Česká republika i Polsko táhnou za jeden provaz a shodně raději zaplatí vysoké pokuty, než aby přijaly byť jednoho jediného uprchlíka. Skončí za to pravděpodobně u Evropského soudu, kde se prostřídají se Slováky, kteří aktivně sami rovnou podali žalobu za to, že po nich někdo vůbec nějaké přijímání uprchlíků chce.

O Maďarsku už vůbec není třeba mluvit. Orbána si sice mnozí jiní středoevropští politici pochvalují, zatím ale nikdo jiný nedošel tak daleko, aby žadatele o azyl na svém území omezil v pohybu a zbavil je i základní lidské důstojnosti tím, že je zavře do kontejnerových buněk bez spojení s civilizací. Vypadá to, že se zde vytvořila jakási kolektivní identita visegrádských potížistů, kteří „nepodléhají bruselskému diktátu“ a navzájem se předhánějí, kdo dá té nenáviděné politické korektnosti více na frak.

Jenže se nejedná o nic jiného než o populismus nejhrubšího zrna. Když se totiž s lidmi o možnosti přijímat uprchlíky skutečně bavíte, zjistíte, že většina z nich vlastně vůbec netuší, o co jde. Zato Chovanec a jeho parta to ví moc dobře, a tudíž i ví, že to, co říkají, nemá žádný reálný základ a že se prostě jenom vezou na vlně obav a nejistoty. Visegrádští politici nejsou žádní hrdinové odporu proti politické korektnosti a bruselskému diktátu. Jsou to prostě jenom populisté, kteří se nebojí dělat z voličů blbce. A skvěle jim to vychází.

↗

Úkolem politika je vysvětlovat svým voličům, kde leží skutečná rizika, a hledat jejich řešení. Ne je strašit a dělat z nich blbce. Foto FB M. Chovance

Chybí kompetentní lidé

To, proti čemu se Chovanec a jeho východní kolegové tak tvrdě vymezují, jsou kvóty, které mají rovnoměrně rozdělit zátěž současné migrační vlny mezi jednotlivé členské země EU. Kvóty se vztahují na tzv. systém relokací, do kterého jsou registrování lidé, kteří už nyní pobývají na území Evropské unie, tedy v drtivé většině lidé přežívající v uprchlických táborech v Řecku nebo v Itálii. Samotné registraci žadatele o azyl předchází samozřejmě pohovory a bezpečnostní prověrka, takže je to způsob, jakým si vláda může uprchlíky velmi efektivně „proklepnout“, než je vůbec na české území vpustí. Vyslat úředníky do Řecka nebo Itálie je totiž podstatně jednodušší (a méně nákladné) než vysílat vojáky na hranice nebo policejní hlídky lovit uprchlíky do vlaků.

Problém je ovšem v tom, že Milanu Chovancovi jeho ministerstvu chybí kompetentní lidé, kteří by se v systému vyznali, rozuměli by současné situaci a byli schopní se na místě domluvit. Dalším problémem je pak nefunkční a pomalá administrativa v Řecku i v Itálii. To jsou skutečné potíže, které by bylo na místě řešit a upozorňovat na ně, snažit se posilovat kapacity tak, aby relokace probíhala rychleji a pokud možno hladce, protože zkrátka v tuto chvíli neexistuje žádné jiné rozumné řešení. Není žádný mechanismus, na základě kterého by bylo možné uprchlíky z Řecka a Itálie posílat zpátky, pokud nechceme na seznam bezpečných zemí zařadit i země tak zjevně nebezpečné jako Libye.

Nechávat je pak přežívat v děsivých podmínkách táborů je obrovské bezpečnostní riziko. Jestli někde kvete pšenka agentům radikálního islámu, tak právě tam — v zoufalých podmínkách, na místech, o kterých se Evropa snaží předstírat, že neexistují. Nehledě k tomu, že největší zátěž je kladená právě na Řecko, které má samo o sobě svých problémů dost. Ten, kdo pak situaci efektivně řeší, jsou pašeráci. Opravdu si myslíme, že je to pro nás lepší a bezpečnější, než kdybychom migrantům umožnili normálně se zaregistrovat, prověřili je, zařadili do integračních programů, pracovali s nimi? Asi snad není ani potřeba dodávat, kolik je v uprchlických táborech v Řecku dětí, které už dva roky nechodí do školy, hrozí jim zdravotní i psychické problémy, hrozí jim sexuální obtěžování… To jsou ti, k nimž se obracíme zády, když říkáme, že nikoho nepřijmeme.

Chovanec se snaží vytvořit dojem, že přijímání migrantů by znamenalo otevření hranic a nekontrolovatelný příliv lidí, kterému on hrdinně, téměř vlastním tělem brání. Jenže úplný opak je pravdou. Systém relokací je v tuto chvíli tou nejbezpečnější a nejrozumnější cestou, jak situaci řešit, pokud si nechceme zadělat na mnohem větší problémy v budoucnu.

Druhou legální cestou je pak přesidlovací program, kterého se Česká republika momentálně neúčastní téměř vůbec. Ten spočívá v registraci lidí přímo v uprchlických táborech v Jordánsku, Libanonu nebo Turecku za pomoci mezinárodních organizací jako UNHCR nebo IOM. Bezpečností prověrky se pak provádějí přímo na místě, ještě předtím, než lidé vůbec nastoupí do letadla směr Česká republika, a přijímací země má tak vůbec nejlepší možnost se na jejich příjezd připravit. A také si sama vybrat, koho přijme. Je to bezpečná a legální cesta pro obě strany, která v tuhle chvíli znamená jedno z možných řešení zoufalé situace na Blízkém východě. Je to cesta, kterou volí například Kanada. Česká republika a další visegrádské země ji naprosto ignorují. Nepřesidlujeme nikoho a v rámci relokací jsme přijali 12 lidí. Alespoň jsme na tom pořád lépe než Polsko, které se pyšní nulou na všech frontách...

Prostě z vás udělám blbce

Pokud se tedy ministr vnitra snaží vzbudit dojem, že nás chrání před nelegální migrací a řeší nějaká bezpečností rizika, znamená to, že z nás prostě jenom dělá blbce. Vzhledem k tomu, že se jedná o ministra vnitra, lze usuzovat, že sám relokační a přesidlovací mechanismy zná a chápe a že tedy moc dobře ví, že se nejedná o žádné bezhlavé přijímání. Ví, že je to naopak velmi efektivní způsob, jak eliminovat bezpečností rizika a přitom nerezignovat na pověst demokratické a otevřené země.

Je pochopitelné, že to neví většina jeho voličů — není jejich úkolem studovat, jak přijímání uprchlíků funguje. Úkolem politiků by právě mělo být vysvětlovat lidem, kde leží skutečná rizika, těm se postavit čelem a skutečně hledat způsoby, jak je řešit. Chovanec dělá jenom silácká gesta a dostal se tak daleko, že národu s klidem oznámí, že neváhá ani zaplatit vysoké pokuty z peněz daňových poplatníků, než aby začal skutečně něco řešit.

Je nesmyslné předstírat, že migrace nepředstavuje žádné bezpečnostní riziko a že se není vůbec čeho bát. Existují skutečné problémy, které je opravdu potřeba řešit, třeba jak zabránit radikalizaci mladých žadatelů o azyl, jak se postavit k integraci, jak účinně řešit situaci na Blízkém východě. Postavit se k těmto reálným problémům čelem by ovšem znamenalo zachovat se jako opravdový vůdce a politik, který lidem věci vysvětluje a chová se tak, aby jejich bezpečnost skutečně nebyla ohrožena. Visegrádští rádoby siláci dělají pravý opak. Je ale na nás všech, aby jim to přestalo procházet.