Jsme společností, která dovoluje přivádět chudáky na mizinu. Změňme to
Saša UhlováAčkoli si Lenka Zlámalová, Miroslav Kalousek a Miloš Zeman myslí, že se nám ekonomicky daří dobře, v realitě jistou formou chudoby trpí anebo je jí ohroženo čtyřicet procent domácností v naší zemi.
Zazvonil zvonek, scházela jsem dolů a říkala si, kdo to může být? Snad to není exekutor. Otevřela jsem vchodové dveře a za nimi stál exekutor. Neměla jsem daleko do mdlob. Naštěstí šel ale k sousedům.
Nepřála jsem jim to, ale tu úlevu si pamatuju ještě dnes, byť se mi to stalo před mnoha lety. Pokud také nadskakujete pokaždé, když zazvoní zvonek, nebo se bojíte, že už vám zablokovali účet, a články o exekucích ve vás budí úzkost, čtěte klidně dál. Vyhýbat se tématům, která nás tíží, je normální. Čekají nás ale možná lepší časy.
Jen člověk, který ví, jaké je lepit jeden dluh druhým, dokáže pochopit, proč dlužníci své problémy zdánlivě neřeší. Dluhy totiž vytvářejí existenční stres, který je paralyzuje. Málokdo také chápe, že příčiny jsou mnohem hlubší a problematika exekucí je spojená s mnoha dalšími tématy.
Mluvit v České republice o chudobě stále není úplně obvyklé. Na jedné straně si zjevně vesměs žijeme lépe než lidé v zemích globálního Jihu. Také dle průzkumu statistického úřadu Evropské unie Eurostatu vycházíme jako země nejméně ohrožená chudobou. Na druhé straně zde mnoho lidí žije v nejistotě a obavách. Jak to?
Mýty o bohatých Češích versus čtyřicet procent domácností na hraně
Statistika, která ukazuje, že u nás je nejméně lidí ohrožených chudobou, přirozeně dělá radost pravicovým novinářům a politikům. Když vyšly výsledky v roce 2014, tehdy jsme byli evropskou dvojkou za Nizozemskem, napsala ekonomická analytička Lenka Zlámalová článek Máme méně chudých než Němci a Švýcaři. Titulek není ironický, Zlámalová v textu zcela vážně dovozuje, že máme méně chudých než Německo nebo Švédsko, a dokonce že si čeští důchodci žijí lépe než švýcarští nebo skandinávští.
Podobně na statistisku Eurostatu reagoval v době svého působení i Miroslav Kalousek, který v propagačním videu tvrdí, že „máme nejnižší míru chudoby“, a dokládá to grafem Eurostatu, který pro zvýraznění rozdílů zkreslil tak, že začíná až na hodnotě patnácti procent.
Podívejme se ale, jak se vlastně statistika tvoří. Výsledky vycházejí ze tří ukazatelů: relativní příjmové chudoby, ve které Česká republika přímo exceluje, materiální deprivace a intenzity práce, která má měřit dlouhodobou nezaměstnanost.
Čísla se pro Českou republiku jeví jako dobrá a optimistická. Někteří analytici a politici to přijmou čistě díky jejich pozitivnímu vyznění a neanalyzují, jak je to možné, když je to v rozporu se zkušeností každého člověka, který někdy v západních zemích byl.
Problém ukazatele relativní příjmové chudoby spočívá podle sociologa Daniela Prokopa z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a společnosti MEDIAN v tom, že vůbec neměří chudobu, ale jen nerovnosti v chudší polovině obyvatel. Hranice takto měřené „chudoby“ je v západní Evropě zhruba dvakrát vyšší než v České republice i po zohlednění rozdílu v cenách.
„Kdyby všichni vydělávali dvakrát více nebo dvakrát méně, procento lidí ohrožených chudobou bude stále stejné, protože poměr jejich příjmů se nezmění. Nejlépe z toho ukazatele vycházejí země, kde jsou chudí úplně všichni a nikdo z toho nevybočuje,“ vysvětluje Prokop. Ukazatel je tedy poměrně bezcenný, chceme-li z něj dovodit, jak se lidem skutečně v dané zemi žije. Švýcarský chudý je podle výkladu Daniela Prokopa na tom svou životní úrovní podobně jako česká středněpříjmová domácnost.
Skutečné srovnání udělali statistici v roce 2012, kdy vyšli z mediánového příjmu na úrovni celé Evropské unie. Zohlednili přitom paritu kupní síly. Úkolem indexu parity kupní síly je stanovit, kolik peněz musejí lidé vydat na to, aby si v různých zemích mohli koupit jednotně stanovený koš zboží a služeb. Z tohoto srovnání vyplynulo, že příjmovou chudobou trpí čtyřiadvacet procent Evropanů. V České republice to bylo přibližně třicet procent.
Druhé dva ukazatele propočtu ohrožení chudobou nestačí eliminovat nesmyslnost prvního ukazatele. Ukazatel zaměstnanosti neboli „intenzity práce“ zohledňuje, zda členové domácnosti ve věku 18 až 59 let s vyloučením studentů ve věku 18 až 24 let v uplynulém roce pracovali alespoň dvacet procent času. „Nereflektuje ale například, jak důsledky nezaměstnanosti a její dopad na chudobu v dané zemi redukuje sociální systém,“ vysvětluje Prokop jedno z jeho úskalí.
Zřejmě nejrelevantnějším ukazetelem je index materiální deprivace. Za těžce materiálně deprivovanou je domácnost považována tehdy, když si nemůže dovolit čtyři z devíti ukazatelů:
- Zaplatit neočekávaný výdaj ve výši několika tisíc korun. Kč (9 600 Kč v roce 2014)
- Jíst maso, drůbež nebo ryby (nebo jejich vegetariánské náhražky) každý druhý den
- Dostatečně vytápět byt
- Zaplatit ročně všem členům domácnosti alespoň týdenní dovolenou mimo domov.
- Mít pračku
- Vlastnit barevnou televizi
- Mít telefon
- Používat osobní automobil
- Hradit náklady spojené s bydlením
„Tento ukazatel měří dost hlubokou materiální chudobu, kterou v České republice lidé opravdu často netrpí. V Evropě je rozšířená vlastně hodně jen v těch nejchudších a rurálních postkomunistických zemích,“ uzavírá Prokop téma úskalí měření chudoby, které dává podle něj argumentační munici části novinářů i politiků v popírání chudoby. Tento diskurs o chudobě přitom může působit i na sociální politiku státu a tím zpětně ovlivňovat i samu realitu — kolik lidí trpí sociálními problémy a jak jim společnost pomáhá.
K měření materiální deprivace je také zajímavá kritika mezinárodní sítě Social Watch, která upozorňuje, že lidé si v různých zemích představují při otázce, zda si něco mohou dovolit, různé věci. Nezkoumá se třeba, do jaké míry v různých členských zemích vnímají lidé jako podmínku, když odpovídají na otázku, jestli si produkty mohou dovolit, aby byly nové, nikoli z druhé ruky.
Srovnáme-li to s dalšími informacemi, začíná být srozumitelnější, kde je problém. „Sedmatřicet procent českých domácností nedosáhne ani na týdenní dovolenou a pro dvaačtyřicet procent domácností představuje velký problém hrazení neočekávaných výdajů i ve výši devíti až desíti tisíc korun,“ uvádí Prokop zásadní údaj, který také vyplývá z měření Eurostatu. V praxi to znamená, že když se rodině rozbije pračka nebo lednička, nemá přes čtyřicet procent domácností prostředky na nákup nové. Nebo když přijde velký nedoplatek za energie. A právě to je typicky situce, kdy se rodina nebo jednotlivec mnohdy rozhodnou, že si na nový spotřebič nebo nedoplatek půjčí.
Bojím se jen, že řešení není zas až tak nasnadě a schůdné, jak se podle článku jeví. Ale snad jsem příliš velký pesimista. Kéž by.
Když byl můj táta nemocný, chodily nám pomáhat po návratu z nemocnice zdravotní sestry ze společnosti, která zajišťuje domácí péči. Ta společnost měla minimum kmenových zaměstnakyň. Většina zdravotních sester byla zaměstnána někde v nemocnici a toto měly jako přivýdělek po práci. Když si představím, jak strašně náročné to povolání je, a že ty ženy po své šichtě ještě chodí k lidem domů, aby si zajistily důstojné živobytí, je mi z toho nevolno.
Mám blízkou kamarádku, která je zdravotní sestra ve Francii a ta nejprve pracovala v nemocnicích, později začala pracovat jako tato domácí zdravotní sestra. Nikoli ale kvůli penězům, nýbrž proto, že jí to přišlo jako vítaná změna. V obou případech se v pohodě uživila a dokázala z toho platu uživit i svou rodinu.
Těch příkladů bych tu mohla sypat z rukávu desítky, stovky. Ptám se na platy všech lidí, se kterými se dám do řeči a většinou mi odpovídají. A nejde jen o to, že platy jsou nízké, ale že hodně lidí jsou nedobrovolně OSVČ. Ať už se jedná o celou řadu zaměstnanců České televize, nebo třeba kadeřnice. Institucím se to vyplácí, mají nižší náklady, ale dopady jsou mnohdy otřesné, zvlášť, pokud přijde nějaká nešťastná událost, třeba nemoc nebo nemoc dítěte.
Prekarizace práce je velké téma, kterému se doufám budu věnovat příští rok.
Co s tím dělat vůbec nevím. Jak se tak pohybuji po zemích českých, které mám ráda, a mluvím s lidmi, cítím bezmoc a vztek, ale nemám na to lék.
Všechna ta bolest z neštěstí, strachu, ztráty existence a zoufalého postavení mnoha z našich bližních ve mně vyvolává jednu otázku. A sice, zda společnost, která si tak lehce nechala škrtnou mzdové tabulky, jež zajišťovaly spojitost mezi životními náklady a platy, společnost, která si s radostí nechala zavést hazard v podobě heren na každém rohu, společnost, která si schválila zákony o tom, že člověka je možno vyhnat na ulici, společnost, která sama sobě spustila zkázonosnou mašinérii „reklama- půjčka - nevaž se odvaž se – exekuce“, zda tato společnost je schopna se všeho tohoto strašného zla zbavit.
Myslím, že ne. Tedy ne bez zásadní změny v jejím hodnotovém žebříčku.
Šťastný rok 2016 přeje všem, Jiří Vyleťal
Když hovoříme o svobodě, můžeme ji samozřejmě vnímat jako zálžitost vnitřního rozpoložení. V tomto smyslu může být svobodný i člověk, který je ve vězení. Ovšem o svobodné volbě a a svobodě v nejširším slova smyslu je možné mluvit jen tehdy, když jsou jí zajištěné nějaké podmínky. Nemyslím si, že by dítě, které vyroste v nuzných podmínkách, mělo stejné šance a tudíž i stejnou svobodu volby jako má dítě, které vyrostlo v rodině s dobrým ekonomickým, sociálním i kulturním kapitálem.
Když se mluví o odpovědnosti jedince, vypadá to někdy, jakoby si snad ideologové neoliberalismu mysleli, že v čase a prostoru mají lidé různou míru této osobní odpovědnosti. Jak si jinak vysvětlit, že některým společnostem se daří lépe a jiným hůř?
Obyvatelé skandinávie nejsou přeci "lepší" lidé než Češi, Bulhaři, Ukrajinci... I v jejich zemích bývala chudoba a horší podmínky než jsou dnes. Němci před válkou nebyli horší lidé než jsou dnes. Měli jen o hodně horší podmínky. Proto je myslím úkolem každé společnosti snažit se o to, aby ty podmínky byly takové, že dovolí lidem ukázat to lepší, co v nich je. Věřím, že lidé jsou všude stále stejní a že když mají tu možnost tomu lepšímu dát průchod, udělají to.
To se však strašně špatně dělá v existenčním stresu, což je hodně důležitý faktor, jakkoli se to může vzhledem k relativně dobré situaci tady uprostřed Evropy zdát někomu směšné.
Například Isaiah Berlin v "Čtyřech esejích osvobodě" mluví o vnitřní svobodě, která tvoří jádro či vlastní já každé myslící bytosti, a kterou odlišuje od vnější svobody projevující se navenek, která "končí tam, kde začíná svoboda ostatních lidí". Vnější svoboda je svobodou v politickém smyslu, je to svoboda, jejíž podmínkou je řád - uspořádání či struktura společnosti, který explicitně ustanovuje vláda. Připomeňme tu vynikající knihu Luďka Rychetníka "Svoboda v řádu", o níž se na DR obsáhle diskutovalo a která skutečně stojí za promyšlení.
Připadá mi, že lidé pořád ještě málo rozlišují dva aspekty této své politické svobody v řádu - tedy pokud si vůbec uvědomí, jak je pro svobodu důležitý řád a že tento řád je dán zákony a zavedenými zvyky ve společnosti. A že my prožíváme své životy uvnitř tohoto řádu tak, že ho respektujeme. To je ten první aspekt, přímý dopad řádu na to, jak řídíme svůj život aniž bychom si příliš uvědomovali, že tento řád nějak vznikl a neustále se mění pod vlivem vnějších okolností a přijímáním zákonů v legislativním procesu. No a v "existenčním stresu" už často nezbývá čas ani síly zabývat se nastavením zákonů. Pro většinu občanů je to činnost, kterou přenechávají v demokratických volbách vládě, zákonodárcům a státní správě.
Domnívám se ale, že být dobrým občanem neznamená jen poslušnost zákonům a dbaní na dobré mravy, jak k tomu kdysi nabádal Sókratés, nestačí tedy ten první aspekt, ale je třeba věnovat pozornost nastavení systému - umět myšlenkově odhlédnout od toho, co je a uvědomit si, jak by to mělo být, aby to bylo obecně prospěšné. A to je ten druhý aspekt, na který se zapomíná.
Správně píšete, že Švédové se neliší od nás či Rumunů po lidské stránce, rozdíl je ve způsobu vládnutí, v nastavení řádu ve společnosti - zákonů a pravidel dobrého soužití. (Myslím, že tohle si neuvědomuje například ani pan Vyleťal, který opakovaně apeluje na změnu naší morálky a pomíjí vliv podmínek, které ji navenek deformují. Pana Vyleťala tímto pozdravuji, vím že to myslí dobře, a nijak ho tímto nekritizuji, on apel na morálku je vždycky dobrý. Jenže v našem případě sám o sobě nestačí.)
Zatímco v totalitě před devětaosmdesátým jsme řád nemohli ovlivňovat zespodu z ideologických důvodů - mnohá iniciativa byla zamítnuta ba stíhána ve jménu ohrožení panující totalitní ideologie, dnes jsou tlaky zespodu (od běžných chudých) málo účinné proto, že si bohatí lidé "ohýbají" tvorbu zákonů ve svůj prospěch. Zase si jsou někteří "rovnější", jak jsme pohrdavě říkali za totality. Problém je v tom, že bohatí jsou dnes obecně vážení, museli se údajně víc snažit, aby bohatství získali - i když dobře víme, že to tak velmi často nebylo. Tlaky z jejich strany se mísí s obecně přítomnou hloupostí či neschopností optimálně zákony formulovat legislativními laiky - našimi zákonodárci.
Do nového roku bych chtěla vstoupit s trochou optimizmu. Nelze vzdát boj proti hlouposti, jinak nás převálcuje, to platí jak v osobním, tak ve veřejném životě, zoufalství není na místě, když čelíme prostě jen obecné ignoranci. (Jeden v Murphyho zákonů říká, že věci ponechané samy o sobě se vždycky pokazí.) Vedle toho je tu ještě podobná možnost jako za totality - vytvářet ostrůvky pozitivní deviace, jak jsem na to upozornila pod Vaším rozhovorem s Naďou Johanisovou. Stávající zákony se dají často vykládat různě, jak nám to tvořivě předkládá pan Kalousek ovšem ve prospěch svůj a svých kumpánů. Skulinky se ale vždycky najdou i takové, umožňující vytvořit něco obecně prospěšného. Nevzdávejme to a nepodléhejme špatné náladě!
Kromě toho definuje člověka především jako spotřebitele.
Pokud se nezbavíme neoliberálného paradigmatu a nezačneme definovat člověka jako občana a tvůrce, tak se jen těžko pohneme z místa.
A neoliberálného paradigmatu se zbavíme pouze těžko, neb na něm závisí příliš mnoho kariér.
objektivně jen na základě ekonomických ukazatelů tak, aby, to bylo srovnatelné mezi různými společnostmi asi úplně nejde. Vždy jde o to na jaký sociální status se chudoba váže.
Například i nejbohatší člověk 15. století (asi Cosimo Medici, když pomineme velké vládce říší) by byl podle dnešních kritérií materiálně chudý, protože telefon, auto, televizi, ani pračku neměl a renesanční paláce se vytápět nedaly.
Ani ta kriteria materiální chudoby nejsou absolutní, ale relativní vztahují se k tomu, co je ve společnosti považováno za standard.
Sociální nerovnost není ani u nás dána jen příjmovou nerovností. Jde o sociální statut. Mnoho lidí si myslí, že sociální status je jen záležitostí osobní malicherné ješitnosti, nad kterou je snadné se povznést.
To je naprostý omyl. Sociální statut má ohromný vliv v každodenním životě. Záleží na něm, jak se k vám chovají ostatní, jak s k vám chová policie, sociálka a další státní orgány. A záleží na něm, jaké seženete bydlení, což je u nás jeden z největších problémů lidí, kteří jsou na sociálním dně.
Na sociální statut má větší vliv relativní chudoba než absolutní. Skoro všechno, za co lidé platí, má i rozměr statusového symbolu, i jídlo.
To se vždy týkalo i nejchudších. Například Jack London na počátku 20. století a Orwell o třicet let později popsali život v londýnských slumech. Některé věci se za tu dobu nezměnily, například to, že v Londýně si bez peněz nešlo nikde sednout. Nezměnilo se také to, že nejchudší lidé strádající doslova hladem utráceli podstatnou část svého příjmu za bílý chléb a hlavně čaj. V tom čaji bylo ovšem trochu kofeinu, ale hlavně to byl symbol dobrého života, kterého se lidé nevzdávali ani v nejhlubší bídě.
Za velký problém posledních desetiletí u nás považuji to, že se lidé naučili pohrdat chudými. Jde dnes o obnovení důstojnosti lidí, kteří jsou na tom špatně.
Proto si myslím, že je třeba hledat ty skuliny - možnosti, jak ten sešup zpomalovat a tvořit například ty enklávy vzájemné důvěry, jakými mohou být společně vlastněná družstva. Je v tom skryta i určitá možnost, jak si uchovat sociální status.
Na sociální status se nedá rezignovat, jinak se člověk sám vyřadí, je to tak? Hana Librová před dvaceti lety psala o dobrovolné skromnosti. V rámci rodiny tak řešíme předvánoční běsnění, nedáváme si kupované dárky - obdarováváme se jen vtipnými drobnůstkami, co se dají doma udělat. Vlastně jsme to v rodině dělali už za totality a teď to učím svoje potomky. Bránit se konzumu.
Jenže bránit se konzumu se dá jen do té míry, do jaké nesnižuje sociální status, protože sociální status znamená, že člověk "půjde s dobou"- bude obeznámený s novinkami, které se objevují na trhu, jinak ten status ztrácí, sám se vyřadí a ostatní mu to dají najevo.
Pane Kubičko, otázky na Vás:
Liší se nějak sociální status společnosti lidí spíše rovnostářské a společnosti, ve které jsou velké majetkové rozdíly mezi občany? Je v pojmu sociální status zahrnuta i ideologie, kterou člověk zastává, například ten neoliberalizmus, který nás teď svazuje? Jak se sociální status tvoří - ovlivňují jej media?
Odpoveď je, že minimální mzda musí být dostatečná nejenom k pouhému fyzickému přežití, ale také k tomu, aby se za ní dalo koupit vše nutné bez života v hanbě.
Příklad, který uvádí je lněná košile. Předmět, který člověk k přežití nepotřebuje, ale bez kterého nikdo, kdo není úplně na dně nevychází na ulici.