Před nedávnem mne pozvali do televize, abych komentoval filmové Oscary. To je snad poslední žánr, který jsem dosud neanalyzoval. Ale jako ke všemu svolná „mluvící hlava“ jsem kývl. Naštěstí šlo jen o jeden film, „Železná lady“, respektive o jeho hlavní hrdinku — Margaret Thatcherovou (konzervativní předsedkyni vlády Velké Británie v letech 1979-1990).

Co jsem o drastické barončině politice nestihl říct během tří minut z obrazovky, napsal jsem o týden později v deníku Právo. Nicméně na film samotný, za nějž Meryl Streepová získala Oscara pro nejlepší herečku v hlavní roli, jsem zašel až o posledním víkendu. A, přiznám se, rozporuplnější pocity jsem snad z žádného snímku dosud neměl.

Režisérka Phillida Lloydová líčí především krušné stáří ovdovělé ženy sužované halucinacemi. Onen motiv samoty je přitom abnormálně depresivní.

Politika je ve filmu pouhou, byť významnou kulisou výjevů ze života Thatcherové. Dozvídáme se o ní, že je cílevědomá, paličatá, posedlá svou pravdou. Veškeré politické kroky podřizuje pevným zásadám emancipované dívky/ženy z rodiny hokynáře. Autoři filmu přehlížejí Thatcherovou coby osobu velmi inteligentní. Vystudovala na Oxfordu chemii (je jen náhoda stejná specializace u Miroslava Kalouska?), ale zajímala se i o společenské vědy. Bavilo ji teoretizování, programová práce, byla mistryní ideologie. Fandila monetarismu a stala se tváří tzv. Nové pravice, jejímž dvorním ideologem byl Keith Joseph. Thatcherová dokonce kdysi vedla Centrum pro politická studia.

Nic z toho se do konceptu filmu nehodilo. Zato brnká na strunu národní hrdosti. Líčí Thatcherovou jako průkopnici izolacionalismu a odporu vůči společné evropské měně, kterou nakonec její nejbližší spolupracovníci, příznivci těsnější integrace, na počátku 90.let zradili. Můžeme také sledovat premiérčin zápal pro hájení britských zájmů na Falklandských ostrovech. S Argentinou si to (i přes nechuť americké Reaganovy administrativy) rozdala i za cenu ztráty mnoha lidských životů - a zvítězila. To jí ostatně pomohlo vyhrát — v době domácí ekonomické nepohody a sociálních otřesů - volby a prodloužit si pobyt v Downing Street č.10.

Jenže Thatcherová je také známá nevůlí ke sjednocení Německa, ochotou strpět v britských vodách americké lodě s atomovými hlavicemi, na něž Sovětský svaz odpověděl nebezpečným přiblížením svých jaderných ponorek k hranicím USA, nebo třeba podporou režimu apartheidu v Jihoafrické republice. Ani o tom ve filmu nepadne jediné slovo. Smrskl se zkrátka na dojemný lidský příběh. Svoji hodnotu toto pojetí má, ale člověk „zažraný“ do politiky si na své nepřijde.

Nemohl jsem si nevzpomenout na famózní film režiséra a scénáristy Paola Sorrentina „Božský“ (2008) pojednávající o politickém souputníkovi Thatcherové, několikanásobném italském křesťanskodemokratickém ministerském předsedovi Giuliu Andreottim.

V tomto případě nešlo o limonádu, to už spíš o politický thriller. Snímek sleduje muže, praktikujícího katolíka, přesvědčeného o tom, že celý život plnil jakési vyšší poslání: ctít zásady, zajišťovat stabilitu (bezpečnostní, sociální…) země. Intenzivně ale také líčí umanutého držitele moci, který jen druhdy střídal různé vládní pozice. Andreotti sám se stal institucí, možná až bohem. A chtějte po bohovi, aby se zpovídal - například u soudu ze spolčení se zednářskými lóžemi, ba dokonce s mafií…

„Železná lady“ uspokojí milovníky sentimentálních životopisů, ke shlédnutí „Božského“ naopak potřebujete alespoň základní vhled do italských politických reálií. Přesto mají oba filmy něco společného. A nemyslím teď jen skvělé herecké výkony ústředních protagonistů. Streepová je Thatcherová jako vyšitá — chůzí, vzhledem, přesnou mimikou i mluvou. Tony Servillo zase do detailu vystihl vzorného Machiavelliho učně Andreottiho — shrbeného, drobného, cupitajícího starce s věčně sepjatýma rukama, kamennou tváří a ledovým hlasem.

Mne však zaujala jiná spojitost, týkající se samotných historických osobností, jež ve své době vlastně spoluvládly světu. Po celý svůj politický život byli Thatcherová i Andreotti opuštěni. Sice obklopeni davy lidí, přesto ale uprostřed samoty. Jakoby vládli sami za sebe, nemohli se spolehnout na nikoho jiného, nikdo je vlastně nechápal. Stáli v čele svých stran, ale co s tím — co si sami neuděláte, to nemáte. A když vaše politická hvězda pohasne a přijde čas bilancování, cítíte nedocenění, nevděk, rozčarování. Dělali jste všechno pro druhé, ti to ale nedokázali a nedokáží ocenit.

Podobné filmy bych rozhodně nedoporučoval voličům přehnaně věřícím v sílu demokracie, participace, kolektivního rozhodování. Ani ty nejzaběhanější demokratické mechanismy nezaručí, že se kormidla moci — byť jen na čas - nechopí ve své vlastní ulitě přežívající individualisté (v případě lepším), nebo autoritáři či totalitáři (v případě horším). S Thatcherovou a Andreottim nakonec asi nebylo nejhůř, při jejich rozporuplnosti bychom jim mohli přiznat i lepší stránky. Přesto se ale po zásluze stali symboly politiky asociální (Thatcherová) či zkorumpované (Andreotti).

Nezbývá než se utěšovat představou, že snad příští politické vůdce budeme vybírat tak pečlivě, s takovými nároky a podrobíme je tak bedlivé občanské kontrole, že umělecké ztvárnění jejich životů nebude u návštěvníků kin následně vyvolávat takové mrazení jako „Železná lady“ a „Božský“.