Katherine Gale má více než dvacetiletou praxi v oblasti bezdomovectví, bydlení a městského plánování. V roce 2013 vedla meziresortní komisi pro řešení bezdomovectví americké federální vlády. V posledních letech pomáhá samosprávám a neziskovým organizacím zavádět inovativní praxe pro ukončování bezdomovectví. Rozhovor vedl Štěpán Ripka z Platformy pro sociální bydlení.

Zajímá mě váš model rapid re-housing, protože v Evropě zatím neznáme takovéto programy, které by byly specificky zaměřené na rodiny s dětmi. Máme dost volných bytů a časově neomezené příspěvky na bydlení, přesto je v naší republice mnoho rodin s dětmi bez domova. Co se od vás můžeme naučit?

Skoro mě až překvapuje, že je u vás politická poptávka po dostupném bytovém fondu. Když máte prázdné byty a časově neomezené příspěvky na bydlení, ten bytový fond už máte. Možná nemá tu potřebnou kvalitu; to by mohlo vyvolat tlak na majitele, aby buď kvalitu zlepšili, nebo snížili cenu. Máte rodiny, které bydlí v kongregovaném uspořádání. Chtějí ty rodiny někam jinam, touží po tom?

Pokud mají reálnou šanci, tak ano. Záleží to na kontextu, nejsou hloupí, nepřestěhují se rychle do něčeho, co není udržitelné.

Ale bude to udržitelné, pokud se dostanou do bytu, ne? Co tedy není udržitelné?

Mnoho z nich jsou velice zadluženi, ať už u registrovaných finančních institucí, tak v neformálním sektoru. To je jedna věc. Vedle toho jsou chudí a život je občas složitý. Někdo najednou zemře v rodině a vy musíte peníze na nájem dát na jeho pohřeb například.

Housing first ukázalo, že člověk je daleko úspěšnější v řešení jakýchkoliv problémů, pokud bydlí, než když se o to snaží v nějaké dočasné službě. Představa, že nejdřív lidi „opravíte“ a pak je pustíte do bydlení, je postavená na hlavu.

Proč k tomuto obratu došlo?

Lidé housing first chtějí, a je to také daleko efektivnější. Pokud máte udělat zásadní životní změnu a děláte ji z nestabilní pozice, v neadekvátním bydlení, kde jste s řadou dalších rodin, neuspějete. Když máte stabilitu, můžete začít pracovat na řešení svých problémů. Pracovala jsem s organizacemi, které měly prostupné systémy sociálního bydlení, a změnily je na systémy stálého bydlení. Viděly totiž, že situace rodiny se v prostupném bydlení začala zlepšovat, ale potom přišla chvíle, kdy se od nich čekalo, že systém opustí, a začaly mít zase horší výsledky. Je to vidět na takových věcech, jako jsou známky dětí ve škole — známky dětí se zlepšovaly, ale když se rodina dozvěděla, že bude muset prostupné bydlení opustit, začaly se zase zhoršovat.

Jak jste tedy na tento problém reagovali?

Rapid re-housing vzniká jako odpověď na přístup, který vezme rodinu, která byla bez domova nebo nestabilní, a dá ji do velmi specifického uspořádání, které se nepodobá reálnému světu, do prostupného bydlení či azylového domu. V této fázi je rodině poskytováno hodně služeb, a za nějakou dobu se očekává, že rodina odejde do „normálního života“. Rapid re-housing se místo toho snaží dostat rodinu do bydlení co nejrychleji (bez ohledu na to, zda je schopna si bydlení udržet, nebo ne) a potom zjistit, co rodina potřebuje, aby si bydlení udržela.

Proč?

Protože z pohledu ekonomie chování si bude rodina spíše chtít udržet něco, co už má. Máme dost důkazů, že lidé se víc snaží udržet si něco, co mají, než získat něco, co nemají.

Vážně? Myšlenka prostupného bydlení je přece založena na tom, že lidé se budou snažit, pokud budou mít před sebou vizi, že se za to dostanou k lepšímu bydlení.

To se nepotvrzuje. Pokud jste v hodně špatných podmínkách, v azylovém domě či v ošklivém sociálním bydlení, tak ano, jste motivován dostat se co nejrychleji pryč. Programy však většinou klientům nevycházejí moc vstříc, takže lidé se spíš snaží dostat pryč navzdory programu, než s pomocí toho programu. Hodně rodin přijde do azylového domu a do týdne jsou pryč. Není to tím, že by pro ně azylový dům něco udělal; pouze viděli, jak to tam vypadá, a řekli si „musím se sebou něco udělat“. Ale když jsou rodiny v delších programech, programy mají často jiné cíle, než dostat klienta pryč co nejrychleji. Snaží se napravit jiné věci. Pokud je to opravdu hezké bydlení, a tréninkové byty jsou často daleko hezčí než jakékoliv jiné byty, které si pak rodina bude moct dovolit, jsou více motivováni, aby pracovali na tom, jak zůstat v prostupném bydlení, než jak ho opustit.

Takže pokud je prostupné bydlení moc ošklivé, snažíte se dostat pryč a nespolupracujete se službou. A když je příliš hezké, už se vám pryč nebude chtít. Co s tím?