Venku je sychravý den. Spolu se sedmdesátiletou Janou, akademickou malířkou, sedím u stolu v jejím pražském bytě. „Malujete ještě?“ ptám se jí. „Zkouším to. Teď jsem ale dlouho nemalovala. Mnohdy nemám ani na barvy,“ svěřuje se mi.

Paní Jana nechce uvádět své příjmení. Chystá se mi vyprávět o svých finančních problémech, což je pro ni — stejně jako pro většinu dalších lidí v podobné situaci — citlivé a osobní téma.

Jana vystudovala akademii výtvarných umění a od mala se věnovala také muzice. Později zpívala v jedné z undergroundových kapel. V sedmdesátých letech dokončila školu a poté se začala živit jako umělkyně. Svoje obrazy však nemohla vystavovat v galeriích. „Měla jsem takové abstraktní období, což se moc nelíbilo,“ vypráví. Ilustrovala ale díla básníka a překladatele Vladimíra Holana.

V roce 1980 byla Jana s manželem donucena v rámci akce Asanace, při níž se komunistické Československo zbavovalo nepohodlných občanů blízkých Chartě 77, emigrovat. Odjeli do Spojených státu, kde se živili, jak se dalo. Po Sametové revoluci se vrátili zpátky.

Po návratu do vlasti si Jana našla místo například v meteorologické stanici. „Pracovala jsem různě, brala jsem všechno, co přišlo. Dnes jsem již v penzi,“ shrnuje.

Když v roce 2004 Jana zažádala o předčasný důchod, úřad jí vypočítal částku zhruba čtyři tisíce korun, která se od té doby postupně navyšovala. Výše jejího důchodu se odvíjela od délky období odpracovaného v České republice — nezohledňuje se v ní ale, že tady žila méně let proto, že byla k emigraci de facto přitlačena.

Paní Jana se snažila požádat o podporu i americké úřady, ale neuspěla. Bylo jí řečeno, že by musela žít ve Spojených státech, aby na ni měla nárok. Naposled jí důchod zvýšili v roce 2015, konkrétně o čtyřicet korun.

Nyní Jana pobírá měsíčně zhruba sedm tisíc korun. „Naštěstí nemusím platit nájem — byt mi patří — to bych to totiž vůbec neutáhla. Žiji sama a v současné době nemám nikoho, kdo by mi mohl na chod domácnosti přispívat,” doplňuje.

Podmínky na uznání starobního důchodu se od roku 2004 změnily. V roce 2010 se upravovala pravidla pro důchodový věk i potřebná doba pojištění pro nárok na pobírání starobního důchodu. Změny se dotkly i stanovení výše tohoto důchodu. V současnosti je potřeba dosáhnout důchodového věku, který se však liší podle toho, kdy se člověk narodil. U pojištěnců narozených před rokem 1936 je důchodový věk u mužů šedesát let a u žen padesát sedm. Dále záleží i na tom, kolik dětí žena vychovala.

↗

Podle ředitele organizace Život90, která pracuje se seniory, šetří důchodci hlavně na jídle a na lécích. Foto Ondřej Mazura DR 

U pojištěnců narozených v období let 1936 až 1977 se věková hranice opět mění v souvislosti s rokem narození. Například pojištěnci narození v roce 1976 mají důchodový věk stanovený na šedesát šest let. Potřebná doba pojištění se pak mění v závislosti na tom, kdy člověk dosáhl důchodového věku a každý rok se zvyšuje v závislosti na důchodovém věku pojištěnce. Potřebná doba pojištěni v roce 2010 byla dvacet šest let, kdežto v roce 2016 je to třicet dva.

Sedím v bytě u paní Jany na židli hned naproti okna do ulice. Pomalu začíná pršet. Slyším, jak se kapky odrážejí od květináče. V pozadí nám hraje rozhlasová stanice Vltava.

„Když ze svého důchodu odečtu všemožné poplatky za elektřinu, vodu, za topení, za dopravu, odpadky a tak dále, moc toho nezbývá. Existují různé drobné a nečekané výdaje. Nedávno mi přišel nedoplatek za vodu asi dva tisíce korun, čemuž absolutně nerozumím. Měla jsem porouchaný vodoměr. Nevím, z čeho to mám zaplatit,“ dodává nejistě.

Nejen v penzi, ale v té obzvlášť, je důležité kvalitně a vyváženě jíst. Příjmy českých seniorů něco takového ale ztěžují, ne-li znemožňují. Právě na jídle starší lidé šetří nejvíce. Výjimkou není ani Jana. „Jídlo je šíleně drahé. Nemohu si dovolit lepší produkty a chleba si například peču sama,“ dodává.

Beru důchod šest tisíc pět set

S pětapadesátiletou Ivanou jsem se potkala v kavárně nedaleko Václavského náměstí. Sympatická žena na mě mávala, jakmile jsem vešla do dveřích. Do kontaktu jsme se spolu dostaly přes téma chudoby seniorů. Paní Ivana ještě není ve starobním důchodu, ale v invalidním — její starosti se tak v mnohém podobají tomu, co zažívají důchodci.

„Byla jsem v situaci, kdy mi lékař oznámil, že mi může napsat léky, které mi prodlouží přestávku mezi záchvaty bolesti, ale neměla jsem na to. Musela jsem ho odmítnout,“ popisuje mi svou současnou situaci.

Ivana trpí od dvaceti let migrénami, které se jí v průběhu let jen zhoršují. Zpočátku to řešila volnem či neschopenkou, jenomže migrény se stále zhoršovaly. „Najednou to nebylo jednou do roka jako dříve, ale pětkrát šestkrát měsíčně a čím dál více se to zhoršuje,“ říká s tím, že v jisté fázi už její stav nebyl slučitelný s normálním zaměstnáním.

„Nikdo mi není schopný říct, čím to je. Kde se moje migrény vzaly. Když jsem zažádala o invalidní důchod, měla jsem odpracováno třicet čtyři let. Jsem sice vyučená kuchařka, ale dělala jsem i účetní, recepční nebo prodavačku,“ vzpomíná paní Ivana.

Její stav se neustále zhoršoval, až nakonec zažádala o invalidní důchod. Invaliditou se rozumí ztráta nebo snížení pracovní schopnosti. Vzniká většinou důsledkem vážné nemoci nebo úrazu a má tři stupně. Při invaliditě prvního stupně, má člověk pokles pracovní schopnosti nejméně o třicet pět procent. Při druhém stupni o padesát procent a při třetím minimálně o sedmdesát procent.

Ivana pracovala ještě při druhého stupni invalidního důchodu. Její stav se ale jednoho dne zhoršil tak, že ji museli odvést z práce do nemocnice. Od té doby je už pět let doma. Smířila se s tím, že pracovat prostě nemůže.

Ivanu finančně podporuje přítel. S vyměřeným důchodem by totiž vůbec nevyšla. „Beru šest tisíc pět set. Jenom náš nájem v Praze dělá osm tisíc. Kdybych byla sama, nemohla bych to vůbec utáhnout. Připočteme-li poplatky za elektřinu, plyn, vodu a další, jsme na jedenácti tisících. K tomu jídlo, léky a další každodenní nutnosti. Je to strašné, přitom nejsem až taková výjimka. Lidí s podobnou situací mám kolem sebe spoustu,“ dodává.

Senioři šetří na jídle a na lécích

„Víme o lidech, kterým zbývá po odečtení nákladů na bydlení pouze čtyřicet korun na den. To je částka, při níž si musíte odříkat zdravotně a životně důležité věci jako jsou jídlo a léky,“ Vysvětluje Jan Lorman, ředitel ústavu, poradny a komunitního centra pro seniory Život90.

V jeho kanceláři je ticho. „Proč se senioři tak často potýkají s chudobou?“ ptám se ho. Příčin je samozřejmě mnoho.

Jednou z nich jsou zdravotní problémy a nemoci. Podle Jana Lormana má například naprosto zásadní dopad to, zda musí pacienti platit za hospitalizaci: „To je věc, která se v posledních letech velmi diskutovala a měnila se. Lze přitom velmi jednoduše spočítat, kolik takovým seniorům zbývá. Když člověk leží v nemocnici, musí ještě platit své bydlení. To mu nikdo neodpustí.“

Při připomínce, že přece existuje sociální podpora jako příspěvek na bydlení a příspěvek na péči, dodává: „Jsou náklady, které člověk musí platit bezodkladně a vyřizovaní sociálních dávek mívá velký skluz. Když si třeba člověk požádá o příspěvek na péči, může to trvat i půl roku, než jej dostane.“

↗

Pro staré lidi se velmi obtížné zorientovat se v chodu a pravidlech „nového“ světa. Foto Ondřej Mazura DR

Ze své praxe ale Jan Lorman ví, že senioři, kteří řeší finanční potíže, obvykle na peníze nemohou čekat. Potřebují je hned, aby zaplatili nutné výdaje. Výhodou samozřejmě je, pokud mají svou vlastní rezervu, případně příbuzné, kteří pomohou. V opačném případě se obracejí na nejrůznější lichvářské firmy, čímž se jejich situace akorát zhoršuje. „Někteří senioři mají tisícové nebo desetitisícové dluhy. Výjimkou nejsou ani dluhy v řádech stovek tisíců. To je bohužel realita a pro lidi v takovéhle životní situaci neexistuje východisko. Když se podíváme, kolik jim zbývá z důchodu, je jasné, že nemají jak splácet.“

Další z příčin chudoby seniorů bývají podle Jana Lormana složité rodinné vztahy. Syn, dcera či jiný blízký příbuzný může skončit například po rozvodu bez zázemí a s dluhy. Přestěhuje se k mamince, babičce či dědečkovi, a jeho dluh se tak přenese i na osoby, u nichž bydlí. „Většinou to bohužel končí exekucí,“ přibližuje Jan Lorman.

Dalším možnou příčinou chudoby je dezorientace v pravidlech dnešního světa — jednoduše řečeno finanční negramotnost. Mnozí staří lidé si stále pamatují, jak věci fungovaly dříve a ztratili přehled o tom, jak je to teď. Stávají se tak snadno zneužitelnými, mohou zkrátka snadno „naletět“ různým šmejdům a lichvářům, ale neumějí se už bránit.

Existují sice právnické poradny, na které se člověk může v takové situaci obrátit. Problém ale — ze zkušenosti Jana Lormana — je, že o nich starší lidé většinou ani nevědí a neumí tak jejich služby využít.

Za úplně základní nedostatek české společnosti ale ředitel ústavu Život90 považuje fakt, že příliš spoléháme na to, že se lidé rozhodují kompetentně a že jsou vůbec schopní své problémy řešit. Někteří lidé si informace získat neumí, nerozumí jim, neumí je vyhodnotit a adekvátně zpracovat.

„Přestavte si člověka, který žije osaměle, udržuje velmi omezené kontakty. Takový jedinec se pohybuje na hraně vyloučenosti. Spoléhat na to, že jeho jednání nebude mít nějakou dohru, třeba i soudní, dost dobře nelze,“ říká Jan Lorman. „Měla by tady existovat prevence, která zajistí, že se sociální legislativa dostane mezi lidi, kteří to potřebují nejvíc,“ dodává.

Právě neinformovaným lidem se stává nejčastěji, že udělají něco, co není v souladu se zákonem nebo naopak nevyužijí dostatečně svá práva a propadají se do bídy. „Mnoho lidí například neví, že existuje příspěvek na péčí. Samozřejmě, že by je na to měl upozornit sociální pracovník či pracovnice, ale to se často bohužel nestane,“ vysvětluje ještě Jan Lorman.

Jan Lorman ještě dodává, že podpůrné a rozvojové programy pro seniory, například univerzity třetího věku, vyučují většinou architekturu, hudbu, ekonomii a mnohé jiné teoretické kurzy, které sice obohacují ducha a udržují bystrou mysl i v pokročilé věku, ale chybí jim ryze praktický rozměr. Nenabízejí jednoduché a krátké kurzy zaměřené právě třeba na finanční gramotnost nebo informace vztahující se k půjčování peněz či k novému občanskému zákoníku. „Existují tady dotace pro univerzity třetího věku a na základní občanské kompetence. Ale na kurzy, které by ani nemusely pořádat vzdělávací instituce a které by velmi jednoduše zprostředkovaly tolik potřebné informace, chybí,“ uzavírá Jan Lorman.

Pomoct svým seniorům by mohly i obce

Senioři již dlouhodobě patří mezi skupiny nejvíce ohrožené chudobou. Podle Českého statistického úřadu v roce 2014 chudoba ohrožovala zhruba patnáct procent seniorů nad šedesát pět let. Kdyby se mediánový příjem zvýšil z šedesáti procent, což je zhruba šest a půl tisíce korun, na sedmdesát, tedy jedenáct a půl tisíce korun měsíčně, chudoba by hrozila čtyřiceti pěti procentům seniorům, kteří žijí sami z jednoho důchodového příjmu.

Podle zákona se důchody zvyšují vždy od začátku kalendářního roku — letos to bylo o čtyřicet korun na měsíc. Sedmnáctého února ale vláda projednala novelu zákona o důchodovém pojištění, která by měla už od příštího roku zajistit spravedlivější navyšování důchodů.

↗

Velkou pomocí osamělým seniorům by byla cílená terénní sociální práce přímo v obcích. Foto Ondřej Mazura DR

Jednou z cest, jak finanční problémy seniorů podchytit včas, je takzvaná depistáž — tedy cílené sociální šetření přímo v terénu, které má „rizikové“ seniory najít a pomoct jim. Sociální depistáž je součástí pěší terénní služby, kdy sociální pracovník vyhledává jedince ohrožené sociálním vyloučením. Podle Jana Lormana by to mělo být základem sociální práce v obci: „Obce by měly vědět víc o svých lidech a pomáhat jim.“

Někteří senioři mají pocit, že za svou situaci mohou sami. Trpí pocitem viny a stydí se svěřit a otevřeně mluvit o svých problémech. Sociální pracovník v obci by mohl chodit častěji přímo k nim, informovat je a pracovat s nimi. Mohl by jim vysvětlit, jaké mají možnosti, podívat se, jak žijí a zda nepotřebují pomoc. Nemocný senior má málokdy šanci dostavit se osobně na úřad práce a domáhat se pomoci.

Nízký důchod velmi často nestačí na bydlení, natož na jídlo či jiné potřeby, a o tom, že existují nějaká východiska, staří lidé často ani nevědí. Ztížená orientace v moderním světě a v jeho pravidlech má za následek finanční negramotnost, která se často stává bránou k chudobě. Finanční nedostatek navíc trápí i velkou část českých rodin, které pak svým rodičům nemají jak vypomáhat.

Stáří může mít mnoha podob. Cesty k tomu, aby bylo příjemné, jsou. Nic se ale nestane samo.