Být kandidátem, nebo dokonce lídrem nějaké soupisky pro podzimní volby, moc dobře bych věděl, jaké téma v kampani zvednout. Všichni víme, že žijeme v demokratickém právním státě, opřeném jednak o zákony, jednak o vůli volených zástupců občanů.

Proč potom ale musela sociální demokracie v minulé sněmovní kampani slibovat dobře fungující stát? A proč jej dodnes v řadě oblastí nemáme?

Nebo přesněji — my jej máme: zákonů je dost, soudy pracují, byť pomalu, státní zástupci ve spolupráci s policisty je svědomitě zásobují. Jenže narážíme na tradiční rozpor. Na jedné straně právo vtělené do zákonů, na druhé straně kulhající spravedlnost. I ty chladné zákony je totiž třeba umět používat a interpretovat. Státní úředníci v tom často tápou. Ba co víc: selhávají i soudy. Spravedlnost je přitom „slepá“ proto, aby nebyla ovlivňována či manipulována, ne aby nevnímala souvislosti.

Jiným typem selhání státu je zbavování se odpovědnosti a převádění agendy do kontroverzních rukou. Ukázkovým příkladem jsou exekuce, z nichž si v nejednom případě udělaly slušnou živnost figury, které by člověk čekal spíš na odvrácené straně zákona. Exekutor přitom není orgán činný v trestním řízení, natožpak dráb či šerif. Jde svým způsobem o úředníka, který by měl dbát na formální čistotu, ale i jistou noblesu.

Připomínat bychom si to měli nepřetržitě, dokud se poměry nezlepší. Ovšem konec února k tomu přinesl mimořádně smutný důvod.

Součástka v těle robota