Uprázdněné pozice ve vedení země vybízejí voliče — včetně mě — ke snění o nových lídrech. Jaká jsou nejdivočejší přání, která vyslovujeme? Jaké báječné vlastnosti by měli ti lidé mít? Zdá se, že jsme skromní. Budeme je zase recyklovat. Hlavně, když budou „aspoň trochu chytří“. Nebo tak něco.

Nadějeplná povzdechnutí odpovídající psychologii bité manželky se ještě před pár dny nesla sociálními sítěmi na adresu Miroslava Kalouska v souvislosti s postem silného premiéra-obroditele. Není to sice žádný dobrák, uklidňovali se navzájem diskutující, ale taky to není žádný blbec, shodovali se bez ohledu na politickou příslušnost, a ještě méně na svoji soukromou představu o sympatickém chlapíkovi.

Jiné zase zaujalo, jak roztomile zvládl ministr zahraničních věcí Schwarzenberg bagatelizovat návštěvu hordy mordýřů v Úřadě vlády, s tím, že část vzrušených promluv svých kolegů nonšalantně přešel s čelem na lavici. Byl stylově nezúčastněný, to se mi na něm líbilo, napsal kamarád, jehož úsudek je jindy tak příkrý, že před ním radši nikdy nikoho nechválím.

Jak je možné, že nám, občanům a voličům, tohle stopové nic stačí? Osobní nároky na vrchnost přeci už dvě dekády neformuluje vrchnost. Neorganizuje je stranickými knížkami ani pohoršením kádrového profilu. Je to naše práce. Pletu se? Jak moc?

Kolem řady postav naší politické scény jdou fámy o jejich takřka mýtických duševních schopnostech, jež sice nikdo osobně nezažil, ale navzdory absenci nesporných zásluh o blaho země trvají jako jehličnany ve skále. V praxi se často jedná o uznání typu „přednesl na univerzitě projev a sál mu zatleskal“, „umí dobře anglicky“, „zas tolik si toho nenakradl, nebo se to aspoň neví“, případně „docela dost čte“.

Historicky se podobné výroky objevují například v souvislosti se vzdělaným pánem, jímž údajně je Miloslav Ransdorf. Nic proti tomu, vědění je důležité, možná se jen přesně nepamatuji, jakým způsobem svůj dar využil při obrodě své strany, ale to bych mu nerada křivdila. Voličům tíhnoucím ke středu či doprava pan Ransdorf také slouží jako doklad jejich schopnosti demokratického uvažování: je komunista, ale docela chytrej.

Stylové výlety do říše básníků, uměnoznalců a gourmetů jistou dobu citlivější veřejnosti nabízel pan Miroslav Macek. Tuto image se mu podařilo rozpěstovat natolik, že mu pak fanoušci na sociálních sítích posílali sonety z vlastní dílny a něžně se s ním přeli o překlady renesanční poezie. Dodnes s láskou vzpomínám na verš, v němž si k rýmu omylem dopomohl hanáčtinou.

Dlouhou dobu byl výstavním akademikem Václav Klaus, myslitel, jehož glos na jakékoliv téma se patrně nikdy nezbavím. Byl jím minimálně do doby, než se prolátlo, jaké argumentační metody mu hoví nejlépe. Objem demagogie, jíž dokáže zamáznout libovolné téma, by stačil na výlet zeppelínem po Kokořínsku.

Intelektuálem-prognostikem měl být též prezident Miloš Zeman, což byl takový pěkný argumentační dělbuch používaný proti „změkčilým pražským kavárenským povalečům“. Inu, buchnul.

Snaha najít na každém něco dobrého je chvályhodná. Slýchám, jak je praktické, že se ten či ta „nenechají zaskočit praktickou politikou“, což v překladu znamená, že jsou proti infarktu a znemožnění chránění schopností kohokoliv elegantně sejmout. Jenže tento způsob přizpůsobování se českému politickému prostředí občas vede ke generačním tragédiím, které pro mě před pár lety ztělesnila slečna Kristýna Kočí.

Zprvu mě nezajímala politicky ani osobně, ale ohromení a šok, který mi přivodila mazáckým vstřebáním toho nejhoršího, co je u nás k vidění, jí jako její vrstevnice bohužel neodpustím. Trvám si na bludu, že mladší ročníky mají obrozovat poměry sníženou tolerancí ke kompromisu, nikoliv asistovat při zahnívání upatlané shody.

Proto se těším, že jednou z výrazných kladných vlastností nové politické sestavy bude alespoň to, že o ní nebudu nic moc vědět. O Petru Nečasovi se toho moc nevědělo. Svoji politickou smrt spolu s vládou přežil přinejmenším třikrát. Než k němu přišla láska a přitáhla s sebou pravdu.