Uplynulý týden v politice je milou citací z jedné americké animované pohádky. Sedí kocour na oslíkovi a řídí ho mrkví pověšenou na konci klacku. Kam jde mrkev, tam jde osel. Jednou nám klacík před nosem přidrží pan prezident, podruhé pan průmyslník. Žádný z nich přitom není o pár usmolených tahů napřed. Oni hrají jinou hru.

V prvním případě vede oslíkova cesta do místnosti, v jejímž středu se válejí rozdupané hračky. Kalouskovo počitadlo, poněkolikáté ostříhaná barbína Miroslavy Němcové. Bohoušek Sobotka pláče a objímá oblíbenou oranžovou tatrovku. Zbylí zástupci parlamentních stran se drží za ruce, hledí na tu zkázu a bradičky se jim třesou vztekem.

Zatímco média — a já taky — přivoláváme na hlavu prezidentovu kmenovou odplatu za kreativní výklad ústředního zákona této země, on má nakročeno k dalšímu komunikačnímu vítězství. Dobře ví, že libovolná, klidně „konvenčněji“ uskládaná sestava z dostupných figurek bude na veřejnost působit jako promenáda opakovaně diskreditovaných tragédů. Už brzo bude vypadat jako prezident Vychovatel.

Vládu ještě s kolegou Rusnokem nesestavili celou, ale je pravděpodobné, že z průzkumů brzy vyjde jako nejpřijatelnější nástroj pro odstřižení vlivu lidí, jež nesmetla ani zásahová jednotka.

Z preciznosti provedení celého kouzelnického výstupu lze soudit, že Miloš Zeman svých deset let na Vysočině strávil konstruktivně. A kdybychom ho chtěli podezírat z opravdu pokročilého piklení, mohli bychom se uznale pozastavit nad jeho vrávoravým vystoupením s korunovačními klenoty. To on na nás jen tak dělal, šibal!

Podnikatel Andrej Babiš pravděpodobně k působivému kousku s nákupem Blesku, tedy, pardon, Mafry, dospěl jinak. Nejspíš před lety zjistil, že se stavem české politické reprezentace není z různých důvodů spokojený natolik, že si raději naloží břímě a pustí se do té nevděčné práce s lidmi sám. Založí si stranu, která vzápětí od novinářů sklidí výsměch (je to populista, oligarcha, zločinec, amatér...), jaký by znechutil i celoživotního filatelistu.

To pro něj musí být zcela nová situace: v byznysu ho chce znát každý a každý druhý dělá, co může, aby se napojil na nadité vemínko některé z jeho firem. Ve volbách si, přirozeně, pan Babiš ani neškrtne. Pak zpovzdálí pozoruje, jakým způsobem česká média rozdělují náklonnost mezi politickými subjekty a osobnostmi, přičemž před prezidentskou volbou tyto temné proudy přestanou ovládat úplně.

Nedá se svítit, řekne si jednoho dne Andrej Babiš a zavře epickou tabulku v Excelu. Budu si muset nějaké noviny koupit. Nezapomene přitom dotčené novináře proškolit způsobem, který oni tuze neradi: nechá je tvářit se zasvěceně, a pak z nich udělá amatéry. Nakonec si váže uzly na kapesníku za hysterické úvodníky šéfredaktorů deklarujících svou věrnost nezávislosti a intelektuálnímu rozpuku váženého čtenáře.

Dá se předpokládat, že několik následujících dní stráví pan Babiš s nohama na stole pročítáním věšteb předpovídajících jeho naprosto rozvratný vliv na českou mediální scénu. Nikdo neví, co udělá a kdy, a tak je to zábava. Občas mu zaskočí smíchy, občas se mu zamlží brýle.

Že se ničeho nebojí, je zjevné z jeho prvních vystoupení: telefony zvedá novinářům sám, informace dávkuje, jak mu přijde rozumné, zaskočí za prezidentem do Němec, prostě udržuje normální provoz v podniku, do kterého přibylo olbřímí vydavatelství, a stále tam chybí malá zbrojovka. Mediální domy vlastnili Hearst, mají je Bloomberg, Forbes, Hefner i Murdoch. Pomalu se smiřuje s tím, že v Česku bude spíš za Berlusconiho.

Já, občanka a čtenářka, teď hledím do ústí tunelu, do něhož za chvíli vjedeme s panem prezidentem i velkovydavatelem (s tím druhým se do tmy podvědomě bojím o dost míň, asi že není úplně neřízená střela). Těším se, že na jeho konci na mě zas vykoukne slunce — a někdo další z páně prezidentovy party kamarádů z Top Hotelu.