Být kandidátem, nebo dokonce lídrem nějaké soupisky pro podzimní volby, moc dobře bych věděl, jaké téma v kampani zvednout. Všichni víme, že žijeme v demokratickém právním státě, opřeném jednak o zákony, jednak o vůli volených zástupců občanů.

Proč potom ale musela sociální demokracie v minulé sněmovní kampani slibovat dobře fungující stát? A proč jej dodnes v řadě oblastí nemáme?

Nebo přesněji — my jej máme: zákonů je dost, soudy pracují, byť pomalu, státní zástupci ve spolupráci s policisty je svědomitě zásobují. Jenže narážíme na tradiční rozpor. Na jedné straně právo vtělené do zákonů, na druhé straně kulhající spravedlnost. I ty chladné zákony je totiž třeba umět používat a interpretovat. Státní úředníci v tom často tápou. Ba co víc: selhávají i soudy. Spravedlnost je přitom „slepá“ proto, aby nebyla ovlivňována či manipulována, ne aby nevnímala souvislosti.

Jiným typem selhání státu je zbavování se odpovědnosti a převádění agendy do kontroverzních rukou. Ukázkovým příkladem jsou exekuce, z nichž si v nejednom případě udělaly slušnou živnost figury, které by člověk čekal spíš na odvrácené straně zákona. Exekutor přitom není orgán činný v trestním řízení, natožpak dráb či šerif. Jde svým způsobem o úředníka, který by měl dbát na formální čistotu, ale i jistou noblesu.

Připomínat bychom si to měli nepřetržitě, dokud se poměry nezlepší. Ovšem konec února k tomu přinesl mimořádně smutný důvod.

Součástka v těle robota

Příběh pana Jaroslava J. z Napajedel je dnes všeobecně známý. Osobně jsem jej nepoznal, jen jsme si často psali na sociálních sítích. Šlo o citlivého muže, který se uměl dívat na svět z pohledu slabších, těch, kterým je nutné pomáhat. Prezentoval se jako socialista ze staré školy. Zároveň byl ale otevřený, nepředpojatý, kritický.

Pan Jaroslav J. se v dávné minulosti opakovaně zadlužil. Byl neopatrný jako statisíce spoluobčanů. Uvádí se dokonce, že s exekucí vlastní nebo ze svého bezprostředního okolí má celá třetina Čechů, Moravanů a Slezanů. Finanční gramotnosti se teprve učíme a svody všech možných finančních ústavů či lichvářů znějí tak sladce…

Jaroslav splácel jako mourovatý, ovšem ani to nestačilo. Proto se exekutoři jednou takhle po ránu vydali k němu domů pro movitý majetek. Co se přesně v jeho bytě odehrálo, lze odvodit jen z výpovědí u soudu. Jisté je, že sotva probuzený Jaroslav, jenž přišel nedlouho předtím z noční směny, na exekutory, kteří se násilím dostali do jeho bytu, vystřelil. Prý si myslel, že jde o zloděje. Detaily přeskočme.

Soud jej poslal do vězení nikoli za „zabití ve stádiu pokusu“, ale za „vraždu ve stádiu pokusu“, a to rovnou na dvanáct let. Podobný trest bývá udělován za mimořádně odpudivé činy. Vražda jím být může. Co je to ale za vraždu, když si ji nepřipravíte, ale téměř v polospánku střílíte z legálně držené zbraně na cizí osoby pohybující se zničehonic po vašem bytě?

Pravomocně odsouzený muž se prohlásil za „rozpočtově odpovědného občana“ a „ulehčil“ daňovým poplatníkům skokem ze sedmého patra paneláku. Dal tomuto řešení přednost před dlouhými léty pobytu mezi recidivisty.

Vzít si život není správné. Smrt Jaroslava J. ale nezadělala jen na dojemný příběh pro bulvár. Zároveň se stala obžalobou systému, který formálně šlape bezchybně, „pouze“ člověk je v něm stavěn do pozice bytosti bez citů, emocí, pohnutek. Soudní automat sečte „má dáti — dal“ a vlepí na to razítko. Věci neznalý pozorovatel si pak může myslet, že Jaroslav J. byl nebezpečnější než kdejaký rozsudkem jen polechtaný mafián nebo neodsouzený kmotr.

Na co slavný soud myslel při pronášení rozsudku? Kdo se snažil vcítit do kůže obžalovaného? Pokusil se někdo o jeho hloubkový psychologický profil? Vždyť tato netuctová kauza si přímo koledovala o pečlivou rozvahu…

Také jsme se u této nešťastné příležitosti my nepozorní dozvěděli, že exekutoři mohou kdykoli násilím vniknout do našeho soukromí — například vypáčit zámek — bez přítomnosti policie. Není to už za hranou? Kdo získá podobnou pravomoc příště? Listonoš? Pojišťovák? Nepřipomínají vám exekutoři supy rvoucí se o bezvládné maso? Nestačil by na jednoho dlužníka ve všech jeho případech jediný exekutor? A neměl by se stát spíš soustředit na to, aby lidé do dluhové pasti nepadali, případně aby ji mohli co nejsnáze opustit?

Aspoň v posledním bodu odvedl ministr spravedlnosti kus dobré práce. Rozdáno je u nás na tři miliony úvěrů, ovšem sedm set tisíc osob má problém s jejich splácením. Nově by podle oddlužovacího návrhu, který Robertu Pelikánovi schválila vláda, dlužník mohl být do sedmi let „čistý“ — čím svědomitěji by splácel, tím rychleji by se mohl zbavit pomyslných pout.

V tísnivé situaci se stále více ocitají běžní lidé. Když ne my sami, tak naši sousedé. U osob s bídnými příjmy stačí jedna chyba a mohou mít zkažený celý život. Na misky vah resort spravedlnosti bezpochyby též postavil zájmy lichvářů, na něž má pifku i Ústavní soud, a zájmy státu, k nimž patří také koupěschopnost populace.

Další metou by měla být regulace exekučního byznysu. Motivací mohou politikům být pestré osudy jejich voličů, kteří podlehli kapitalismu vládnoucí neviditelné ruce trhu.

No a konečně tu máme také justici, jejíž údy by měly vědět, kdy řezat a kdy jenom hrozit. Talár je symbolem odosobnění. Pod ním by ale měly být muži a ženy z masa a kostí. Případy, jako byl ten, který nám ve finále vehnal slzy do očí, by empatičtěji rozsoudil i plechový robot.

Život už Jaroslavu J. nevrátíme, i kdybychom vmžiku učinili stát bezchybně funkčním. Každým rokem v den výročí jeho smrti si ale můžeme zrekapitulovat, co se podařilo změnit. Bez politiků, kteří přitom leckdy marně tápají, jak se přiblížit lidem a jejich strastem, to však nepůjde.