Žlutice se snaží, ale exekutory samy zrušit nemohou
Saša UhlováPříklad městečka Žlutice ukazuje nemalé možnosti kvalitní sociální práce, současně její systémové limity. Potíže jako strukturální nezaměstnanost, zvůle exekutorů či špatné nastavení sociální politiky se z místní úrovně zvládnout nedají.
Je středa dopoledne a stojíme na náměstí Žlutic, dvou a půl tisícového městečka na Karlovarsku. Je tu překvapivý klid. Náměstí je pusté, parkuje tu pár aut, občas někdo projde. „Za ty dva roky se nejvíc povedlo, že se spolu začali lidi bavit, překonali osobní animozity. Když jsem přišel, už tady řada lidí dělala hodně dobrých věcí, ale nespolupracovali tolik jako teď,“ vysvětluje mi jednatřicetiletý Michal Kandler.
Okolní obce se v minulých letech pokoušely ve spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování, pro niž Michal ve Žluticích pracuje jako lokální konzultant, o výstavbu center sociálních služeb a prevence. Tehdy se proti tomu zdvihla vlna nevole. Lidé v Teplé a v Toužimi iniciovali referenda a výstavbu se jim podařilo zvrátit.
Báli se totiž přílivu Romů odjinud a nechtěli, aby v jejich městě vzniklo cokoli „pro Cikány“, i když připravované služby by byly určeny pro všechny místní obyvatele. I proto se Michal po zkušenosti svých kolegů rozhodl jít raději cestou malých krůčků, nestavět budovy, nedělat velké projekty, ale vkládat přímo úsilí do lidí. Ocitl se totiž ve městě, kde před lety zrušili sociální odbor. Obec nezaměstnávala žádného sociálního pracovníka a za sociálně vyloučené zde nelze ani zdaleka označit jen Romy.
I ve Žluticích se ze začátku ozývaly hlasy proti jakýmkoli změnám. Vznikaly fámy, lidé psali městu, že se sem mají stěhovat desítky romských rodin z Chanova. Starosta odpověděl, že to není pravda a atmosféra se uklidnila. Michal je navíc přesvědčený, že v obci, kde je každý pátý nezaměstnaný a kde má každá šestá domácnost problém s předlužením, nemá smysl věnovat se jen Romům, ale že je potřeba zaměřit se na všechny ohrožené skupiny obyvatel. A snažit se alespoň o malé úspěchy. Je to ale vůbec možné?
Zárodek místní policie: Rom a Češka
Jeden z malých úspěchů k nám právě přichází. Blíží se mladý pohledný muž v uniformě a na chvíli se s námi zastaví, pak spěchá dál do práce. Je asistentem prevence kriminality. Jedná se o prostředníky mezi městem, státní policií a občany. Některé věci řeší asistenti Martin a Lenka sami, často se snaží působit domluvou.
Do budoucna by možná mohla vzniknout ve Žluticích i městská policie, jejímž základem by mohli být právě dva asistenti prevence kriminality. Podařilo se je šťastně vybrat nejen podle etnicity (Rom a etnická Češka), ale i podle pohlaví, protože mezi problémy, které řeší, spadá třeba i domácí násilí.
Velkou posilou je také nový terénní sociální pracovník obce Aleš Sitek, bývalý policista. Všechny propojuje a díky dobré znalosti rodin dává například specialistkám Člověka v tísni na dluhové poradenství tipy na klienty. Člověk v tísni poradenství poskytuje, ale nemá kapacitu sám zadlužené lidi v terénu hledat.
Hlavním problémem Žlutic a přilehlých obcí je strukturální nezaměstnanost. Původně zemědělský kraj nabízí jen velice málo možností k zaměstnání. Do větších měst je daleko, dopravní dostupnost je navíc mizerná. Město spí, není v něm ani pekárna, najíst se sice můžete na několika místech, ale už brzy odpoledne mají na výběr jen jedno jídlo.
Asistenti ve škole a doprovod od autobusu
Přesto se tu dějí zajímavé věci. Michal, který funguje jako iniciátor a element spojující jednotlivé aktéry, mě vede do místní základní školy. Ještě loni to byly školy dvě. Základní a praktická. Nejdříve se obě spojily formálně přesunem speciálních tříd do základní školy, od září letošního roku se díky projektu Inkluze ve Žluticích postupně daří zapojit žáky se speciálními potřebami do běžné výuky.
Vítá nás nejprve výchovná poradkyně Monika Volemanová, která byla k inkluzi ze začátku skeptická: „Připadalo mi to jako vzdušné zámky. Myslela jsem, že si propagátoři inkluze představují, jak si děti z praktické školy sednou do normální třídy a všechno bude bezvadný,“ vysvětluje mi své počáteční obavy. A ani dnes není stoprocentně přesvědčená, že je to tak jednoduché, i když se jim ve škole ledacos daří.
„Ve chvíli, kdy si děti, které byly zvyklé na osmičlenný kolektiv, sednou do třídy, kde jich sedí pětadvacet, začíná problém,“ zdůrazňuje a tvrdí, že proto, aby se učitel mohl věnovat opravdu všem žákům, musely by třídy být mnohem menší. Podle ní je ideální počet dětí dvanáct. „Pak by nepřišly zkrátka ani nadané děti,“ uzavírá.
Méně náročná na počet žáků je zástupkyně školy Denisa Slavíková, která tvrdí, že dvacet dětí jde zvládnout dobře, pokud má ovšem učitel asistenta na třídu. Pak je možné věnovat se nadaným žákům, těm se zvláštními vzdělávacími potřebami i všem ostatním.
„Každé dítě nad dvacet je znát. V šesté třídě máme žáků třiatřicet, a když sem přijdou noví rodiče, modlím se, aby to nebylo do šestky,“ přiznává. Školy jsou financovány podle počtu žáků, nikoli podle počtu pedagogů. Menší třídy by tu finančně neutáhli.
Sloučení se ve škole odehrává postupně. Děti na druhém stupni jsou ve speciálních třídách, na prvním jsou už ale všechny dohromady. Zběžný pohled na speciální třídu na druhém stupni ukazuje, že do původní praktické školy nechodily zdaleka jen romské děti.
Na prvním stupni speciální třídy chybí také proto, že pedagogicko-psychologická poradna v Karlových Varech nediagnostikuje děti v nižších ročnících a neposílá je tak do praktických škol. Praktická škola tedy už několik let neotevřela první třídu. I to bylo impulsem ke sloučení obou škol.
Přispěl k němu ale i fakt, že škola získala prostředky na logopedku, psycholožku, speciální pedagožku a asistenty nejen na žáky, ale i na třídu. Asistentů je ve škole celkem pět, z toho jen dva jsou určeni přímo pro konkrétního žáka.
Inkluze tak pro školu neznamenala jen sloučení škol, ale i vydatnou pomoc, kterou zástupkyně velmi oceňuje. Kdyby něco mohla měnit, zvýšila by úvazek logopedce, která nestíhá. Celkově jsou ohlasy i od rodičů dobré, školu i péči, kterou dětem poskytuje, si chválí.
Počáteční problémy, jako byla nedůvěra učitelů v asistenty, které ve třídě nechtěli, nebo ojedinělé hlasy rodičů, že své děti budou raději vozit do Karlových Varů, se daří překonávat. Otázkou je, jak se bude dařit financovat „nadstandard“ v podobě logopedky, školní psycholožky, speciální pedagožky a asistentů do budoucna, až současný projekt skončí.
Další zastávkou je mateřská škola, která se základní školou spolupracuje, například logopedka dochází i do mateřinky. Ředitelka Dagmar Šornová se hodně snaží, aby měla ve školce plno. Obchází rodiče předškolních dětí a přesvědčuje je, že školka má pro jejich děti význam. Dokonce nabízí jako službu doprovod od autobusu pro přespolní. Do školky se tak sjíždějí děti z okolí. A nedávno zde otevírali nové třídy.
Dortíky pro babičky
Ovšem nejméně přijímaní a nejvíce na okraji jsou podle Michala kluci z místního výchovného ústavu. I tady se ovšem daří obrušovat hrany nedůvěřivosti obyvatel města.
Ředitelka výchovného ústavu Michaela Castková nás vítá ve své kanceláři. Vypočítává důvody, pro které mají kluci soudem nařízenou ústavní výchovu: chodili za školu, kvůli šikaně, krádežím, dokonce i loupežným přepadením. Někteří byli už i pár měsíců ve vězení.
„Ale mnozí se velice snaží a jsou šikovní, a tak jsme některým povolili vzdělávání mimo naše zařízení a dojíždějí jen na víkendy,“ neláme nad svými svěřenci hůl. Její kolegyně, učitelka Michaela Maňáková, popisuje, jak nabídli v ústavu vhodné prostory k přednáškám pro seniory, které organizuje jednou za čtvrt roku město ve spolupráci s Policií ČR a občanskými organizacemi.
Senioři se mají kde setkat a kluci jim připravují pohoštění. V ústavu se totiž většina z nich učí na kuchaře, číšníka. „Donesou jim kafíčko, čaj, cukrovinky, koláčky a senioři si je chválí, jak jim to dobře připravili. Kluci jsou rádi, že se můžou blýsknout,“ vypráví paní učitelka. Chovanci ústavu se tak pro obyvatele obce stávají něčím jiným, než jen vykradači chatek.
Vzájemná výpomoc jde ale ještě dál: „Navázali jsme spolupráci skrz pana Kandlera, uklízíme autobusové zastávky, pravidelně každý týden. Dokonce tu horní jsme natřeli, pomohli jsme vyčistit čtyři kilometry místní řeky Střely,“ vypočítává ředitelka ústavu.
Ilustruje tím názorně, jakými metodami se Michalu Kandlerovi daří ve městě měnit klima. Působí jako propojovatel jednotlivých lidí a institucí. Obrušuje hrany, překonává zdroje nedůvěry, nabourává stereotypy.
Městské slavnosti pro všechny žlutické
Nicméně proti největšímu problému, strukturální nezaměstnanosti, se i Kandlerovi bojuje jen těžko. Ani Ondřej Fábera, tajemník městského úřadu, který se snaží o pozitivní změny a s Kandlerem úzce spolupracuje, v tomto ohledu optimismem zrovna nehýří.
Je rád za všechny drobnosti. Za to, když se společně podaří pomoci jednotlivci nebo zvelebit veřejný prostor. Oceňuje, že se podařilo zapojit chlapce z výchovného ústavu do městských slavností, kde se mohou všem lidem ukázat jako dobří cukráři.
Vzpomíná i na to, jak se podařilo přilákat na městské slavnosti Romy: „Máme tady skvělou romskou kapelu, kterou jsem chtěl zapojit do městských slavností, ale nebyla k tomu vůle. Pak na poslední chvíli vypadla jiná kapela, tak jsme je pozvali a všem se to moc líbilo. Od té doby jsou automaticky na programu a městské slavnosti, které do té doby byly pro Romy nezajímavé, ani tam nechodili, jsou od té doby navštěvované všemi skupinami obyvatel.“
Všechno, co se zatím povedlo, ale nemůže zakrýt fakt, že na Žluticku práce není. „Nedávno se sem třeba přestěhovala firma na obšívání volantů, ale mnoho místních dlouhodobě nezaměstnaných tam práci zatím nezískalo například i z důvodu potřeby velké manuální zručnosti,“ vysvětluje Fábera.
Řada rodin je postižena exekucemi, a tak se jim nevyplatí pracovat, sociální dávky jim, pokud nepřesáhnou určitou výši, exekutoři nevezmou. A exekuce se podle Fábery nevyřeší, dokud se nezmění zákon. „Přicházíme s dluhovou poradnou a s tím, jak se mají rodiny oddlužit, ale je to neúčinné, osmdesát, až devadesát procent místních zájemců na oddlužení nedosáhne,“ upozorňuje Fábera.
To je především proto, že pro úspěšné oddlužení musí do pěti let splatit aspoň třetinu svých závazků a podmínkou je i smlouva na dobu neurčitou. „Učíme lidi, jak žít s dluhy, co podléhá exekuci, a co ne, říkáme jim, že oni si s těmi dluhy lehnou do hrobu, a klademe jim na srdce, aby jejich děti žádné úvěry neměly, aby mohly začít život s čistým štítem,“ smutně říká Fábera.
Celá sociální politika je podle něj placení výpalného za sociální smír. Moc tvrdá na to, aby se lidé mohli někam zvednout a zároveň moc měkká na to, aby si lidé museli hledat jinou životní strategii. Takhle mohou přežívat, ale ze svých problémů se nevyhrabou. Sociální systém velice rychle vybuduje závislost a zároveň nenabízí cestu, jak ze dna ven.
Jeho slova potvrzuje i Václav Konopík, ředitel Lesů Žlutice, který zaměstnává nezaměstnané z úřadu práce na veřejně prospěšné práce. Na stěně v kanceláři má celou řadu diplomů, mimo jiné i ocenění Ethnic friendly. Svou motivaci zaměstnávat Romy vysvětluje prostě: „Je přeci lepší, když budou v lese, než aby byli nezaměstnaní. Mám tu dokonce dvě romské party, a i když jsem s nimi z počátku musel vyjednávat o tom, jak budou pracovat, funguje to dnes dobře,“ pochvaluje si.
Nicméně situaci svých zaměstnanců moc růžově nevidí, a to bez ohledu na jejich etnicitu. Jsou totiž většinou velmi zadlužení a ani by se jim nevyplatilo vydělávat víc než jen životní minimum: „Jsou zatížení dluhy, dva manželé, kteří tu dělají, mají dohromady dva miliony dvě stě tisíc na exekucích,“ dává Konopík odstrašující příklad ze života svých zaměstnanců.
Žlutice se snaží, ale i ony potřebují, aby české země změnily kurz
Město se ovšem snaží a městské firmy zaměstnávají na veřejně prospěšné práce v technických službách či při správě bytového fondu. Koordinátorkou městských veřejně prospěšných pracovníků je energická Alena Adámková, která zároveň vede klub pro mládež, do nějž chodí mladí ze všech skupin obyvatel, dokonce i kluci z výchovného ústavu. Klub vznikl nedávno a na jeho vzniku se podíleli lidé z celého města, kteří byli přizvaní, aby se vyjádřili, co by v něm chtěli mít.
Michal plánuje na svůj poslední rok ve Žluticích i podporu sociálního podnikání, ale to je ještě ve fázi příprav. Vymyslet něco smysluplného, co by se ekonomicky udrželo, není jednoduché.
K úspěchům agentury řadí ale i to, že když krajský úřad vypsal výběrové řízení na velkou zakázku mýcení invazních rostlin, přidal tam podmínku, že vítězná firma musí zaměstnat deset procent lidí z úřadu práce. Jeden z místních občanů se díky tomu dokonce uchytil a u firmy už zůstal.
Za dva roky, kdy Agentura ve Žluticích působí, vzniklo dvanáct nových pracovních míst, veřejně prospěšné práce v to nepočítajíc. Přesto by město potřebovalo ještě nějaký impuls, aby bylo víc práce, a všichni, kteří tu něco vystudují, neodcházeli pryč.
Žlutice jsou názorným příkladem toho, že společnost, která rezignovala na rovnost a nestará se o své nejslabší, nemůže být funkční. V regionu, na kterém se podepsaly všechny nešvary divoké transformace, žijí lidé, kteří nemají perspektivu: jsou zadlužení, práci neseženou, někteří si už ani nepamatují, jaké to bylo, když do práce chodili, jiní nikdy nepracovali. I kdyby se jim ale práci podařilo sehnat, zůstávají otroky svých dluhů.
Možnosti lidí v zapomenutém kraji si pomoci jsou omezné. I zde se může žít dobře, ale neobejde se to bez podstatné redistribuce bohatství, jež by umožnila masivní investice do sociálního systému a rozvoje regionu. To je samozřejmě podmíněno změnami zákonů.