Venku je sychravý den. Spolu se sedmdesátiletou Janou, akademickou malířkou, sedím u stolu v jejím pražském bytě. „Malujete ještě?“ ptám se jí. „Zkouším to. Teď jsem ale dlouho nemalovala. Mnohdy nemám ani na barvy,“ svěřuje se mi.

Paní Jana nechce uvádět své příjmení. Chystá se mi vyprávět o svých finančních problémech, což je pro ni — stejně jako pro většinu dalších lidí v podobné situaci — citlivé a osobní téma.

Jana vystudovala akademii výtvarných umění a od mala se věnovala také muzice. Později zpívala v jedné z undergroundových kapel. V sedmdesátých letech dokončila školu a poté se začala živit jako umělkyně. Svoje obrazy však nemohla vystavovat v galeriích. „Měla jsem takové abstraktní období, což se moc nelíbilo,“ vypráví. Ilustrovala ale díla básníka a překladatele Vladimíra Holana.

V roce 1980 byla Jana s manželem donucena v rámci akce Asanace, při níž se komunistické Československo zbavovalo nepohodlných občanů blízkých Chartě 77, emigrovat. Odjeli do Spojených státu, kde se živili, jak se dalo. Po Sametové revoluci se vrátili zpátky.

Po návratu do vlasti si Jana našla místo například v meteorologické stanici. „Pracovala jsem různě, brala jsem všechno, co přišlo. Dnes jsem již v penzi,“ shrnuje.

Když v roce 2004 Jana zažádala o předčasný důchod, úřad jí vypočítal částku zhruba čtyři tisíce korun, která se od té doby postupně navyšovala. Výše jejího důchodu se odvíjela od délky období odpracovaného v České republice — nezohledňuje se v ní ale, že tady žila méně let proto, že byla k emigraci de facto přitlačena.

Paní Jana se snažila požádat o podporu i americké úřady, ale neuspěla. Bylo jí řečeno, že by musela žít ve Spojených státech, aby na ni měla nárok. Naposled jí důchod zvýšili v roce 2015, konkrétně o čtyřicet korun.

Nyní Jana pobírá měsíčně zhruba sedm tisíc korun. „Naštěstí nemusím platit nájem — byt mi patří — to bych to totiž vůbec neutáhla. Žiji sama a v současné době nemám nikoho, kdo by mi mohl na chod domácnosti přispívat,” doplňuje.

Podmínky na uznání starobního důchodu se od roku 2004 změnily. V roce 2010 se upravovala pravidla pro důchodový věk i potřebná doba pojištění pro nárok na pobírání starobního důchodu. Změny se dotkly i stanovení výše tohoto důchodu. V současnosti je potřeba dosáhnout důchodového věku, který se však liší podle toho, kdy se člověk narodil. U pojištěnců narozených před rokem 1936 je důchodový věk u mužů šedesát let a u žen padesát sedm. Dále záleží i na tom, kolik dětí žena vychovala.

↗

Podle ředitele organizace Život90, která pracuje se seniory, šetří důchodci hlavně na jídle a na lécích. Foto Ondřej Mazura DR 

U pojištěnců narozených v období let 1936 až 1977 se věková hranice opět mění v souvislosti s rokem narození. Například pojištěnci narození v roce 1976 mají důchodový věk stanovený na šedesát šest let. Potřebná doba pojištění se pak mění v závislosti na tom, kdy člověk dosáhl důchodového věku a každý rok se zvyšuje v závislosti na důchodovém věku pojištěnce. Potřebná doba pojištěni v roce 2010 byla dvacet šest let, kdežto v roce 2016 je to třicet dva.

Sedím v bytě u paní Jany na židli hned naproti okna do ulice. Pomalu začíná pršet. Slyším, jak se kapky odrážejí od květináče. V pozadí nám hraje rozhlasová stanice Vltava.

„Když ze svého důchodu odečtu všemožné poplatky za elektřinu, vodu, za topení, za dopravu, odpadky a tak dále, moc toho nezbývá. Existují různé drobné a nečekané výdaje. Nedávno mi přišel nedoplatek za vodu asi dva tisíce korun, čemuž absolutně nerozumím. Měla jsem porouchaný vodoměr. Nevím, z čeho to mám zaplatit,“ dodává nejistě.

Nejen v penzi, ale v té obzvlášť, je důležité kvalitně a vyváženě jíst. Příjmy českých seniorů něco takového ale ztěžují, ne-li znemožňují. Právě na jídle starší lidé šetří nejvíce. Výjimkou není ani Jana. „Jídlo je šíleně drahé. Nemohu si dovolit lepší produkty a chleba si například peču sama,“ dodává.