Minulý týden se v Poslanecké sněmovně ve třetím čtení projednávala novela zákona o občanském soudním řádu. Poslanci ji schválili, takže nyní putuje do Senátu. Novela zavádí například to, že pro dluhy do třiceti tisíc korun by se už neměla prodávat nemovitost, ve které dlužník bydlí. Navrhovatelé zákona původně prosazovali, aby tato hranice byla dokonce ve výši padesáti tisíc korun.

Nakonec sice prošla o dvacet tisíc nižší, poslanci ale odmítli návrh Jana Chvojky, který by prodej nemovitosti pouze odložil o rok a pokud by dlužník do té doby své závazky nesplatil, stejně by nemovitost musela být prodána. Jeroným Tejc výslovně vyzval k tomu, aby tento pozměňovací návrh nebyl přijat a povedlo se.

Novela také pro exekutora zavádí povinnost provádět zvukový a obrazový záznam při zabavování věcí v bytě či domě dlužníka. Dnes se nezřídka stává, že exekutor postupuje nepřiměřeně, například zabavuje věci, které nepatří dlužníkovi, ale třeba jeho rodičům či pronajímateli bytu, z exekuce ale neexistuje záznam, který by takové chování doložil. Ten by následně mohlo podle novely využít ministerstvo spravedlnosti po případném návrhu na zahájení kárného řízení.

V zákoně má být rovněž zakotvena posloupnost toho, jak přesně by měl exekutor postupovat — nejprve mají být postiženy pohledávky z účtu u peněžního ústavu a úplně naposledy, pokud se nepodaří pohledávky vymoci jinak, má být přistoupeno k prodeji movitých a nemovitých věcí. Spolu s těmito změnami poslanci projednávali i druhou novelu občanského soudního řádu. Ta uvádí výčet věcí, které nebude možné po změně zákona zabavit, jedná se o běžné vybavení domácnosti.

Největší debata se na půdě Sněmovny vedla o tom, zda dnes práva dlužníků nezačínají být nadhodnocována a příliš zvýhodňována oproti právům věřitelů. Hlavně poslanci Občanské demokratické strany před něčím takovým varovali. Například Marek Benda ani tak nezpochybňoval, že se na poli exekucí děje celá řada excesů, podle něho to ale neřeší upřesnění procesu exekuce uvedené v zákoně nebo to, že budou natáčeny, především se musí vymáhat postih přešlapů.

Příliš velká konkurence

Klíčové je, co nepřiměřené chování a drsné metody některých exekutorů vyvolává. Dnes každý exekutor může operovat na celém území České republiky. Mezi sebou si konkurují všichni exekutoři na trhu. V boji o přízeň klientů — věřitelů — vítězí ti nejúspěšnější, tedy ti, kteří i ze zdánlivě insolventních věřitelů občas něco „vyrazí“.

Celá situace tak vytváří tlak na to, aby exekutoři používali metody, které jsou na hraně či za hranou a spoléhali se na to, že postižený se nebude umět bránit, resp. nebude mít prostředky a možnosti, aby celou věc mohl právně napadnout.

Tento problém by řešilo zakotvení takzvané teritoriality. Největší smysl by měla na úrovni bývalých okresů. Věřitel by si mohl vybírat pouze mezi exekutory, kteří by působili v okrese, kde má trvalé bydliště dlužník. Případně je možné teritorialitu zavést na úrovni krajů a doplnit ji automatickým nápadem, kdy by podle určitého klíče byl případ nahodile přidělen některému ze zde sídlících exekutorů.

Zásadní je omezit vypjatou konkurenci, která dnes mezi exekutory panuje. Samozřejmě existují obavy, zda by takové opatření až příliš nesnížilo vymahatelnost dluhů u nás. Dá se očekávat, že pokud exekutoři nebudou tlačeni k nevybíravým metodám, opravdu se jim toho podaří vybrat méně, ale to je zkrátka daň za humánní vymáhání dluhů a zároveň je třeba dodat, že k obdobnému snížení by stejně došlo, pokud by dlužníci měli dobré právníky a vymohli si dodržování našich zákonů.

Návrh Jeronýma Tejce, Jaroslava Foldyny, Michala Haška a dalších je posun vpřed, ale podstatná bude teprve komplexní úprava, kterou má připravit ministerstvo spravedlnosti. Záleží na tom, zda a případně v jaké podobě se v ní objeví princip teritoriality, ten je totiž cestou, jak celý proces vymáhání dluhů skutečně polidštit.

Pokud se v tomto ohledu nic nezmění, je pravděpodobné, že i ustanovení ve zmíněné novele budou nějakým způsobem obcházena — pro exekutory to je totiž do určité míry existenční záležitost. Jestliže chtějí v konkurenci přežít, musí něco vybrat i tam, kde nic není.

Je nutné si uvědomit i to, že v případě exekucí se jedná pouze o závěrečnou fázi celé problematiky zadlužení. Humanizace exekucí je důležitá a potřebná, ale zároveň by se nemělo zapomínat na všechny předchozí články řetězce, které k exekucím vedou. Například na úvěry s neuvěřitelně vysokou procentní sazbou nebo dodatky ve smlouvách o půjčce, jež v případě sporu znamenají, že je řešen rozhodcem, který bývá s věřitelem spřízněný.