Před nedávnem mne pozvali do televize, abych komentoval filmové Oscary. To je snad poslední žánr, který jsem dosud neanalyzoval. Ale jako ke všemu svolná „mluvící hlava“ jsem kývl. Naštěstí šlo jen o jeden film, „Železná lady“, respektive o jeho hlavní hrdinku — Margaret Thatcherovou (konzervativní předsedkyni vlády Velké Británie v letech 1979-1990).

Co jsem o drastické barončině politice nestihl říct během tří minut z obrazovky, napsal jsem o týden později v deníku Právo. Nicméně na film samotný, za nějž Meryl Streepová získala Oscara pro nejlepší herečku v hlavní roli, jsem zašel až o posledním víkendu. A, přiznám se, rozporuplnější pocity jsem snad z žádného snímku dosud neměl.

Režisérka Phillida Lloydová líčí především krušné stáří ovdovělé ženy sužované halucinacemi. Onen motiv samoty je přitom abnormálně depresivní.