Metropole jsou jako žravá božstva. Daruji vám školy a práci, tramvaje a metro, divadla a bary. Na oplátku jim musíme obětovat. Nejhonosnější úlitbu vyžadují v podobě nájmů a cen bytů. Podle realitního serveru RealityMix, který sbírá údaje o sto padesáti tisících nemovitostí, se v Praze průměrný nájem těchto bytů vyšplhal na více než čtyřiadvacet tisíc za měsíc. Od minulého roku se tak zvýšil skoro o třetinu.

Londýnští studenti jsou na tom ještě hůř. V posledních dnech proto uspořádali protestní stávky. Vyžadují od univerzit rozumnější ceny za bydlení. Od roku 2010 totiž stouply o čtyřicet procent! Vyučující z univerzity Goldsmiths popisuje celou patálii:

„Tenhle problém ovlivňuje celý život studentů. Berou si nejvyšší studentské půjčky, pracují ve dvou nebo třech zaměstnáních, někteří dokonce čtyřicet hodin týdně.“

Není divu. Panama Papers odhalily, že Londýn je oblíbeným místem arabských šejků. Své dolary investují do budov v centru. Jak by mohli chudí studenti přebít nabídky od ropných magnátů?

A nejsou sami. Dokonce i britský manažer Sam Cookney se na protest proti vysokým nájmům odstěhoval patnáct set kilometrů za město. Do práce létá letadlem.

Město mrtvých bytů

Praha je v tomto ohledu ještě zranitelnější. Domy jsou zde o něco levnější než v některých zemích západní Evropy. Místo domovů se z nich proto stávají jenom investiční úschovny, kam movití ulívají své „prokleté části“ výdělku — peníze, které nepotřebují, ale tak nějak jim zbyly na účtech. Takový byznys blokuje další a další prostory původně určené k bydlení.

Tak třeba historické budovy v samotném centru Prahy vlastní holandská firma se sídlem v daňovém ráji. Nejenže je slíbila proměnit v ohyzdný hotel, ale nakonec se na smlouvy úplně vykašlala. Domy s freskami jen tiše chátrají, mění se ve vykastrované ruiny a obyvatelé se brání vystěhování.

Praha přesto firmě pronajímá čtyři další historické domy, jeden z nich jen za padesát tisíc korun ročně! To znamená směšné čtyři tisíce za měsíc — za takový pakatel nedostanete ani byt v Ústí nad Labem, natož historickou budovu u Staromáku!

↗

V jednom bytě často bydlí šest lidí naráz, aby se vůbec složili na nájem a nemuseli ten krásný nový svět plný investičních příležitostí sledovat z krabice pod mostem. Foto deloitte.com

Po České republice jsou navíc rozeseta dědictví privatizace: pestrobarevné haluzny s věžičkami a bazény. Kupónoví dobrodruzi se chtěli honosit přepychovými paláci, ale časem nedokázali tato monstra uživit. Nebo prostě zkrachovali. Tak zvané podnikatelské baroko teď smutně oddechuje za vysokými ploty. Nikdo jej nechce.

Podobně se i v roce 2007 rozbujely stavby drahých bytů. Poradci naháněli ke koupi: „Peněz je dostatek, kupte bejvák a dosaďte tam úspěšné singles, kteří vám budou sypat napálený nájem.“ Jenže za rok udeřila krize. Nyní usedá prach v téměř sedmi stovkách těchto vyparáděných apartmánů. Málokdo si je může dovolit.

A situace je stále divočejší. Pokud si v roce 2014 chtěla domácnost koupit byt v Praze, musela za něj vysolit deset svých ročních příjmů. Například Belgičanům přitom ale stačily na vlastní bydlení jen tři roční mzdy. Minulý rok se ceny drápaly dál a došplhaly až do rekordních výšin: pražské domácnosti spolkla hypotéka až dvě třetiny příjmu!

Však také podle posledních průzkumů je ztrátou bydlení ohroženo sto dvacet tisíc osob. Paradox ekonomické svobody: ve městech osiřely stovky bytů a zároveň kolem nich prochází skoro sedmdesát tisíc bezdomovců. 

Byznys požírající svůj vlastní ocas

Mediální masáž ale stále vyzývá k investování a nabírání hypoték. Například Mladá fronta Dnes už před krizí omílala mantru, od které ji neodradily ani zoufalé turbulence trhu: „Pořád na tom nejsme tak špatně jako třeba… ehm… v Maďarsku, právě teď je ideální situace ke koupi nebo k hypotéce, krize už je za rohem! Tak šup, šup!“ Tyhle „analýzy“ jsou ale často jen obalem pro reklamní vějičku některé hypoteční banky.

Rodiny se tedy poplašeně upíší k hypotéce, krize většinou opravdu přijde a jejich zadlužení se prohloubí. Co s tím? Ideálně znovu investovat, samozřejmě. Vždyť další krize se kvapem blíží! Uměle vyvolaný zájem tak opakovaně žene ceny výš a výš. A tak dále, pořád dokola. V březnu tohoto roku banky poskytly hypotéky za více než osmnáct miliard korun. Panika kolem bytů zkrátka žije jako uroboros, had požírající svůj vlastní ocas.

Mladé generaci je přesto neustále sugerováno, že žije v nejlepším z možných světů. Jeho součástí je přitom stálá nejistota střechy nad hlavou. Neseme si hříchy našich privatizačních otců, kteří si spletli kapitalismus s demokracií. V jednom bytě tak často bydlí šest lidí naráz, aby se vůbec složili na nájem a nemuseli ten krásný nový svět plný investičních příležitostí sledovat z krabice pod mostem.

Máme tak dvě možnosti: buď se zadlužit na polovinu života za čtyři betonové stěny a záchod, nebo změnit politiku. A pokud je limitem „nejlepšího z možných světů“ právě úpis bance, pak požaduji „nemožné“:

1. Města už konečně musí zatnout velebení „investic“ do vylidněných pokojů.
2. Rozpadlé barabizny je třeba skoupit, opravit a nastěhovat nové obyvatele.
3. Místo dalších obchodních center potřebují města spíše výstavbu bytů s nízkými nájmy. Sociálně ohleduplné bydlení je totiž nezbytné nejen pro lidi bez přístřeší, ale také pro mladé rodiny a jednotlivce. A klidně si zde dosaďte argumentaci porodností: dítě se těžko vychovává v průchozím pokoji, za jehož dveřmi bydlí kamarádi z vejšky.
4. Takové domy je přitom třeba vpálit do živoucích čtvrtí. Cílem je důstojné bydlení, nikoli vytvoření ghett na periferii.