Záchranný balíček z Evropské unie přišel Řecko draho. Ztráta kontroly nad rozpočtem, diktované změny ústavy. To všechno proto, aby evropské a americké rizikové fondy a banky dostaly zaplaceno za své hazardní podnikání. Ivan Lesay to ve svém článku na DR napsal přesně — jedná se o okupaci — tedy o situaci, kdy nejen obyčejní lidé, ale ani politický establishment, nemají reálnou šanci ovlivňovat základní funkce státu. A ať se nám to líbí nebo ne, nakládání s daněmi a tvorba rozpočtu jsou skutečně ty nejdůležitější role politické správy.

Kdyby se  Řekové striktně drželi starého pravidla Americké revoluce: „Žádné zdanění bez reprezentování,“ evropské i řecké politiky by pěkně hnali. Jenže zatím nemají dost nástrojů k tomu jak to udělat. Řečtí partajníci si chtějí podržet své posty i lukrativní vazby na korporátní sféru. A tak levice se středem a pravicí, jako jeden muž, ohnuli hřbet před pleticháři z Evropské unie.

Jedinou možností by bylo následovat islandskou cestu. Poslat za mříže viníky a dosadit pevné politiky, kteří si vynutí odepsání nelegitimních dluhů. To jsou třeba ty, které Spolková republika poskytla Řecku proto, aby dostal zaplaceno Německý zbrojní průmysl, dodávající krachujícímu Řecku nové zbraně.

Zrovna tak by neměly dostat zaplaceno žádné rizikové fondy či banky, které nakupovaly těžce pod cenou řecké dluhopisy s jistotou, že se jim díky tlaku na evropské politiky podaří je výhodně prodat. A skutečně. Místo aby Evropská centrální banka (ECB) nabídla výkup na volném trhu — který je jinak tak báječný, domlouvá se s fondy na výkupu dluhopisů za dvojnásobnou cenu, než je fondy nakoupily — fondy nakupují dluhopisy po pětadvaceti centech za dolar a ECB je od nich kupuje za padesát centů za dolar...

Tak končí peníze německých, francouzských a dalších evropských pracujících včetně solidárních Norů. Ne jako pomoc jejich kolegyním a kolegům v Řecku, ale jako obohacení multimilionářských kamarádů bankéřů z ECB.

Ovšem ECB jako součást evropského politického a ekonomického aparátu ba měla hrát vyšší roli při zajišťování základních lidských práv a ne jen konzervativně dohlížet na inflaci. Jako svým způsobem „věřitel poslední instance“, by se měla soustředit ve svých aktivitách více na proaktivní opatření, která zajistí práci a stabilitu v ohrožených regionech — jak o tom ve svém materiálu píše Centre of Concern a Social Watch.

Nápravná opatření jsou drakonická a každý trochu logicky uvažující člověk musí pochopit, že nikam nepovedou — pokud nemáme na mysli peklo. „Státy EU si takto jen kupují čas,“ říká ekonom  Hans-Werner Sinn z univerzity v Mnichově. A dodává: „Lidé pracují, aby si zajistili nějaký životní standard. Kdo chce získávat peníze tím, že hazarduje — jako bankéři, musí přijmout i negativní stránku hazardu.“

Bylo by nepochybně fajn, kdyby řečtí doktoři, právníci i daňoví poradci a především řečtí bankéři, průmyslníci a rejdaři konečně začali platit daně, ale je jasné, že tíha bude ležet zase na bedrech normálních zaměstnanců. Ti mají daně již ve svých výplatních listinách i ve svém „chlebu vezdejším“ a nemohou je zašantročit přes „legální daňovou optimalizaci“ někam do daňových rájů. To samé platí o malých a středních podnikatelích, kteří jediní mohou být páteří nové ekonomického rozvoje a stability.

A tady se dostáváme k problému, který bych nazval dočasné šílenství české levice. Jde o to, jak se v současné době několik středo-levých intelektuálů snaží přesvědčit veřejnost, že je třeba podepsat tzv. pakt stability a koordinace.

Paradoxní na tom je, že tento implicitně neoliberální dokument odmítá podepsat pravicový premiér. Dělá to buď proto, aby přinutil levici a proevropskou pravici ho „dohnat“ k podpisu, nebo prostě jen proto, že je to z EU a jako takové principiálně špatné. Oni ti pravičáci jsou takoví emocionální...

Pro levici je zase všechno co přijde z EU jako zlaté tele. Prostě podepsat a jedem. Všichni sice uznávají, že většina ustanovení je už v jiných dokumentech, někteří si dokonce vzpomenou na Pakt stability a růstu, který pod tlakem neukázněných Němců a Francouzů byl obrušován až do bezzubé podoby.

Vladimír Špidla ve svém článku pro Deník Referendum uvedl, že podepsat pakt je nutné, abychom se mohli podílet na příštích diskusích o jeho realizaci. To by znělo rozumně, kdybychom již nepodepsali podobné nesmysly, na které stejně nemáme žádný vliv. Tak jako to bylo s Paktem Euro plus, který zásadním způsobem omezuje práva pracujících a v honbě za konkurenceschopností má omezovat příjmy těch, kteří už mají tak jako tak hluboko do kapsy.

Smetení Evropské ústavy díky aktivistům a odborářům vedlo k vytvoření o něco málo lepší Lisabonské smlouvy. Kdyby se tehdy podařilo ji ještě dvakrát poslat kam patří, možná by vznikl smysluplný dokument. Strašení rozpadem EU je nesmyslné, protože rozpad tak obrovské zóny volného obchodu si nikdo z mocných nepřeje...

Špidla také správně uvádí, že fiskální stabilita je přece zájmem každého státu. Ovšem proč na to politici napříč spektrem nemysleli v letech růstu a otloukají nám to o hlavu teď? Mohli jsme mít o pár kilometrů předražených dálnic a o tisíce rad od přeplacených poradců méně a mít vyrovnaný rozpočet. Papír připravený v Radě EU státníky, kteří se na tom celém podíleli, to určitě nevyřeší.

Podpora obou paktů — tedy stability i euro plus je ostudou politiky ČSSD. Staví se tím proti odborům i obyčejným zaměstnancům a to pod rouškou evropanství.

To, co však potřebuje Evropská unie nyní, je razantní odpor proti neoliberálním praktikám a totální destrukci solidarity — která vyvrcholila finanční okupací Řecka. A tak zatím co část české intelektuální levice holduje nesmyslům přicházejícím z Rady Evropy, řecký stát se hroutí. Protože není ani na ochranu kulturního bohatství, jsou vykrádána muzea — z olympijského muzea po ozbrojené loupeži 17.2. zmizelo šedesát objektů, některé staré až tři tisíce let. V lednu byla vykradena i Athénská národní galerie, z níž zmizelo několik obrazů včetně vzácných picassovských maleb. Kde skončí není pochyb. V rukou bezskrupulózních zbohatlíků, kteří si mohou díky svým anonymním účtům v daňových rájích zajistit prostřednictvím organizovaného zločinu, cokoli se jim zachce.

Chceme-li udržet solidární, mírovou a prosperující Evropskou unii, je třeba zamezit jejím sebedestruktivním tendencím, které do ní vnáší nekontrolovatelná moc nadnárodního kapitálu. Spíše než pakty omezující demokracii a svobodné rozhodování občanů, jak to chce neoliberální pravice podporovaná etatistickou levicí, je třeba budovat politiku občanské participace a sebeurčení.

K tomu nezbytně patří regulace finančního kapitálu, jehož neomezené toky však podporuje neoliberální lisabonská smlouva. Byl jsem proti jejímu přijetí, ale přátelé mě přesvědčovali, že to dobré převažuje a to špatné se změní. Inu byli jsme při tom a je hůř než před tím.

Nezbytným opatřením je proto zásadní regulace a kontrola kapitálových toků, zpřísnění bankovních pravidel z Basilejských dohod a omezení mezinárodních daňových a finančních úniků do daňových rájů (jen z ČR takto zmizí minimálně 120 miliard nezdaněných korun ročně) a zřízení institutu státního bankrotu. Ale tady politici narážejí na obrovskou moc kapitálu. Pokud půjdou cestou zbídačování, narazí jen na odpor občanů, na který mají státní či privátní represivní a diskreditační aparát.

Rozpad Evropské unie nehrozí kvůli pár chybějícím podpisům na nesmyslných listinách. Ale bude hrozit, jestliže se Unie stane sociálním a antidemokratickým nebezpečím občanů. Česká levice chce zatím pořád vyjednávat a diskutovat. Už ovšem není moc s kým a o čem. Je čas jednat.