Skutečné řešení bezdomovectví neznamená je zvládat, ale ukončovat

Brněnské zastupitelstvo bude v úterý schvalovat na české poměry revoluční projekt sociálního bydlení. Reportérka DR Gaby Khazalová detailně představuje jeho východiska, principy a cíle.

„Bydlení si člověk musí zasloužit.“ Omílaná poučka, z níž vychází současný systém prostupného bydlení, odhaluje, proč se v České republice nedaří účinně potírat bezdomovectví. Předpokládá totiž, že bydlení je schopnost, které se člověk musí nejprve naučit. Tedy že nízkopříjmová rodina na ubytovně má dosáhnout na vlastní bydlení až ve chvíli, kdy se zbaví všech sociálních problémů a prokáže, že si byt opravdu zaslouží. Vymanit se z krizové situace jde ale jen těžko bez jistoty střechy nad hlavou.

Toto pojetí opouští takzvaný přístup Housing First. Namísto toho, aby kladl důraz na to, co všechno musí rodina udělat, aby byla pro bydlení „způsobilá“, jí ho přímo poskytne a zaměří se spíše na pomoc s jeho udržením. Učení nám jde nakonec mnohem lépe za běhu. A právě na tomto, od dosavadní praxe odlišném, přístupu staví brněnský projekt rychlého zabydlení rodin, o němž bude v úterý hlasovat zastupitelstvo.

V rámci pilotního projektu město poskytne bydlení a sociální služby padesáti rodinám. Cílem je zajistit jim stabilní bydlení a odpovídající pomoc si je dlouhodobě udržet. Má ale také zjistit, nakolik je koncept fungující ve Spojených státech a několika evropských zemích aplikovatelný v českém prostředí.

Bezdomovectví je především problémem perspektivy. První, a v České republice doposud převládající, říká, že bydlet se musí umět a že bydlení není samozřejmostí. Druhá, kterou chce prosadit brněnská koalice složená z hnutí ANO, lidovců, Žít Brno a zelených, naopak tvrdí, že bydlení je základní potřeba, kterou umí každý s různou mírou podpory.

První pohled často svádí k přijetí modelu zásluh. Lidé bez domova jednoduše musí prokázat svoje schopnosti, aby bydlení získali. Zahraniční výzkumy i zkušenosti z českého prostředí ale ukazují, že k vytouženému cíli dojde málokdo.

Umíte bydlet?
Když nastoupil psychiatr Sam Tsemberis na psychiatrickou kliniku v New Yorku, zaznamenal znepokojivý fakt: velké množství lidí s psychickými problémy ukončilo léčbu neúspěšně a opětovně skončilo na ulici. Lineární rezidenční léčba neboli prostupný systém bydlení pro lidi s psychiatrickou diagnózou byl v osmdesátých letech minulého století obecně aplikovaným systémem podpory bydlení. V principu spočíval v představě, že léčba a bydlení jsou navzájem podmíněné. Pokud se člověk úspěšně neléčí, nemůže samostatně bydlet.

Zásluhový systém, jehož mohou být ubytovny symbolem, je neefektivní: tato „léčba“ lidi bez domova k získání samostatného bydlení ve většině případů nepřiblíží. Foto Miroslav Brno

Různé systémy prostupného bydlení pro lidi v bytové nouzi fungují stále po celém světě. Česká republika není výjimkou. Kdo jednou o bydlení přišel, musí nejprve vyřešit své problémy a „naučit“ se znovu bydlet. Klient tak prochází několika stupni bydlení, během nichž jsou prověřovány jeho kompetence, a v ideálním případě ho čeká odměna v podobě vlastního bytu.

Praxe však ukazuje, že zásluhový systém je neefektivní: tato „léčba“ lidi bez domova k získání samostatného bydlení ve většině případů nepřiblíží. V průběhu devadesátých let proto Tsemberis přišel s modelem Housing First, do češtiny volně překládaným jako Bydlení především, který léčbu a bydlení striktně odděluje.

Pracovníci se ptali svých klientů, co potřebují nejvíce a dostali poměrně jednoduchou, přesto v důsledku přelomovou odpověď: potřebují bydlet. Revoluční myšlenka „bydlení je právo“ vychází z principu, který bere potřeby klienta jako nezpochybnitelný fakt.

Skutečné řešení bezdomovectví neznamená je zvládat, ale ukončovat. To jest poskytovat bydlení jako základní nepodmíněnou lidskou potřebu.

A pokud má někdo problémy si bydlení udržet, je třeba mu poskytnout odpovídající podporu, ne jej učit bydlet v umělých podmínkách. Dovednosti, které si klient osvojí v rámci prostupného bydlení, totiž nejsou totožné s těmi, jež potřebuje k udržení si nájmu.

Zjednodušeně řečeno, život na ubytovně nijak neuschopňuje k bydlení v běžném bytě. Naučit se bydlet a udržet si nájem je mnohem jednodušší, pokud nějaký vůbec máte.

Z ubytovny do vlastního bytu

Bezdomovectví má různé podoby. Kromě té nejakutnější – takzvané situace bez přístřeší – je jedním z nejčastějších typů bezdomovectví v ČR akutní bytová nouze. V ní se ocitají lidé žijící na ubytovnách, v azylových domech či přelidněných bytech.

V Brně žije v současné době tři sta až čtyři sta rodin s dětmi, které nemají vlastní bydlení nebo jim hrozí jeho bezprostřední ztráta. Tyto rodiny mnohdy trpí bytovou nouzí po desetiletí a v nevyhovujících podmínkách vyrůstá již několikátá generace. Na ubytovnách bydlí na pět tisíc dětí a další tisíce jsou kvůli nevyhovujícím bytovým podmínkám rodin v ústavní péči.

Podle předpokladů stávajícího systému by rodiny z ubytoven, to jest prvního stupně prostupného bydlení, měly postupem času dosáhnout na běžný nájem. Každodenní praxe sociálních pracovníků ale ukazuje přesný opak: život na ubytovnách se stal standardem a častou cestou je namísto ukončování bezdomovectví navyšování jejich kapacit.

Rodiny tak putují z jedné předražené ubytovny do druhé a na ulici se mohou octnout prakticky kdykoli. Přitom v Brně je asi dvanáct set volných městských bytů, získat byt je však pro podobnou rodinu prakticky nemožné. Diskriminace, nízké příjmy a zadluženost jsou nejčastějšími příčinami, které naráží na institucionální podmínky současného systému.

Pokud má rodina vůči městu dluhy, musí čekat alespoň pět let od jejich splacení, než může vůbec o byt zažádat. Bytové jednotky, v nichž bydlel dlužník, musí v některých městských částech nový nájemce přijmout i s dlužnou částkou předchozího majitele. Někde nájemní smlouvy také obsahují požadavek na zaplacení tří měsíčních nájmů dopředu. Dlouhé čekací lhůty jsou ještě výraznější pro nezaměstnané – některé městské části mají dva různé pořadníky pro ty, co pracují a pro ty bez zaměstnání.

Pro rodiny s nízkými příjmy, které se navíc často potýkají s diskriminací na základě etnicity, je získání bytu skoro nemožné. Jako by bytový fond města mnohdy nesloužil těm, kteří to nejvíce potřebují, ale těm, kteří mají dostatek prostředků.

Vstřícnější možností, jak se přiblížit ke stabilnímu bydlení, je druhý stupeň prostupného bydlení. Takové byty v Brně poskytuje Armáda spásy. Klient získá podnájemní smlouvu na dva roky, její dodržování mu následně může zabezpečit standardní nájemní smlouvu.

Systém vícestupňového bydlení implicitně počítá s faktem, že bezdomovectví zkrátka ukončovat nejde. Na podobné byty dosáhne jen úzká skupina lidí – podmínkou je bezdlužnost vůči městu. Nevýhodou je také, že v době trvání podnájemní smlouvy nemá klient nárok na příspěvek na bydlení, který je běžnou podporou domácností s cílem zvýšit dostupnost bydlení. Mnoho rodin s dluhy nebo nízkými příjmy pak z možnosti zařazení do druhého stupně vypadává.

Padesát rodin bude v Brně bydlet
Zahraniční výzkumy ukazují, že prozatím nejefektivnějším způsobem ukončování bezdomovectví je přístup Housing first. Jeho výsledky v Brně v posledním roce prezentovalo několik zahraničních odborníků. Jednou z metod, která vychází z jeho principů, je takzvané Rapid re-housing, neboli rychlé zabydlení rodin.

Pilotní projekt, který bude v úterý schvalovat brněnské zastupitelstvo, je nejen vůbec prvním testováním přístupu rapid re-housing v českém prostředí, ale také příslibem obratu v dosavadním vnímání problematiky bezdomovectví v České republice.

Hlavním cílem projektu je zajistit padesáti rodinám stabilní a důstojné bydlení, které si mají i po jeho skončení udržet. Pomocí průběžného testování by měl ale také ukázat, nakolik je přístup rapid re-housing ve zdejším prostředí úspěšný.

Pro názornou ukázku si představme nízkopříjmovou romskou rodinu žijící na ubytovně se dvěma malými dětmi a dalším třemi v ústavní péči. Pro takovou rodinu je získání vlastního bydlení, ať už od města či soukromého pronajímatele, prakticky nemožné. A právě tato rodina bude zařazena do první fáze projektu, během níž budou výzkumníci zjišťovat přesný počet rodin v bytové nouzi v Brně.

Během rozhovorů se všemi rodinami vyhodnotí, jaké z nich mají o zapojení do programu zájem. Losem vyberou sto padesát z nich a poté opět pomocí náhodného výběru dalších padesát, kterým město poskytne bydlení. Zbylých sto bude tvořit kontrolní skupinu, díky které mohou výzkumníci měřit úspěšnost programu.

S naší modelovou rodinou město uzavře standardní nájemní smlouvu na byt poskytnutý z městského bytového fondu. Rodina bude mít na výběr z několika bytů s cílem vybrat nejvhodnější lokalitu na základě svých potřeb. Aby byla rodina do programu zařazena, musí dopředu souhlasit, že si podá žádost o dávky na bydlení, které bude úřad práce zasílat přímo městu.

Během prvních devíti měsíců bude s rodinou pracovat vyškolený sociální pracovník na základě modelu takzvané Intervence v rizikovém období. Klientům má pomoci s orientací v novém místě bydliště, s navázáním sociálních vazeb a také s řešením možných krizových situací.

I poté mají sociální pracovníci ve spolupráci s městskými odbory poskytovat rodině podporu zejména v oblasti udržení bydlení, problematice dluhů, péče a vzdělání dětí.

Projekt bude trvat dva roky. Výzkumníci budou během té doby srovnávat pomocí rozhovorů kvalitu života rodin v obou skupinách. To znamená ve skupině, která bude bydlet a ve skupině zbylé stovky rodin. Testovat budou ukazatele jako je zlepšení školní docházky dětí, zvýšená zaměstnanost, stabilita rozpočtu domácnosti, ale také úsporu veřejných prostředků.

Výstupy projektu tak budou vůbec prvními ukazateli toho, zda a jakým způsobem lze v České republice ukončovat bezdomovectví. Zkušenosti ze zahraničí nasvědčují tomu, že oněch padesát bytů z městského fondu nemohlo být využito lépe.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Luděk Ševčík - OSVČ

Průkopnictví slepých uliček? Úterý, 2.Února 2016, 08:20:25

Bezzásluhové bydlení zde přece máme! Jak se osvědčilo? Tak, že budeme zase vymýšlet další formy bezzásluhového bydlení? Tedy, co se zjevně neosvědčilo, budeme posilovat?
Celý článek je koncipován tak, aby potvrdil tvrzení autorky. Srovnávat sociální systém USA s našim je nesmysl. Rovněž tak tvrzení, že tisíce dětí jsou kvůli nevyhovujícím bytovým podmínkám v dětských domovech. Převody dluhů mezi nájemci jsem nikdy neregistroval. A tak by se dalo pokračovat.
Za poslední dvě léta jsem získal jakousi zkušenost s lidmi, čerpajícími příspěvky na bydlení. Začnu tedy u té bezzásluhovosti. Minulý týden jsem měl rozhovor s jednou paní, bydlící na ubytovně. Má pět dětí a šesté čeká. Její děti starší 6 let zatím ještě nechodí do školy, ani školky, neboť ještě nosí plíny a jsou celkově dosti zanedbané. Paní mi tvrdila, že když má tolik dětí, tak se přece stát musí postarat o to, aby kvalitně bydlela. Její manžel nepracuje, ona také ne, i když by to nebyl problém. Na ubytovně bydlí i její tchán, rovněž nepracuje. Položme si tedy otázky. K čemu tyto lidi motivuje současný sociální systém? K čemu je motivuje bezzásluhové bydlení? K čemu bude motivovat jejich děti, pro něž jsou rodiče vzorem chování? Otázky, proč si lidé bez svého bydlení klidně pořizují 6 dětí a proč teď další, když nejsou schopni se postarat ani o ty předešlé, si raději neklaďme...
Problém ubytoven je také jen jedním z důsledků bezzásluhovitosti. Pokud se města snaží naučit uživatele svých bytů, aby žili jako ostatní populace, tedy vzali svůj osud do svých rukou, pak díky státní podpoře ubytovacích mafií tato snaha výjde vniveč. Proč by se měli ubytovaní snažit, když mají jinou variantu, takovou, kde se snažit vůbec nemusí? Na ubytovně nemusí nic. Je hanbou, že se o tuhle lidskou devastaci zasluhují i státem financované organizace. A ještě se tím chlubí!
Nechápu také, kde autorka bere jistotu, že by romská rodina se dvěma dětmi nemohla získat městský byt, nebo pronájem v soukromí? Dnes už, bohužel, stěhují ubytovací mafie své klienty do bytů v domech, odkud utekla většinová populace, aby si zajistila běžný standard bydlení. A nejen to. ÚP vyplácejí i kauce na bydlení, takže sociálně slabí mají dost šancí bydlet v běžných bytech.
O toto bydlení však není mezi nimi zvláštní zájem. Museli by se totiž začít o sebe starat. A to, jak jsem psal, na ubytovnách nemusí. Což dokládá to, že když se objevilo stanovisko poradního sboru MV k novele zákona o bydlení, tak lidé, přesunutí z ubytoven v Bohumíně do městských bytů, pláchli zpět na tyto ubytovny.
Celý projekt tedy ve mě budí dojem, že zase někdo bude čerpat státní peníze pod bohulibým dojmem, že se snaží pečovat o chudé. To je dnes jeden z největších tunelů za státní kasy. Za dva roky bude konstatováno, že se projekt nevydařil a je třeba vymyslet další.
Dokud zde nebude fungovat motivační sociální systém, vždy bude dostatek lidí, na které se dají takto čerpat prostředky. A vo tom to je!

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.