Po uzavření turecko-řeckých hranic zůstaly na jihu desítky tisíc uprchlíků. Zpočátku potřebovaly hlavně jídlo a střechu nad hlavou. Ačkoliv humanitární krize nekončí, po více než 15 měsících hledají všichni aktéři možnosti dlouhodobé pomoci. Mezi nimi i Khora — komunitní centrum v hlavním městě Řecka.

V centru Atén zeje podle Národního statistického úřadu až třetina bytů a domů prázdnotou. Lidé se odtud v 80. letech stěhovali do částí mimo centra, které seznali jako příjemnější pro život. Již tehdy se tu vytvořil prostor pro squaty a komunitní centra. Ta dnes slouží uprchlíkům, kteří zůstali neplánovaně na celé měsíce v Řecku, jež se dosud nevymanilo z hospodářské krize.

Hned po pravé straně jednoho z domů se nachází recepce. Recepční právě poskytuje jedné z maminek informace o ordinačních hodinách místní zubařky. Její kolegyně zase ukazuje na rozpis jazykových kurzů na tabuli a vybízí mladou ženu v hidžábu, aby si vybrala.

Mozaiky na stěnách vytvářeli řečtí umělci společně s lidmi na útěku, pro něž tato budova primárně slouží. Poskytuje však útočiště i dalším lidem. „Součástí naší snahy je pomoci Řekům, z nichž mnozí trpí stejně jako uprchlíci. Nakupujeme u nich potraviny, čímž chceme podpořit jejich podnikání,“ vysvětluje Claire, dobrovolnice, která nás má provést budovou Khory.

Z inženýra kuchařem

Komunitní centrum otevřeli před půl rokem. „V této fázi uprchlické krize je třeba rozvíjet hlavně dlouhodobé projekty. Tato budova se proto stává vzdělávacím centrem, místem, které umožní lidem, aby si znovu vytvořili životy,“ říká další dobrovolnice Julie, když si povídáme v kuchyni, jež slouží také jako kancelář dobrovolníků.

Dnes vaří Samir a Yunis. Oba dva jsou z Balúčistánu, z jeho pákistánské části. V Řecku pobývají již více než deset měsíců a žijí spolu s dalšími čtyřmi uprchlíky ve společném pokoji jednoho ze squatů.

„Přijď v sobotu, pokud chceš ochutnat biryani,“ zvou mě na své oblíbené jídlo. Ale prý jim chutnají i pokrmy jiných národních kuchyní. Nic jiného jim nezbývá, biryani mají pouze dvakrát do měsíce a nemohou si moc vybírat.

„Odešel jsem z Balúčistánu, protože jsem byl členem hnutí prosazujícího osvobození od nadvlády Pákistánců. Pokusili se nás chytit, mnoho lidí z naší organizace zabili. Bál jsem se, že chytí i mě, tak jsem utekl,“ říká Yunis. Oba kamarádi se chtějí dostat do Velké Británie. Fungují tam organizace, které apelují na osvobození Balúčistánu zpod pákistánské nadvlády. „Učím se anglicky, dělám si certifikát IELTS," říká pohledný mladík, který studoval ve své zemi na inženýra.

„Chtěl bych dokončit studium v ​​Anglii,“ svěřuje se Samir a dále krájí rajčata. Ke kuchařině přičichl až zde, v Řecku. Yunis, jenž je profesí šéfkuchař, mu dělá učitele. Na bílé tabuli vedle krájecí desky se nachází rozpis služeb a jídelní lístek na celý týden. V kuchyni je vždy jeden šéf a ostatní se přizpůsobí. Vaří zde různé národnosti společně — bez ohledu na jazyk nebo náboženství. Stejně je tomu o poschodí výše, kam pokračujeme.

Nad kuchyní je jídelna nebo také kavárna. Barevné stoly a dřevěné lavice okupují snad všechny národnosti, o kterých mluví řecké statistiky uprchlíků z posledních dvou let. Perština, urdština, arabština, kurdština — lidé mluví svým, a přece i jakýmsi společným jazykem. Khora je zkrátka pro každého a lidí sem chodí tolik, že je dobrovolníci ani nestíhají zapisovat. Denně rozdají kolem 300—350 obědů.

Lidé na útěku si vychutnávají jídlo uvařené o patro níž především z darů a čerstvé zeleniny a ovoce z trhů. „Tábory jsou často vedeny tak, že různé národnosti žijí odděleně. Měli jsme pocit, že uprchlíci potřebují komunitní prostor, kde by mohli společně trávit čas. Khora jim zajišťuje naplnění dalších důležitých aspektů lidského života — jíst spolu, komunikovat, vařit spolu," vysvětluje Julia.

Nové potřeby

Po podepsaní dohody mezi Tureckem a Evropskou unií v březnu loňského roku, v jejímž důsledku se uzavřely hranice, se situace v Řecku zásadně změnila, a to pro všechny zainteresované aktéry — od uprchlíků přes nevládní organizace až po řeckou vládu. Desítky tisíc uprchlíků (oficiální čísla řecké vlády hovořila v prosinci 2016 o více než 62 tisících lidí na útěku) zůstaly v zemi s perspektivou mnohaměsíčního pobytu, ačkoli tito lidé původně plánovali pokračovat do Německa, Anglie či Švédska.

Místo toho prožili zimu v táborech, které podle UNHCR nesplňují minimální humanitární standardy. Dožadují se informací, jak dlouho budou čekat, ale odpověď stále nedostávají. Mnozí celé dny jen tak posedávají a nic nedělají. „Muži například často celé dny prospí, nemají co dělat. Je to hrozná situace,“ říká Monika Svetlíková ze slovenské organizace Človek v ohrození.

„Nejdřív jsme poskytovali především humanitární pomoc. Postupně, jak se zastavoval přísun a posun lidí, se naše práce změnila v poskytování psychosociální pomoci, organizování komunitních a vzdělávacích aktivit. Jde o dlouhodobou práci pro lidi, kteří zde žijí a budou žít ještě nějakou dobu,“ vysvětluje slovenská humanitární pracovnice. „Tato práce již vyžaduje větší odbornost, zaměření na jedno místo. Teď již nevysíláme dobrovolníky, jelikož charakter práce je jiný,“ dodává.

Potřebu volnočasových aktivit zmíňuje i psycholožka Barbora Kuchárová, která s uprchlíky pracuje více než osm let. „ Měli by mít možnost s někým si promluvit o svých nejistotách, strachu. Mnozí přicházejí s posttraumatickou poruchou — doma nebo na útěku prožili těžké věci a potřebují si je zpracovat v rámci poradenství krizové intervence, v terapii,“ vysvětluje.

Apeluje na to, aby byli pro uprchlíky k dispozici sociální pracovníci, ale pozitivně mluví i o práci dobrovolníků: „Uprchlíci potřebují být vítáni. To mohou zařídit dobrovolníci a ti, kteří jim pomáhají — jsou to takoví vyslanci naší kultury.“

Ačkoliv Človek v ohrození do terénu dobrovolníky nevysílá, s komunitními centry a squaty zvažuje spolupráci. „Je důležité s lidmi pracovat, aby nebyli jenom tak ponecháni v táboře. Podobné aktivity jsou důležité, ale měla by fungovat centrální koordinace,“ upozorňuje Svetlíková.

Ta zatím podle humanitární pracovnice v Řecku i po dvou letech chybí. „Do léta nabídneme koordinační centrum, které bude facilitovat spolupráci mezi všemi aktéry,“ reaguje na otázku nedostatečné koordinace zástupce primátora Atén pro migrační otázku Lefteris Papagiannakis.

Frustrace

Celé třetí patro v budově Khory slouží jako učebny. Učí se tu řečtina, angličtina, němčina, perština či španělština a francouzština. Zájem je hlavně o lekce západních jazyků, o studiu řečtiny nechce velká část uprchlíků ani slyšet. Pak je zde skupina, která chodí na hodiny jen proto, aby si nějak ukrátila dlouhou chvíli. Některým se už ale díky výuce podařilo v kavárně objednat kávu v místním jazyce.

Před třídami čekají nervózní mladé studentky. Z jejich stydlivého smíchu a z knih, kterými si listují, je jasné, že je čeká test z angličtiny. Chtějí se soustředit, ne odpovídat na otázky, co v Khoře dělají.

Odpovídat nechtějí ani ženy čekající se svými dětmi v ordinaci zubařky. „Už jsme to vyprávěly tolika novinářům, a pořád jsme tady,“ odseknou, když se je dobrovolnice snaží motivovat, aby se mnou mluvily.

U mnoha lidí na útěku se objevuje čím dál větší frustrace z toho, že zůstali uvězněni — jak sami říkají — v Řecku, které nebylo jejích cílovou zemí. „Jsou rozhodně vděční za rozptýlení, které jim dovolí nemyslet chvíli na svou situaci. Ale ne při každé návštěvě tábora se setkáváme s nadšením nebo s tím, že by nás čekali. Často je to proto, že je přemohla frustrace nebo mají pochybnosti o naší práci. Říkají si třeba: pořádáte pro nás všechny možné aktivity, ale víc pro nás neuděláte. Chtějí vědět, co s nimi bude, ne malovat obrázky,“ dělí se Monika Svetlíková o své zkušenosti z Thessaloniki a Lesbosu. Jde podle ní o jakousi náladovou sinusoidu, která se koneckonců projevuje i u každého z nás.

Zubařkou ze solidarity

Zubařka v Khoře je Řekyně. Dveře do její ordinace jsou otevřené, právě někoho ošetřuje za asistence jedné z žen na útěku. Prioritou jsou děti, které ošetřuje čtyři dny v týdnu, ostatní dny jsou určeny pro akutní případy. „Vystudovala zubařinu, ale dnes vlastní restauraci. Do pomoci se zapojila, protože se jí zamlouval náš projekt. Pracuje tu bez odměny,“ vysvětluje Claire.

Hnutí solidarity se v Řecku rozšířilo v důsledku ekonomické krize. Mnozí Řekové si nemohli dovolit zaplatit za zdravotní péči, a tak se postupně mobilizovali lékaři, kteří ve vybrané dny pracují pro tyto lidi zdarma. Tento druh aktivit se dnes hodí i při řešení uprchlické krize zdola.

„Tvrdit, že krize lidem pomohla stát se solidárnějšími, asi není zrovna vhodné," naznačuje Nasim Lomani, Afghánec, aktér okupace jednoho z nejznámějších squatů v Aténách — hotelu City Plaza. „Hnutí solidarity však v Řecku určitě existuje a zaměřuje se i na uprchlíky. Také zvyšuje povědomí u široké veřejnosti o situaci uprchlíků. Ačkoli nevím, jestli jí díky tomu lépe rozumí.“

Udržitelně

Na exkurzi po jednotlivých poschodích Khory se zdá, že zde vše funguje jaksi organicky, bez řízení. Každý přirozeně ví, co má dělat, asi proto, že si to sám vymyslel.

Julia odjela v začátcích krize na ostrov Lesbos jako fotografka a v Khoře začíná vést kurs dokumentární tvorby. „Filmová škola je doplněním velmi důležitého jazykového vzdělávání,“ říká Julia. V plánu má otevřít workshop pro asi 15 lidí. Během kursu pak zpřístupní některé hodiny i ostatním zájemcům.

V kavárně se budou promítat filmy s následnými diskusemi. S nápadem na filmovou školu přišli dobrovolníci, Julia si však myslí, že cokoliv, co lidem na útěku vyplní dlouhé měsíce čekání, má smysl. Nápadů na projekty ze strany dobrovolníků není málo. Každý si však musí najít pro svůj projekt i financování.

Khora není squat. Dobrovolníci zaplatili za dům nájemné na rok dopředu díky anglické charitativní organizaci Help Refugees. „Bylo pro nás důležité, abychom dělali věci v této budově legálně, protože jsme tu chtěli otevřít kliniku. To se prozatím odložilo. Chceme se ujistit, že projekt bude dlouhodobý, což znamená platit nájem,“ podává Claire jednoduché vysvětlení.

Dobrovolníci ovšem počítají s tím, že čím déle bude krize trvat, tím méně budou jednotliví dárci přispívat . „Naší prioritou je, aby byla budova otevřená a aby se časem stalo její fungovat udržitelným,“ vysvětluje Claire, když už stojíme na střeše.

Pryč z chaosu!

„Tam je Brazílie, víš?“ říká mi asi šestiletý kluk, který se s jedním z dobrovolníků těší z výhledu. Dobrovolník nemůže odejít, protože kluk mu ukořistil batoh. Ukazuje na všechny možné strany a vymýšlí, které země kolem mu patří. Portugalsko, Německo, Turecko však ne. Jeho angličtina je obdivuhodná, v Řecku je deset měsíců, takže už se leccos přiučil.

Na střeše potkáváme i dvě Němky s mladíkem v zářivém fotbalovém tričku, který pochází z afrického kontinentu. Vysvětlují mu správnou výslovnost a německou gramatiku.

Na střeše, která zatím není ohrazená, a tudíž ani bezpečná, začali pěstovat zeleninu — také jeden ze způsobů, jak zaručit udržitelnost projektu.

Z Khory odcházím před západem slunce. Hned vedle recepce sedí u malého stolku španělská právnička, která radí jednomu z uprchlíků. „Dostávají zde informace o službách v rámci Atén i právnické rady,“ vysvětluje Britka Claire.

„Možná to není ideální místo, hned vedle recepce, ale funguje teprve tři týdny, takže lepší teprve hledáme,“ doplňuje zahanbeně. „Lidé jako živočišný druh potřebují informace, jinak zažívají úzkost,“ vysvětluje psycholožka Kuchárová. „Chaos připomíná válku,“ upozorňuje. A před válkou tito lidé utekli. I místo u recepce zde tedy plní svůj účel.