Je středa dopoledne a stojíme na náměstí Žlutic, dvou a půl tisícového městečka na Karlovarsku. Je tu překvapivý klid. Náměstí je pusté, parkuje tu pár aut, občas někdo projde. „Za ty dva roky se nejvíc povedlo, že se spolu začali lidi bavit, překonali osobní animozity. Když jsem přišel, už tady řada lidí dělala hodně dobrých věcí, ale nespolupracovali tolik jako teď,“ vysvětluje mi jednatřicetiletý Michal Kandler.

Okolní obce se v minulých letech pokoušely ve spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování, pro niž Michal ve Žluticích pracuje jako lokální konzultant, o výstavbu center sociálních služeb a prevence. Tehdy se proti tomu zdvihla vlna nevole. Lidé v Teplé a v Toužimi iniciovali referenda a výstavbu se jim podařilo zvrátit.

Báli se totiž přílivu Romů odjinud a nechtěli, aby v jejich městě vzniklo cokoli „pro Cikány“, i když připravované služby by byly určeny pro všechny místní obyvatele. I proto se Michal po zkušenosti svých kolegů rozhodl jít raději cestou malých krůčků, nestavět budovy, nedělat velké projekty, ale vkládat přímo úsilí do lidí. Ocitl se totiž ve městě, kde před lety zrušili sociální odbor. Obec nezaměstnávala žádného sociálního pracovníka a za sociálně vyloučené zde nelze ani zdaleka označit jen Romy.

I ve Žluticích se ze začátku ozývaly hlasy proti jakýmkoli změnám. Vznikaly fámy, lidé psali městu, že se sem mají stěhovat desítky romských rodin z Chanova. Starosta odpověděl, že to není pravda a atmosféra se uklidnila. Michal je navíc přesvědčený, že v obci, kde je každý pátý nezaměstnaný a kde má každá šestá domácnost problém s předlužením, nemá smysl věnovat se jen Romům, ale že je potřeba zaměřit se na všechny ohrožené skupiny obyvatel. A snažit se alespoň o malé úspěchy. Je to ale vůbec možné?

Zárodek místní policie: Rom a Češka

Jeden z malých úspěchů k nám právě přichází. Blíží se mladý pohledný muž v uniformě a na chvíli se s námi zastaví, pak spěchá dál do práce. Je asistentem prevence kriminality. Jedná se o prostředníky mezi městem, státní policií a občany. Některé věci řeší asistenti Martin a Lenka sami, často se snaží působit domluvou. 

↗

Asistent prevence kriminality Martin Oláh.

Do budoucna by možná mohla vzniknout ve Žluticích i městská policie, jejímž základem by mohli být právě dva asistenti prevence kriminality. Podařilo se je šťastně vybrat nejen podle etnicity (Rom a etnická Češka), ale i podle pohlaví, protože mezi problémy, které řeší, spadá třeba i domácí násilí.

Velkou posilou je také nový terénní sociální pracovník obce Aleš Sitek, bývalý policista. Všechny propojuje a díky dobré znalosti rodin dává například specialistkám Člověka v tísni na dluhové poradenství tipy na klienty. Člověk v tísni poradenství poskytuje, ale nemá kapacitu sám zadlužené lidi v terénu hledat. 

↗

Bývalý policista Aleš Sitek představuje velkou posilu pro sociální politiku města.

Hlavním problémem Žlutic a přilehlých obcí je strukturální nezaměstnanost. Původně zemědělský kraj nabízí jen velice málo možností k zaměstnání. Do větších měst je daleko, dopravní dostupnost je navíc mizerná. Město spí, není v něm ani pekárna, najíst se sice můžete na několika místech, ale už brzy odpoledne mají na výběr jen jedno jídlo.

Asistenti ve škole a doprovod od autobusu

Přesto se tu dějí zajímavé věci. Michal, který funguje jako iniciátor a element spojující jednotlivé aktéry, mě vede do místní základní školy. Ještě loni to byly školy dvě. Základní a praktická. Nejdříve se obě spojily formálně přesunem speciálních tříd do základní školy, od září letošního roku se díky projektu Inkluze ve Žluticích postupně daří zapojit žáky se speciálními potřebami do běžné výuky.

Vítá nás nejprve výchovná poradkyně Monika Volemanová, která byla k inkluzi ze začátku skeptická: „Připadalo mi to jako vzdušné zámky. Myslela jsem, že si propagátoři inkluze představují, jak si děti z praktické školy sednou do normální třídy a všechno bude bezvadný,“ vysvětluje mi své počáteční obavy. A ani dnes není stoprocentně přesvědčená, že je to tak jednoduché, i když se jim ve škole ledacos daří.

↗

Výchovná poradkyně byla k inkluzi zpočátku skeptická, ale mnohé se na škole daří. 

„Ve chvíli, kdy si děti, které byly zvyklé na osmičlenný kolektiv, sednou do třídy, kde jich sedí pětadvacet, začíná problém,“ zdůrazňuje a tvrdí, že proto, aby se učitel mohl věnovat opravdu všem žákům, musely by třídy být mnohem menší. Podle ní je ideální počet dětí dvanáct. „Pak by nepřišly zkrátka ani nadané děti,“ uzavírá.

Méně náročná na počet žáků je zástupkyně školy Denisa Slavíková, která tvrdí, že dvacet dětí jde zvládnout dobře, pokud má ovšem učitel asistenta na třídu. Pak je možné věnovat se nadaným žákům, těm se zvláštními vzdělávacími potřebami i všem ostatním.

„Každé dítě nad dvacet je znát. V šesté třídě máme žáků třiatřicet, a když sem přijdou noví rodiče, modlím se, aby to nebylo do šestky,“ přiznává. Školy jsou financovány podle počtu žáků, nikoli podle počtu pedagogů. Menší třídy by tu finančně neutáhli.