„Lidé, kteří vám říkají, že tady není rasismus, vám lžou. Politici a podnikatelé, kteří vám tvrdí, že se situace zlepší, že pro vás něco udělají, vám lžou. Dokud se nezačnete stavět za své zájmy, nic se nezlepší. Romové se musí začít bránit,“ volá do megafonu dvaadvacetiletý Imrich Horvát. Kolem stojí zhruba stovka lidí, další poslouchají z otevřených oken velkého činžáku. 

Jsme na demonstraci, kterou si v Ostravě nepřála celá řada lidí. A snažili se jí zabránit. Imrich ji přesto zorganizoval, i když čelil obrovským tlakům, aby se nekonala. I Romové, kteří tu dnes jsou, museli prokázat odvahu, aby přišli. Je jich méně než na podobné demonstraci loni touhle dobou, zato chtějí víc než jen chodit po ulicích, poslouchat projevy a volat hesla.

Impulsem ke svolání demonstrace bylo napadení mladého člověka, které vzbudilo mezi ostravskými Romy emoce. Jenže první reakce byly tak silné, že se Imrich rozhodl demonstraci udělat později: „Chtěli napodobovat Ameriku, jít do ulic, dělat bordel a zmlátit prvního bílého, kterého by potkali, proto jsem nesvolával demonstraci hned na druhý týden, ale až po čtrnácti dnech,“ vysvětloval mi, když jsme den před tím seděli v kavárně Stará Aréna. Demonstrace, která má primárně být proti rasismu a diskriminaci Romů v ČR, násilná být nemůže.

Proti násilí

Sám Imrich je jednoznačně proti násilí, a navíc i kvůli své rodinné historii je bezvýhradně i proti rasismu, a to jakémukoli. Narodil se jako třetí dítě, první syn, do rodiny, ve které otec týral matku. Tři měsíce po jeho narození překročilo týrání veškeré meze a po konfliktu otec matku vyhodil na ulici.

Tři malé děti zůstaly doma s otcem, který se o ně nestaral. Sociálka je krátce nato otci odebrala, a matka našla azyl u své mámy, etnické Češky, která ji kdysi adoptovala. „Máma nám vštípila, že nemáme dělat rozdíly mezi lidmi podle barvy kůže, měla ráda svou mámu, která byla Češka,“ vzpomíná Imrich.

Trvalo osm let, než se mámě podařilo děti dostat zpátky. Navštěvovala je, Imrich si na ni od dětství vzpomíná a obdivuje ji: „Moje máma je velká bojovnice,“ zdůrazňuje opakovaně. Matka s dětmi bydlela ve vyloučené lokalitě Přednádraží.

Pro rodinu ale nastalo lepší období, měli nového otce, který se k nevlastním dětem choval hezky. Chtěl, aby se z Imricha stal právník a už ho připravoval na střední školu. Vydělával dost peněz, bydleli v malém domku. „Táta se živil hlavou, a ne rukama,“ je jediná kritika, kterou ke svému nevlastnímu otci Imrich směřuje.

Jenomže potom přišla velká tragédie, otec a živitel v té době už početné rodiny se zabil cestou z práce v autě. Imrich ve svých čtrnácti letech okamžitě přestal chodit do školy. Jako nejstarší syn převzal odpovědnost a začal pracovat na stavbě. Lhal mistrům o tom, kolik mu je let, vydělával peníze, domů chodil jen spát. „Dělal jsem šestnácti hodinové šichty na stavbách, abych se dokázal aspoň přiblížit tomu, co vydělával taťka.“

Pak ale práce už nebyla a z domečku putovala rodina s matkou a deseti dětmi zpátky do Přednádraží.