Úspěch Hnutí za občanská práva byl postaven především na široké spolupráci organizací a jednotlivců z politiky, z odborů, z církví. Důležitou byla i podpora uměleckých celebrit, mezi které patřil například Paul Robeson.

Kromě již existujících a spolupracujících hnutí a organizací byla situace Martina Luthera Kinga ulehčená tím, že stejně jako další organizátoři byl babtistickým kazatelem, což dávalo celému hnutí autoritu i možnost snadné komunikace. Díky církevním strukturám mohli při nedělních kázáních šířit svá poselství. 

Afroameričané měli také silnou vrstvu vzdělanců. Školy byly sice segregované, nicméně například rasistický stát Alabama podporoval černošské studenty stipendii na černošských vysokých školách proto, aby mohli učit v segregovaných základních a středních školách. V čele hnutí byli tedy vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří za sebou měli kromě jasné vize i autoritu danou církevními tradicemi.

Dalším rozdílem, který černošské etno-emancipační hnutí umožnil, byl otevřeně deklarovaný rasismus a segregace především v jižních státech USA. Dopad byl dvojí. Jednak prakticky nebylo možné z černošství vystoupit a stát se bělochem, protože ti by mezi sebe černocha nikdy nevzali, a jednak bylo nad slunce jasné, proti čemu je potřeba protestovat. Nikdo tehdy netvrdil, že si segregaci černí Američané vymýšlejí, a že kdyby se jen trochu snažili, mohli by chodit do školy s bělochy, nebo sedět v autobuse na kterémkoli místě. Segregace byla většinou bílé většiny považována za správnou a v protestním hnutí šlo jen o to, přesvědčit své stoupence, že správná není a že má smysl proti ní bojovat.

Absolutní segregace tedy nedávala možnost černochům odpojit se od komunity, nemohli se odrodit a začít žít mezi bělochy. To nebylo dobré pro ně, ale bylo to dobré pro komunitu, která tak neztrácela své talenty, vůdčí osobnosti a vzdělance. Situace Romů dnes je jiná. I když tomu mnozí čeští rasisté nevěří, žije mezi námi celá řada „neviditelných Romů“, které za Romy jejich okolí nepovažuje. Antropologická odlišnost většiny Romů není taková, aby se nemohli stát etnickými Čechy. Češi jsou navíc zvyklí spojovat si romství se specifickým přízvukem a způsobem chování, které člověk výchovou a vzděláním snadno může ztratit. 

Tito asimilovaní Romové své romství s úspěchem tají a vzhledem k tomu, že romství je otázkou identity, dá se říci, že Romy možná ani nejsou. Pokud si mohou vybrat, jestli jimi bude většina společnosti opovrhovat, nebo budou žít normální život, vyberou si spíš to druhé. Je to dobré pro ně, ale není to dobré pro komunitu. Můžeme jen spekulovat, zda by kulturní aktivisté jako Paul Robeson, Sidney Poitier či Harry Belafonte nebyli raději také „jen“ úspěšnými zpěváky a herci a boj za lidská práva nepřenechali jiným, třeba těm chudým, kteří by černochy zůstali. 

V České republice není žádné hnutí za práva Romů. Romové nemají církev, nebo odpovídající strukturu, která by jim pomohla v šíření myšlenek na rovnoprávnost. Oficiálně tu navíc tu rovnoprávnost vlastně máme, jen v praxi nefunguje. Většina Romů, kteří se asimilují, necítí potřebu nějak se angažovat, opouštějí komunitu. Zdá se to být beznadějné. 

Možná by pro případného romského Kinga bylo dobré se inspirovat tam, kam Martin Luther King už nestihl dojít, protože ho zavraždili. Poté, co se jeho hnutí podařilo změnit segregační zákony, nasměroval své úsilí dál — proti chudobě a sociální nespravedlnosti. V chicagském slumu Lawndale spoluorganizoval pochody a bojkoty placení nájmu — nájmy byly investovány do oprav domů. Připravoval demonstraci ve Washingtonu na podporu přijetí zákona o ekonomické spravedlnosti. Dobře si také uvědomoval, že skutečné rovnoprávnosti se pouhou změnou zákonů nedá dosáhnout, že jde o změnu myšlení. Dnes se v České republice nacházíme spíš tam, kde Martin Luther King skončil. Jako tehdy vede cesta pouze přes budování celospolečenského hnutí.