O lidech, kteří spadli do exekucí, mají dluhy či jsou jednoduše řečeno chudí, se říkává, že se do své špatné finanční, potažmo životní situace dostali neuvážlivým hospodařením, rozmařilými půjčkami a podobně. V letošním seriálu textů na téma exekucí ale mapujeme, že rozmařilost zdaleka není hlavní příčinou chudoby. Mnoho rodin si půjčuje nikoliv na televize a dovolené, ale v situaci, kdy nemají rezervní peníze například na pokažený spotřebič nebo pokuty u dopravního podniku a podobně.

Polovina exekucí je u nás uvalena na pohledávky do pouhých desíti tisíc korun. Není divu: celých čtyřicet procent českých domácností rezervu na nenadálé výdaje ve výši desíti tisíc korun jednoduše nemá.

Novinářka Kateřina

„Byli jsme na tom dlouhodobě tak špatně, že jsem dokonce přemýšlela o kriminální činnosti. Ale nemám na to povahu,“ zasměje se moje kolegyně během vyprávění. „Kradla jsem jen jedinkrát v životě, jednou o vánocích. Šlo o balík plín, abych ušetřila a měla na nějaké dárky pro děti a na jídlo,“ popisuje strašnou zkušenost.

„Vymyslela jsem, že vlezu do krámu a ty plíny normálně vynesu pod paží ven. Kdyby mě někdo zastavil, tvářila bych se popleteně, omluvila se a zaplatila. Povedlo se to, ale šíleně jsem se bála, styděla a neměla jsem z toho radost. Doma se mi ještě dlouho klepaly ruce,“ vypráví Kateřina Mahdalová, novinářka, která pracovala mimo jiné v Hospodářských novinách či v Aktuálně a dnes řídí vlastní web Datová žurnalistika.

Skutečnou finanční tíseň prožívala pět let. Za tu dobu si od svých známých popůjčovala asi tři sta tisíc korun na nezbytné výdaje, většinu již splatila a dnes už je podle svých slov z nejhoršího venku. Stereotypům o lidech, kteří spadají do dluhové pasti se dost vymyká. Nikdy si nepůjčila u banky ani žádné úvěrové společnosti, nenakupovala hlouposti, nerozhazovala za nesmysly. „Vždycky s penězi nakládala racionálně. Měla jsem dvě stavební spoření. Dokonce jsem mohla vypomáhat bratrovi, který měl problémy.“

U zkušené novinářky, která prošla i redakcemi regionálního deníku, Lidových novin, Instinktu či Respektu se sešlo několik nepříjemných okolností najednou. Podobně jako většina jejích kolegů z médií nikdy nepracovala na zaměstnanecký poměr, ale takzvaně ve „švarcsystému“.

„Zaměstnaní byli pouze šéfové rubrik a vyšší manažerské posty. Ale o sdružování se v odborech by tam nikdo nechtěl ani slyšet,“ říká Kateřina. Nevýhody švarcsystému zakusila naplno, když poprvé otěhotněla. Nedostala mateřskou.

K tomu se navíc přidaly problémy s otcem dítěte. „Už když jsem byla těhotná, přestával vztah fungovat. Partner studoval architekturu. Podařilo se mu získat stipendium v zahraničí, kam odjel. Přes své rodiče mi pak vzkázal že se mám vystěhovat z bytu — byl to obecní byt psaný na ně. Později odmítal platit alimenty,“ popisuje mladá žena.

„Řešila jsem život v Praze, ale trvalý pobyt jsem měla v Děčíně. Často si mě tam volali na úřad, za chvíli jsem neměla pomalu na vlak, pak na bydlení. Během následujících osmi let jsme se šestkrát stěhovali,“ vzpomíná, jak se kolotoč začal pomalu roztáčet. Nejprve Kateřina zrušila jedno stavební spoření. Potom druhé. „Takhle jsme to všechno postupně projedli,“ vypráví.

Od dvou let své dcery začala Kateřina pracovat. Nebylo to ale jednoduché. I s menším úvazkem stíhala poletovat mezi školkou, zaměstnáním a úřady jen tak tak. „No a to, co bylo těžké skloubit s jedním prckem, bylo samozřejmě ještě těžší se dvěma. Čtyři roky po narození Marinánky jsem znovu otěhotněla. Jenomže ani s druhým partnerem nepřišlo štěstí,“ vzpomíná.

Velice brzy jí začal dělat různé naschvály. „Prohlížel mi smlouvy. Měli jsme společný účet, kde jsme byla disponentem. On mě najednou nechal vyškrtnout a řekl mi, že chtěl jen vědět, co budu dělat, jestli někde nemám ulité jiné peníze. Podobných situací bylo víc. Pak mě dvakrát fyzicky napadl. Asi v pátém měsíci těhotenství jsem ho vyrazila. Byl to krátký vztah. Žili jsme spolu necelý rok. On se pak začal mstít,“ popisuje druhou smutnou zkušenost.