„V červenu roku 2011 mě policie odvezla na záchytku, strávila jsem tam noc. Byla jsem opilá, ale něco si pamatuju,“ vypráví šestačtyřiciteletá Jana Puchtová. V místnosti, kde se ocitla, byly tři postele potažené igelitem. K přikrytí prostěradlo. „Když jsem poprosila o vodu, dostala jsem ji po dvou hodinách, záchody byly zabudované v podlaze, bála jsem se k nim i přiblížit, v jakém byly stavu,“ vzpomíná. Podmínky na záchytce ale nejsou v celém příběhu to nejhorší.

„Ráno mi dali do ruky složenku a nějaký papír k podepsání. Ani nevím, co v něm bylo. Člověku je špatně, jste vyděšení, vyplašení, pod vlivem. Už fakt nevím, kam jsem jsem tu složenku dala, nějak jsem ji vypustila z hlavy. Měla jsem tehdy dost jiných starostí,“ popisuje Jana Puchtová. Letos v červnu však našla ve schránce oznámení od exekutora, že dluží přes pětadvacet tisíc.

Pokud si vzpomíná, žádná upomínka ani jiné oznámení jí nepřišly. Když začala zjišťovat, o co se vlastně jedná, dopátrala se nakonec, že jde o dluh ze záchytky, kam se dostala před třemi lety. Nyní se snaží zjistit, zda je to konečná částka, nebo zda ji čeká ještě nějaké další nepříjemné překvapení.

Případ Jany Puchtové není ojedinělý, tedy alespoň v Plzni. Provozovateli protialkoholních záchytných stanic jsou ze zákona kraje. Plzeňský kraj tuto svou povinnost přenesl na soukromou osobu, se kterou má o provozování záchytky uzavřenou smlouvu.

Tudy se chodí do plzeňské záchytky... a tudy se vychází s dluhem v zádech. Foto Saša Uhlová DR

Není záchytka, jako plzeňská záchytka

Ředitel polikliniky i její jednatel a jediný společník, a tedy rovněž faktický provozovatel záchytky, je advokát Mgr. Ing. Pavel Cink. Člověk, který současně právně zastupuje vymahačskou společnost Plzeňské inkasní družstvo.

Záchytné stanici poskytuje plzeňský kraj každoročně několikamilionový příspěvek na provoz. V roce 2014 to bylo přes pět milionů, konkrétně 5 336 364 korun. Poliklinika zároveň vybírá od lidí, kteří záchytkou projdou, přes čtyři tisíce korun. V roce 2014 to bylo 4300 korun, letos cena stoupla na 4500 korun.

Pro srovnání: Středočeský kraj přispívá aktuálně svým záchytným stanicím milion tři sta tisíc korun, přičemž provoz vyjde zhruba na dva miliony. Lidé zde platí 1500 korun za detenci. Ve Zlínském kraji platí lidé za detenci na záchytce 750 korun a kraj přispívá částkou šesti milionů. V Jihlavě stojí pobyt na záchytce 4000 korun, v Brně 700, v Praze 950. Ceny se zkrátka velice liší.

V minulosti se v některých krajích ceny za jeden pobyt na záchytce mohly vyšplhat až ke dvanácti tisícům, od praxe takto drahých detencí však postupně jednotlivé záchytné stanice upustily. V současné době je, z nám dostupných údajů, nejdražší záchytka právě v Plzni.

Jak se stane, že jedna noc na záchytce dostane člověka do dluhů, si můžeme ukázat na případu Vojtěcha Gajana. Ten podle vlastích slov v minulosti nežil příliš spořádaně. V jeho životě ale nastal obrat, rozhodl se, že „se dá dohromady“. Jenže jsou tu staré dluhy, které mu situaci ztěžují. „Teď už víc jak rok pracuju. Dávám dohromady exekuce, abych dosáhl na insolvenci,“ popisuje.

Co se stalo, že se jeho nocleh na záchytce prodražil, jako by šlo o ten nejluxusnější hotel? Vojtěch Gajan popisuje, jak se probudil a čekal, až ho propustí.

„Nejprve čekáte na policii, která propouštění automaticky asistuje. Pak vám dají podepsat nějaký papír, dostanete složenku a jdete. Možná je těch papírů víc, už se nepamatuju. Člověk je rád, že jde ven. Já třeba odcházel bez trička...“ přibližuje stav, ve kterém nebyl schopný ani pochopit, co vlastně podepisuje.

Plzeňská rarita mezi záchytkami: rozhodčí doložka

Vojtěch Gajan dluh neuhradil a teď má exekuci. Nedluží však jen za záchytku a exekutora. Záchytnou stanici opustil 23. června 2014. „Papíry“, které podepsal obsahovaly dohodu o úhradě dluhu, jejíž součástí byla vedle uznání dluhu i rozhodčí doložka a takzvaná zajišťovací směnka, která slouží ke snadnějšímu vymáhání peněz. Směnka a rozhodčí doložka, které se vážou k dluhu na záchytce, jsou plzeňský unikát.

Rozhodčí doložky mají mnoho kritiků a jak jsme již v DR popsali, jde o velmi kontroverzní chyták věřitelů. Podle právničky Kristýny Dolejšové Kabelové — která několika lidem ve sporu s plzeňskou záchytkou poskytuje právní rady — by ale rozhodčí doložky měly být v tomto případě dokonce neplatné. „Rozhodčí doložka představuje právní jednání, které je neplatné, protože se příčí dobrým mravům a i proto, že odporuje zákonu,“ tvrdí Dolejšová Kabelová. „Vzhledem k tomu, že byl vydán rozhodčí nález na základě neplatné rozhodčí doložky, mám za to, že rozhodce neměl pravomoc nález vydat a rozhodčí nález je nicotný a nemůže být exekučním titulem,“ argumentuje Kabelová Dolejšová.

Směnka podepsaná Vojtěchem Gajanem byla splatná k datu 7. července. 2014. Pokud se dlužník dostaví na záchytnou stanici do črnácti dnů, může zažádat o splátkový kalendář. Nepřijde-li však, poliklinika postoupí jeho dluh Plzeňskému inkasnímu družstvu, které je rovněž Cinkovou firmou. Pavel Cink tuto vymáhací společnost založil spolu s dalšími čtyřmi lidmi, z nichž dva měli také příjmení Cink. Při založení družstva zastupoval všechny čtyři Pavel Cink na základě plné moci.

Dluh Vojtěcha Gajana tedy také skončil u Cinkova Plzeňského inkasního družstva. Odměna za rutinní administrativní úkony, jako je sepsání předžalobní výzvy nebo návrhu na rozhodčí žalobu pro vymahačskou společnost činily 3630 korun.

Plzeňské inkasní družstvo se obrátilo na rozhodce, který si za rozhodnutí naúčtoval 5400 korun. Ovšem nikoli věřiteli, jak je obvyklé, naopak tuto částku vymáhá přímo po dlužníkovi. V tuto chvíli dluh zamířil ke dvěma různým exekutorům. V každém exekučním vymáhání se navýší náklady o minimálně 8439, navýšily se tudíž kvůli dvojímu vymáhání i panu Gajanovi.

Zároveň Vojtěchu Gajanovi běžela od data splatnosti směnky smluvní pokuta ve výši půl procenta z dlužné částky za každý započatý den prodlení po zaplacení. V jeho případě to dělalo 21,5 korun denně.

K exekutorce Jitce Wolfové přišla pohledávka na 11 220 korun a k exekutorovi Janu Paraskovi pohledávka rozhodce na 5400. K této částce si oba přičetli náklady na vymáhání dluhu ve výši 8439 korun a Vojtěch Gajan najednou dlužil 33 318 korun. To je částka bez úroků.

Kraji odírání na záchytce nevadí

Pavel Cink, který figuruje v celém procesu ve více rolích, přiznává, že tato varianta vychází dlužníka zpravidla dráže. „Ale zase šetří prostředky provozovateli záchytné stanice, který by v opačném případě musel navíc zaplatit za každého tisíc korun soudní poplatek,“ vysvětluje. Dále dodává, že tento způsob vymáhání je poslední alternativou, kdy dlužník nekomunikuje, nemá zájem dohodnout se na splátkách byť i v minimální výši, nebo je delší dobu nehradí, nereaguje na předžalobní výzvu, ani v rámci řízení nepožádá o splátky a nechá věc dojít až k exekuci.

Navíc podle Cinka člověk propuštěný ze záchytky není povinný uznání dluhu se směnkou a rozhodčí doložkou podepsat. „V takovém případě je neuhrazený dluh standardně vymáhán u příslušného okresního soudu,“ tvrdí Cink. Tato možnost je však vzhledem ke stavu, v jakém se propouštění obvykle nacházejí, spíše teoretická. V praxi si také nikdo nedovolí nepodepsat formulář o tom, že má za svou detenci něco zaplatit.

Poliklinika provozuje záchytnou stanici od roku 2003. Podle Mileny Stárkové (ČSSD), členky Rady Plzeňského kraje pro oblast zdravotnictví, se nikdy nikdo jiný do veřejné soutěže o provoz záchytky nepřihlásil. O systému, jakým vzniká klientům stanice dluh, nic neví. „O těchto věcech nevíme a nejde to za krajem. My kontrolujeme, jestli ta služba je řádně vykonávána podle smlouvy, kterou má poliklinika s krajem,“ říká. Smlouvu kraj uzavírá vždy na dva roky.

Jiný zájemce o provoz plzeňské záchytky se podle ní od roku 2003 neobjevil. „My víme, že jsou zakázky, o něž se na na devadesát procent zajímá jen jeden subjekt. Tento subjekt se přihlásil, protože provozuje polikliniku a má to pro něj efekt společné služby.“ Jakmile by to tak nebylo, nebyl by podle Stárkové zájemce žádný.

Kraje mají sice povinnost zřizovat záchytné protialkoholní stanice, ale ne vždy se podle Stárkové najdou pracoviště, která jsou ochotna to dělat. Pacienti jsou v případě, že v kraji záchytka není, odváženi do lůžkových psychiatrických nemocnic a platí se to z veřejného pojištění. „To je samozřejmě drahé a nežádoucí,“ uzavírá Stárková.

Záchytky plní veřejnou službu, ale neměly by lidi stahovat ke dnu

Existence protialkoholních záchytných stanic má u nás tradici od roku 1951. V Evropě se jedná o ojedinělý koncept, intoxikovaní jedinci bývají většinou internováni v policejních zařízeních. Ročně na záchytce končí v České republice okolo třiceti tisíc osob.

Záchytné stanice vystupují z autoritativní pozice orgánu nadaného veřejnou mocí. To znamená, že člověka nejprve proti jeho vůli omezí na svobodě, a následně po něm vyžadují, aby zaplatil náklady tohoto omezení. V takovém případě by výše částky — nebo alespoň způsob vypočítávání nákladů — neměla být ponechána na libovůli stanice, ale měla by být zakotvena právním předpisem.

Záchytky mohou zachraňovat životy. Kromě toho, že na nich bývají pacifikováni lidé, kteří mohou být nebezpeční pro své okolí, pomáhají také předcházet například umrznutí, anebo otravě alkoholem intoxikovaných jedinců. Služba je to důležitá. V případě plzeňské záchytky má však ten dopad, že pro lidi, kteří žijí na okraji společnosti, může dluh zatarasit možnost, jak se z problémů vymanit. Jiné zas může stáhnout dolů. Vedení plzeňského kraje by mohlo o osudy těchto lidí projevit aspoň nějaký zájem.