jejich kolegyním a kolegům v Řecku, ale jako obohacení multimilionářských kamarádů bankéřů z ECB.

Ovšem ECB jako součást evropského politického a ekonomického aparátu ba měla hrát vyšší roli při zajišťování základních lidských práv a ne jen konzervativně dohlížet na inflaci. Jako svým způsobem „věřitel poslední instance“, by se měla soustředit ve svých aktivitách více na proaktivní opatření, která zajistí práci a stabilitu v ohrožených regionech — jak o tom ve svém materiálu píše Centre of Concern a Social Watch.