Eurounijní Smlouva o stabilitě, koordinaci a vládnutí v hospodářské a měnové unii sledující dosažení fiskální konsolidace a stability členských zemí vyprovokovala napříč politickým spektrem bouřlivou diskusi o smyslu a dalším směřování evropské integrace. To je velmi dobře. V šedi a rutinně každodenního fungování EU se tento ohled už dlouho vytrácí.

Většina členských zemí EU smlouvu podporuje. Otevřeně proti je tradičně euroskeptická Velká Británie, pozici váhajícího střelce zaujala Česká republika. Zdejší vládu a hlavní politické strany otázka schválení smlouvy rozděluje. Rozhodující je postoj vládní ODS a premiéra. Petr Nečas napřed slíbil, že vláda smlouvu podpoří, pak začal couvat s tím, že o jejím osudu mají rozhodnout občané v referendu. Proti smlouvě stojí Věci veřejné, pro smlouvu je TOP 09. Na straně vládních oponentů smlouvy stojí prezident a KSČM. ČSSD se rozhodla smlouvu podpořit.

Ačkoli rozdělení front ve věci smlouvy je na první pohled přehledné, ne vždy jsou jasné motivace jednotlivých aktérů.

Jasná je pozice Václava Klause. Prezident hlubší integraci Evropy nepodporuje, protože pro něj znamená ztrátu národní suverenity a nebezpečí socializace Evropy, pokud by evropská agenda výrazněji zohlednila scénáře evropských sociálních demokratů. Klaus dobře ví, že pro socialisty je EU stále dobrou a nadějnou platformou.

Evropský integrační proces nyní ovšem zohledňuje spíše neoliberální scénář, což vyhovuje českým neoliberálům v TOP 09. Pozice vládní ODS je určována konzervativně nacionalistickými tendencemi jejího programu, tradiční ústupností Nečase před prezidentem a populistickým nadbíháním sílícím protievropským náladám v české společnosti. Nečas se zjevně obává převzít za rozhodnutí o smlouvě zodpovědnost, a proto se ohání institutem referenda, kterým ještě nedávno pohrdal. Stejně populisticky se chovají Věci veřejné, které tím zjevně chtějí docílit restartu voličské podpory. V KSČM stále zjevně převažuje ideologicky předpojatý komplex z EU. Fiskální smlouva je pro komunisty jenom potvrzením, že evropská integrace se odehrává od počátku a zcela (!) v režii nadnárodního kapitálu.

V tomto labyrintu různorodých motivací je někdy těžké rozpoznat pravé důvody, proč návrh fiskální smlouvy podporuje ČSSD. Asi by se neměla omezovat na častý argument, že je „třeba být u toho“. Taková argumentace provokuje otázku „Za jakou cenu?“ Měla by důsledněji veřejnosti vysvětlovat, že její podpora fiskální smlouvy je vedena mnohem vážnějšími ohledy, a že jde konečně o příležitost říci o evropské integraci něco ze sociálnědemokratického hlediska velmi podstatného.

Fiskální úmluva může za jistých okolností představovat skutečně efektivní nástroj větší rozpočtové odpovědnosti evropských vlád. Aby však neusnadňovala neoliberální politiku „tupých škrtů“ a další demontáž sociálního státu, její podpora by měla být podmíněna příslibem opatření, které takové politice dokážou čelit. Jde především o přijetí závazných unijních opatření chránících a rozvíjejících evropský sociální model (zavedení daně z finančních transakcí, boj proti daňovým rájům, harmonizace firemních daní, opatření na zvýšení konkurenceschopnosti podporou vzdělání a vědy, zachování a rozvíjení tradičně vysokých sociálních standardů).

ČSSD toto stanovisko jasně formulovala v oficiálním prohlášení. A předseda Bohuslav Sobotka zaslal sesterským stranám výzvu, aby na této bázi koordinovaly postup projednávání a podpory smlouvy v mateřských zemích a v Evropském parlamentu. Sociálně demokratická podpora smlouvy by tedy měla být podmíněná. Na jedné straně by měla symbolizovat podporu integračnímu procesu, na straně druhé vůli vtisknout tomuto procesu sociálnědemokratický ráz.

Je jasné, že kladný, ale podmíněný postoj k evropské fiskální smlouvě neodpovídá sílícím euroskeptickým náladám v české veřejnosti, které rozdmýchává Václav Klaus, část politické elity (ODS, VV, KSČM) a nejrůznější populisté. Situace v ostatních zemích EU je velmi podobná. Pro tradičně proevropské sociální demokraty to představuje problém potud, že těmto náladám podléhá mnoho jejich tradičních voličů. Přesvědčit je, aby ve věci EU stáli za svou stranou, není lehké a pro sociální demokraty to představuje skutečnou výzvu. Mohou v ní obstát, ale jen tehdy, pokud začnou svou podporu integračnímu procesu mnohem důsledněji podmiňovat prosazováním sociálně demokratických principů. Ustupování před touto výzvou bude naopak znamenat, že evropský integrační proces půjde neoliberální cestou a vývoj v národních státech ovládnou nebezpečné nacionalistické tendence. To bude ovšem konec evropské integrace, ale také konec (sociální) demokracie.