Chlapectví plné zklamání i nadějí

Oto Horák

Film Chlapectví je unikátní svou časosběrnou metodu, ale to není jediná přednost tohoto snímku. Režisér Linklater u něho neměl dopředu hotový scénář, vytvářel jej postupně, přičemž do něj zapracovával i nápady herců. Hlavním tématem filmu je čas.

Někteří filmaři občas diváky upozorňují, že film není realitou, nýbrž iluzí. Spíše by se ovšem asi mělo říci, že je iluzí reality a realitou iluze. I ti tvůrci, kteří se od realismu ve filmu vehementně — teoreticky i prakticky — distancují, s ním jaksi ve svých kalkulacích počítají, čímž jej de facto uznávají. Z narativního hlediska lze v uměleckém díle klást důraz na iluzivnost či na realističnost, nelze však jedno či druhé zcela potlačit.

Snímek nezávislého amerického režiséra Richarda Linklatera Chlapectví (Boyhood, USA, 2014) leží na pomyslné úsečce hraného filmu velmi blízko jejímu realistickému konci. Autor k tomu vytvořil několik zásadních předpokladů.

Především jde o použitou unikátní časosběrnou metodu. Ta se objevuje leckdy v rámci dokumentárního žánru (např. u Heleny Třeštíkové), u hraného filmu je však naprosto výjimečnou záležitostí. Stárnoucí hrdiny známe z cyklu filmů o Harry Potterovi nebo z trilogie Richarda Linklatera Před úsvitem (1995), Před soumrakem (2004) a Před půlnocí (2013). V Chlapectví však Linklater nechal své herce přirozeně stárnout v rámci jednoho filmu.

Natáčel jej tedy po dobu dvanácti let. (Dohromady se však točilo pouhých padesát pět dnů.) Hlavního hrdinu Masona, k němuž se vztahuje název filmu, sledujeme od šestého do osmnáctého roku věku. Použitá metoda, z producentského, realizačního a hereckého hlediska krajně riskantní, měla ovšem tu neocenitelnou výhodu, že režisér nemusel použít dva až tři představitele dětských rolí a dospělé herce nebylo potřeba maskovat (případně digitálně upravovat). Iluze reality je v tomto ohledu dokonalá.

Režisér Richarda Linklatera a představitel Masona Ellar Coltrane. Foto Red shoes by the drugstore, Wikimedia Commons

Linklater neměl u Chlapectví dopředu hotový scénář, vytvářel jej postupně, přičemž do něj zapracovával i nápady herců. (Tento způsob práce si vyzkoušel už ve filmech Před soumrakem a Před půlnocí, jejichž scénář spoluvytvářel s představiteli hlavních rolí Ethanem Hawkem — účinkujícím ostatně i v Chlapectví — a Julií Delpyovou.) Jakkoli tato metoda není u filmových tvůrců žádnou vzácností a u leckoho z nich zplaněla v samoúčelné gesto, v případě Linklatera posiluje dojem autentičnosti příběhu.

Těžko by tomu tak mohlo být, kdyby se režisér řídil pravidly žánrového filmu, ale i zvyklostmi, obvyklými v případě mnohých intelektuálních „artových“ filmů. Linklater ale vsadil na „obyčejnost“, minimalismus, složení děje z elementárních segmentů a atributů. A především na zásadní nedramatičnost příběhu.

Základní postupy vyprávění, tedy expozice, kolize, krize, peripetie a katarze, jsou k ději Chlapectví jen obtížně či velice volně přiřaditelné. Film vlastně postrádá hlavní motiv, zápletku či konflikt, obsahuje pouze řadu dílčích motivů, konfliktů a zápletek. Jedny epizody střídají druhé. Krkolomných zvratů se pak nedočkáme vůbec.

Linklater se v celém filmu úzkostlivě snaží vystříhat obvyklých klišé. V kinematografii — a zvláště americké — nejobvyklejší témata se v Chlapectví nevyskytují. Nenajdeme v něm vážnou nemoc (lékařský plášť se vůbec neobjeví), zločin, smrt, stejně jako — zvláště u filmů s dospívajícími hrdiny — často nadužívané motivy, týkající se drog, sexuálního zneužívání či homosexuality.

První milostné zážitky samozřejmě nemohou ve filmu o teenagerech chybět, avšak je nápadné, jak málo se Linklater věnuje samotnému sexu. Hrdinové filmu — dospělí i dospívající — vyhledávají partnerské vztahy, promiskuitní sklony z nich nemá ani jeden. Možná, že režisérův pohled je v tomto smyslu poněkud jednostranný, ale po opačných jednostrannostech, na něž je současná kinematografie tak bohatá, je pohledem minimálně osvěžujícím a vyvažujícím.

Z toho pochopitelně plyne, že krev či sexuální scény bychom v Chlapectví hledali marně. Násilí je zastoupeno pouze opileckými výstupy jedné postavy (vyskytující se jen v nevelké části filmu) a náznakem školní šikany v ojedinělé scéně. Postavy příběhu na sebe — jako v některých jiných filmech — neustále hystericky nekřičí, nenadávají (slovo „fuck you“ neuslyšíme). První noc hrdiny s dívkou je ukázána jen jako jejich probuzení, kdy jim vykukují hlavy zpod pokrývky. (Režisér tedy rozhodně není „hyperrealistou“.)

Film o času

Ve svém filmu se Linklater nejen nepodřizuje obvyklým žánrovým pravidlům, ale vyhýbá se i přiblížení k nim. V Chlapectví tedy nenajdeme žádné aluze na žánr romance (ačkoli v něm hrdina prožívá jeden a možná v závěru začíná druhý milostný vztah), road movie (přestože v něm nechybí několik výletů), o hororu a thrilleru ani nemluvě.

A vůbec nejdál má Linklaterův film k žánru teenagerovské komedie. Smát se za skoro tři hodiny podívané není čemu, snad jen usmívat nad občasnými ironiemi osudu. Nekoná se ani vtipná „konverzačka“, ani vážné vyříkávání si problémů jednotlivých postav (typické pro seriály, objevující se však i v řadě filmů, třeba u Erica Rohmera, ale i v některých předchozích dílech samotného Linklatera).

Zato je Chlapectví výjimečně přesnou sociologickou sondou do života americké střední třídy v prvním desetiletí jednadvacátého století. Sledujeme rodiče a děti, nové vzorce chování, proměny vztahu k autoritám, nástup počítačové generace s profily na Facebooku a hrající videohry, s vlastními popkulturními ikonami typu Harryho Pottera, hudebními směry jako je hip hop (jež se ovšem prolínají s obdivem k Beatles, hudbě Linklaterových dětských let).

Nechybí ani nenápadné zobrazení politického klimatu v USA (konkrétně v Texasu), s odporem liberálů k Bushově politice a nadějemi vkládanými do Baracka Obamy. A na úrovni jednotlivců nemůže režisér pominout generační i manželská nedorozumění, krizi rodiny, jakkoli ji nemíní uměle dramatizovat a absolutizovat.

Snad nejvíce je však Chlapectví filmem o času. V Linklaterově pojetí je při vší nemilosrdnosti svého uplývání a navzdory životním karambolům a zklamáním sledem příležitostí, šancí. Ve filmu jistě najdeme scény svádějící k nostalgii, melancholii. Snad ta nejsilnější je umístěna nedlouho před konec filmu. Matčin povzdech v kuchyni nad synem, odcházejícím na studia do jiného města, „prostě jsem si myslela, že toho bude víc“, je svědectvím rozčarování nad tím, jak život utekl a nenaplnil všechna očekávání.

Samotný závěr filmu je však otevřený naději: Mason se po příchodu do nového prostředí seznamuje s dívkou, s kterou bude možná šťastný, chvíli či delší čas. Ale hlavní naděje, zobrazená v Chlapectví, je obecnějšího rázu. Chlapec vyzrál, zmoudřel. Stejně jako jeho sestra Sam. Ale i jako jejich otec a matka, nacházející nové uplatnění nejen v práci, ale obnovující mezi sebou i přátelské kontakty.

Linklaterův film je fiktivní biografií ve filmových obrazech, která ukazuje, že lidé jsou chybující bytosti, nikoli však zloduchové. A že spolu nemusí bojovat, nýbrž držet spolu.

    Diskuse (0 příspěvků)