Pokud se člověk nejmenuje zrovna James Bond nebo Margaretha Geertruida Zelleová (Mata Hari), dá se předpokládat, že upřednostňuje život v bezpečí. Aby se mohl věnovat rodině, práci, rozvíjet své záliby… Zvlášť my, obyvatelé poklidné střední Evropy, o tento benefit nechceme přijít. A chceme po politicích, aby jej hlídali.

Drtivá většina z nich se o to kontinuálně stará. Pak jsou ale též tací, co ze sebe potřebují udělat hrdiny větší než velké. Proto přehánějí, straší, šíří apokalyptické vize — a ve finále se blýsknou coby ti, kteří všem nepravostem učiní přítrž. Metoda stará jako lidstvo samo. Jen tentokrát navlečená na fenomény mezinárodního terorismu a migrace.

Hlavní titulek první strany MF Dnes 15. dubna hlásal: „Přetížené soudy. Kvůli uprchlíkům.“ A jak ve stejný den vypadal hlavní titulek první strany Práva? „Chovanec: Z kvóty 1600 migrantů jsme vzali 12, víc jich nepřijmeme.“ Pro srovnání ještě titulek k rozhovoru o týden staršího Práva s Tomiem Okamurou: „Vláda přijímá migranty, zhoršuje tím bezpečnost občanů.“ Začínáte se v tom ztrácet? Nedivím se. Těch dvanáct přijatých migrantů zhoršuje naši bezpečnost a přetěžuje soudy?

Žít klidně i beze zbraní

Není to trochu jinak? Není zátěží pro práci soudů drsná azylová politika České republiky, zejména praxe posledních let, včetně podmínek v uprchlických zařízeních? A jsou-li reálné problémy s cizinci na našem území, nejde spíš o slovanské příbuzné z Balkánu či Ukrajiny, kterým prostě nebyly důsledně vysvětleny naše zásady občanského soužití?

Když je populistický politik konfrontován s realitou, nezbývá mu, než zjihnout, mlžit nebo lhát. Dnes se například Okamura durdí, že o žádných hordách, které by podnikaly invazi do České republiky, nemluvil, ačkoli v říjnu 2015 v rozhovoru pro Právo tvrdil, že Českou republiku zaplavují hordy Afričanů a Arabů.

Co taky ale chtít od pana Okamury. Všímejme si radši víc pana Chovance. Jeho trumfem je, že naše země patří k nejbezpečnějším zemím na světě. Na to jsou tvrdá data. Sobotkova vláda a její ministr vnitra zaslouží uznání za snahu profesionalizovat chod ozbrojených složek a lépe odměňovat jejich příslušníky. Ti navíc o velikonočních svátcích předvedli svoji všudypřítomnost, což muselo uchlácholit i ty nejvíce nervózní jedince.

Nejtypičtějším dokladem funkčního státu je kvalitní policie, armáda, tajné služby, finanční správa. Pomiňme, že premiér Sobotka i ministr Chovanec naznačují, že na finančáky se u nás spoléhat nedá. Přinejmenším starost o chod a kondici policie a zpravodajských služeb mají. Proč ale potom ta hysterie kolem zbraní pro civilisty?

Vrcholem je společné video Milana Chovance a bezpečnostní expertky ODS Jany Černochové ze střelnice. Zbraně prý mohou být i prima zábava. Tak hezky by to ani Okamura s Robejškem a Vandasem neřekli.

Opravdu si demokratičtí politici myslí, že kdyby na veřejném místě napadeném teroristy začali střílet obyčejní lidé, bylo by bezpečněji? Nerad, ale přesto musím připomenout nikoli cvoka z Uherského Brodu, ale slušného, kultivovaného pana Jaroslava J. z Otrokovic, o jehož osudu po pádu do dluhové pasti jsem zde psal před časem. Když k němu nad ránem vtrhli exekutoři, vystřelil po nich rozespalý z legálně držené zbraně, dostal šest let natvrdo a před nástupem trestu spáchal sebevraždu. Víc zbraní a jejich ledabylejší používání by s sebou zákonitě neslo víc tragédií.

Těžko říct, jestli nadšení levostředové vlády pro zbraně je víc dáno lobbingem jejich výrobců, nebo sázkou na nejprimitivnější — byť jak Trumpovy Spojené státy naznačují, i na nejúčinnější — populismus.

Každopádně se projevuje také v legislativní rovině. Jednak bezobsažnou snahou o zanesení práva vlastnit zbraň do ústavy, jednak bojem proti evropské směrnici omezující přístup ke zbraním. Zase holt víme všechno nejlíp. Proti přijaté směrnici podáváme žalobu. Nechceme ani respektovat závazky týkající se přijímání uprchlíků. K evropské integraci v těchto bodech přistupujeme jako ke švédskému stolu. Chceme zobat jen to, co nám šmakuje. S ostatním ať se trápí jiní.

Všechno toto má být receptem na pocit vyšší bezpečnosti. Přitom pravicovým extremistům to nestačí. Ani kdyby tu nebyl žádný uprchlík, ba jezdili bychom je lovit za hranice, nebyli by spokojení. Žádná příležitost poukázat na nebezpečí, jímž jsme obklopeni, podle nich nesmí být zanedbána.

Přes všechny ty kvéry a kulky přitom zapomínáme, že pojem „bezpečí“ je mnohem širší. Týká se kvality našeho života a má rozměr i sociální, environmentální, zdravotní, vzdělanostní a kulturní. Nejen proto, že války se už vedou i řečí a písmem — rozličnými dezinformačními a propagandistickými kampaněmi.

Stabilní společnost je také ta, v níž se lidé nebojí, že ztratí práci nebo že z výdělku neuživí rodinu. Ta, v níž jsou lidé ukotveni poznanými a respektovanými tradicemi a hodnotami. Ta, ve které se nedusíme obrazně ani doslova. Ta, v níž šlapou veřejné služby, jak mají.

Ve stejný den, kdy vyšel rozhovor s ministrem Chovancem, Právo přineslo i dobrou zprávu: Valašské Meziříčí zavádí bezplatnou městskou hromadnou dopravu pro všechny cestující. To samé už dříve učinil nedaleký Frýdek-Místek. Zastupitelé si spočítali náklady, poměřili je s výnosem pokut pro neukázněné řidiče, a měli jasno. O dopadech nejen ekologických, ale i dopravních a sociálních netřeba mluvit. V těchto dvou městech se žije o trochu lépe, klidněji a patrně též bezpečněji než v jiných. A šlo to i beze zbraní.

Jenže vytipovávat a realizovat podobné cesty vedoucí k soudržné a nevystresované pospolitosti, je pracné a občas i krátkodobě finančně náročné. Sepisovat a natáčet agitky pro militarizaci společnosti je jednodušší, pohodlnější a zábavnější.

Jdou-li podobnou cestou pravicoví radikálové či ultrakonzervativní republikáni z Tea Party, dá se to vysvětlit. U sociálních demokratů v bezpečné zemi se sociálním systémem vyspraveným rozumnou vládou se to chápe hůř. Asi jako ty protichůdné titulky z půlky apríla.