Matěj Stropnický uhodil na tenkou strunu. Po přečtení jeho úvahy z 23.února jsem si musel znovu zopakovat, proč patřím k signatářům výzvy Nevylučujme se z Evropy. Původně jsem ji totiž podepsat nechtěl: přišla mi příliš obecná, nepřesná, povrchní, neoriginální. Ale uvědomil jsem si vážnost okamžiku, kdy se předseda vlády bez koaličního konsensu — a naopak ruku v ruce s vypečeným prezidentem — odmítl jménem České republiky připojit k fiskálnímu paktu EU a spolu s reprezentací Velké Británii se dobrovolně vyprovodil z jednací místnosti. Takže jsem se přidal. A přiznávám: ne kvůli obsahu smlouvy, ale kvůli jednoznačné symbolice.

S odstupem času nelituji. Dokonce již chápu obecnost textu výzvy. Jen tak patrně šlo zajistit, aby se mezi signatáři objevil Erazim Kohák vedle Miloslava Vlka, Jan Keller vedle Josefa Zieleniece, Jaroslav Šabata vedle Jana Rejžka. Tak silná aliance hlásící se k evropské integraci a odmítající národovectví, na němž surfují Klaus, Nečas, Bobošíková, Bátora a spol., se dosud dohromady nedala. A docela mne mrzí, že v ní schází skupina mých levicových přátel, z nichž Matěj Stropnický formuluje své výhrady k fiskální smlouvě nejvěcněji.

Na jedné straně sám cítím, že evropská integrace opustila směr vytyčený sociálními demokraty, křesťanskými demokraty a liberály po druhé světové válce; vzdaluje se i tomu, na čem pracovali Mitterrand s Kohlem a Delorsem ještě v 80.letech. Na straně druhé i jalové či chybné smlouvy patří k Evropě — a nepochybuji, že budou napraveny či překonány smlouvami lepšími. Blýsknutí na lepší časy může přinést například Francois Hollande v případě úspěchu ve francouzských prezidentských volbách.

Vnímám navíc větší riziko, než že se Evropa dočasně vychýlí ve prospěch neoliberálních, nicméně stále proevropských pravicových vizí. Oním rizikem je opuštění integračního hřiště, o něž usiluje ambiciózní česká národovecká pravice. Nejde tedy o jednu konkrétní smlouvu, ale o trend. Jsou u nás politici, kteří by nejraději vyvedli Českou republiku z EU, a jsou politici v unii, kteří by jim ochotně zamávali. Co nás čeká po „nepodpisu“ smlouvy, můžeme jen odhadovat — namátkou přinejmenším: budeme stranou informací, vznikajících čerstvých dohod a spojenectví, až budeme potřebovat v něčem pomoci, nikdo se dvakrát nepřetrhne…

Vystoupit — či nechat se vyloučit - dočasně z vlaku, počkat si, až jeho osazenstvo změní priority, a doufat, že jej pak půjde dohnat, pokládám za příliš riskantní operaci. Abych parafrázoval Matěje Stropnického, „idea mírové spolupráce v Evropě založená na demokratických principech rozhodování, sdílených hodnotách včetně občanských a sociálních práv a na vzájemném obchodu“ je pro mne tak cenná, že v tom vlaku skousnu i dočasné nepohodlí. Kdyby pro nic jiného, tak právě pro pojistku míru a bezpečnosti, která je důležitá jak pro evropskou levici, tak pro její kultivované pravicové oponenty. (Vzpomněl jsem si teď na názor některých levicových ekonomů, že by mělo Řecko zbankrotovat, aby tím byl otřesen celý vadný evropský, vlastně světový ekonomický systém. Přitom jim nedochází, že radikální zchudnutí Řeků může vést od sociálních nepokojů k touze po návratu plukovnické vlády a třeba i k eskalaci napětí mezi Řeckem a Tureckem…)

Ano, od teď se prostě EU bude třeba na čas integrovat „v duchu neoliberálního dogmatu“. A pak se svými recepty a dogmaty (proč dogmata připisovat jen neoliberálům, že?) nastoupí zase levicové vlády. Přesnými slovy Petra Jedličky: „Evropská unie nemůže v současné podobě fungovat jinak než na základě kompromisu mezi levicí a pravicí, a to vždy vychýlením k té straně, která má v dané situaci politicky silnější pozici. (…) Být pro společnou Evropu znamená ctít onu zásadu vychýleného kompromisu, který zaručuje, že se nevychýlí až někam do čínských nebo amerických poloh.“

Nikdo snad nemůže věřit tomu, že jako alternativu vůči momentálně neoliberální Evropě lze budovat silný sociální stát v čistě národním rámci. Tesány do kamene by měly být Stropnického věty: „Je to právě to na Evropě nejcennější, a v kdysi dobrém smyslu toho slova nejpokrokovější, tedy fakt sám, že se Evropa aspoň částečně snaží politickými nástroji krotit míru nadvlády kapitálu nad prací, že se snaží krotit trh demokracií.“ Právě to irituje českou ODS ze všeho nejvíc. A fiskální smlouvu neodmítá proto, že je neoliberální, ale protože je evropská. Občanští demokraté vnímají „nepodpis“ jako vykročení ČR z EU, o které tolik usilují. Je správně, že k tomu ČSSD nemlčí. Zvlášť když TOP 09 je všechno vlastně jedno - její nadšení pro integraci je na baterky, asi by jí také úplně nevadilo, kdyby naši zemi kormidloval nadnárodní kapitál bez unijních korektur.

Z levicové diskuse nad fiskální smlouvou naštěstí již jasně vyplynulo, že se paralelně odehrávají dvě partie na dvou šachovnicích. První probíhá mezi evropskou levicí a evropskou pravicí. Zde je namístě smlouvu tepat a dožadovat se něčeho lepšího: prorůstových opatření, evropských daní, sociální ochrany, podpory zaměstnanosti, bytové výstavby… Tyto představy čeští sociální demokraté prosazují ruku v ruce s partnery v PES v debatě, která — řekněme nadneseně — nezná hranic a těží z postřehů předních světových levicových intelektuálů nemajících politickou odpovědnost v národním rámci.

V národním rámci se hraje o vztah České republiky k EU, evropským partnerům, bájnému Bruselu. Zde pak na stranických legitimacích nezáleží. Jde o pověst naší republiky, o národní zájem nevystrkovat se dobrovolně za dveře. Bylo by krátkozraké, kdyby ČSSD hrála mrtvého brouka nebo dokonce — ze svých specifických pozic - fandila postupu Petra Nečase.

Na dvě různé konfliktní linie jsem si vzpomněl při četbě úvahy Petra Kratochvíla nad textem Jurgena Habermase „O ústavě Evropy“, která vyšla v Salonu Práva 16.února. Habermas rozlišuje mezi státní suverenitou a lidovou suverenitou. A liší se i zájmy států od zájmů lidu, evropského lidu. Dokud budou existovat státy, bude třeba brát na ně ohled. Až definitivně převáží lidová suverenita, posílí Evropský parlament, Evropská komise bude volena (respektive vzejde z EP) a dojde k rozkvětu přímé demokracie, dnešní spory na levici budou ty tam. Smlouvy, jako je ta dnešní fiskální, bude propírat Evropský parlament — a v něm si to levice s pravicí bude moci bez okolků vyříkat. Docela se na ten čas těším…

Do té doby nezbude než věnovat síly především tomu, abychom jednou mohli na federalizované Evropě vůbec participovat. To ale znamená přesvědčit české občany, že nemá pravdu názorový proud, který naposledy dal o sobě výrazně vědět prostřednictvím Mojmíra Hampla, viceguvernéra ČNB, v Lidových novinách 28.února. Možná by i levicoví kritici fiskální smlouvy podepsali jeho větu: „Je náš problém, že se po osmi letech členství v EU pořád zoufale nedospěle přeme o to, zda patříme do klubu, místo abychom se ptali, jak má ten náš vlastní klub vypadat.“ Dále ale Hampl hýří nálepkami jako „pokroková prointegrační a eurofederalistická fronta“ (asi pravicová odezva na nálepky typu „fašistoidní neoliberálové“) a vyznává se z toho, že evropský federální či unitární stát považuje za „čirou konstruktivistickou, sociálně-inženýrskou utopii“. Jak jinak, česká pravice pokládá EU za nebezpečný levicový projekt, a proto z něj couvá, jak se dá. Na fiskální smlouvě asi neoliberální stopu nenachází nebo jí přijde nedostatečná. Skupiny, jejichž zájmy reálně hájí, jí proto velí nepodepisovat.

Přesto jednu Hamplovu výtku sdílím. „Pokud máme evropský stát budovat, řekněme to jasně, otevřeně…,“ radí. I já cítím nedostatek odvahy, upřímnosti a důslednosti u levicových politiků fandících integraci. Jakoby sami úplně nevěřili tomu, že pro řadového občana by byl výhodný celoevropský rámec sociální ochrany, celoevropský model sociálního státu. Jestli je něco slabinou demokratické levice v ČR, není to přílišné ustupování proevropské pravici z jiných zemí, ale nedotaženost obrazu Evropy, jakou by chtěla sama. Měla by být sociální, ano, jistě. Ale za jakou cenu? Co třeba evropské občanství, společné volby, společná evropská politická reprezentace (tedy to, co prosazuje Habermas a odmítá Hampl)?

Vést debatu v těchto obrysech mi připadá důležitější než pitvání jedné dílčí smlouvy. A myslím, že bychom na ni měli být dobře připraveni. K tomu je však nezbytný jeden předpoklad: nevysilování se nafouknutými konflikty nalevo od středu. Klidně debatujme, ale — prosím — s chladnou hlavou, bez osobních invektiv (tu „zleva“, tu „zprava“), bez podsouvání ďábelských úmyslů partnerům (schválně nepíšu protivníkům). Jestli něco levici dlouhodobě oslabuje, je to sektářství, netolerance, snaha zašlapat byť jen nepatrně se lišící názor druhého do země.

Na umění klidné diskuse, hledání konsensu, schopnosti shodnout se na nejnižším společném jmenovateli a přijímat kompromisy odjakživa závisí harmonické mezilidské soužití. Dvojnásob bychom si to měli opakovat v éře, kdy se otevírá možnost zajistit bezpečnostní, ekonomickou, sociální a ekologickou stabilitu v jiném - pevnějším - než čistě národním rámci.