„Lidé, kteří vám říkají, že tady není rasismus, vám lžou. Politici a podnikatelé, kteří vám tvrdí, že se situace zlepší, že pro vás něco udělají, vám lžou. Dokud se nezačnete stavět za své zájmy, nic se nezlepší. Romové se musí začít bránit,“ volá do megafonu dvaadvacetiletý Imrich Horvát. Kolem stojí zhruba stovka lidí, další poslouchají z otevřených oken velkého činžáku. 

Jsme na demonstraci, kterou si v Ostravě nepřála celá řada lidí. A snažili se jí zabránit. Imrich ji přesto zorganizoval, i když čelil obrovským tlakům, aby se nekonala. I Romové, kteří tu dnes jsou, museli prokázat odvahu, aby přišli. Je jich méně než na podobné demonstraci loni touhle dobou, zato chtějí víc než jen chodit po ulicích, poslouchat projevy a volat hesla.

Impulsem ke svolání demonstrace bylo napadení mladého člověka, které vzbudilo mezi ostravskými Romy emoce. Jenže první reakce byly tak silné, že se Imrich rozhodl demonstraci udělat později: „Chtěli napodobovat Ameriku, jít do ulic, dělat bordel a zmlátit prvního bílého, kterého by potkali, proto jsem nesvolával demonstraci hned na druhý týden, ale až po čtrnácti dnech,“ vysvětloval mi, když jsme den před tím seděli v kavárně Stará Aréna. Demonstrace, která má primárně být proti rasismu a diskriminaci Romů v ČR, násilná být nemůže.

Proti násilí

Sám Imrich je jednoznačně proti násilí, a navíc i kvůli své rodinné historii je bezvýhradně i proti rasismu, a to jakémukoli. Narodil se jako třetí dítě, první syn, do rodiny, ve které otec týral matku. Tři měsíce po jeho narození překročilo týrání veškeré meze a po konfliktu otec matku vyhodil na ulici.

Tři malé děti zůstaly doma s otcem, který se o ně nestaral. Sociálka je krátce nato otci odebrala, a matka našla azyl u své mámy, etnické Češky, která ji kdysi adoptovala. „Máma nám vštípila, že nemáme dělat rozdíly mezi lidmi podle barvy kůže, měla ráda svou mámu, která byla Češka,“ vzpomíná Imrich.

Trvalo osm let, než se mámě podařilo děti dostat zpátky. Navštěvovala je, Imrich si na ni od dětství vzpomíná a obdivuje ji: „Moje máma je velká bojovnice,“ zdůrazňuje opakovaně. Matka s dětmi bydlela ve vyloučené lokalitě Přednádraží.

Pro rodinu ale nastalo lepší období, měli nového otce, který se k nevlastním dětem choval hezky. Chtěl, aby se z Imricha stal právník a už ho připravoval na střední školu. Vydělával dost peněz, bydleli v malém domku. „Táta se živil hlavou, a ne rukama,“ je jediná kritika, kterou ke svému nevlastnímu otci Imrich směřuje.

Jenomže potom přišla velká tragédie, otec a živitel v té době už početné rodiny se zabil cestou z práce v autě. Imrich ve svých čtrnácti letech okamžitě přestal chodit do školy. Jako nejstarší syn převzal odpovědnost a začal pracovat na stavbě. Lhal mistrům o tom, kolik mu je let, vydělával peníze, domů chodil jen spát. „Dělal jsem šestnácti hodinové šichty na stavbách, abych se dokázal aspoň přiblížit tomu, co vydělával taťka.“

Pak ale práce už nebyla a z domečku putovala rodina s matkou a deseti dětmi zpátky do Přednádraží.

Začal brát drogy a krást, protože to dělali i jeho vrstevníci. Je to období, na které nerad vzpomíná „nikomu to nedávám za vinu, ale člověk se musí přizpůsobovat svému okolí, pokud chce mezi ostatními žít,“ snaží se mi svou minulost vysvětlit. Své závislosti se dokázal zbavit, dnes ani nekouří a nepije.

A pak je začali z Přednádraží vyhazovat. Imrichova máma Iveta Horvátová se tehdy angažovala veřejně a snažila se, aby nemuseli z Přednádraží odejít. Město jí nakonec dalo byt výměnou za to, že už bude mlčet. Po váhání na to přistoupila, ale štafetu předala dál, svému synovi.

A tak se Imrich dostal k aktivismu: „Přivedla mě k tomu moje máma,“ má jasno. I když se dnes živí terénními pracemi a údržbou zeleně, věnuje část svého volného času právě tomu, aby aktivizoval ostravské Romy. „Nejhorší je totiž pasivita,“ líčí.

Kdo všechno si nepřeje, aby Romové demonstrovali

Kromě pasivity Romů stojí proti větší aktivizaci i místní „romští představitelé“ Josef Stojka, Josef Facuna a Vladimír Leško, kteří se i v minulosti snažili zabránit demonstracím a s policií spolupracovali na tom, aby se vůbec nekonaly. Leško je provozovatelem ubytoven, ve kterých někteří Romové bydlí, jeho slovo má tedy o to větší váhu.

Při jednáních s městem se tito muži označují za „mluvčí Romů“, nicméně mezi místními Romy panují pochybnosti, zda nehájí spíše své vlastní zájmy a nejde jim o zakázky od města. Snad i proto se mezi Romy objevuje touha po skutečné reprezentaci, která by vzešla z jejich řad.

A je to také důvod, proč jsme spěchali z kavárny Aréna. Vedla nás k tomu obava, že by si sem pro Imricha přišli. V minulosti se totiž stalo, že dva silní muži, které poslal Leško, Imricha odvezli na radnici do Vítkova, kde ho starosta s dalšími lidmi donutil podepsat, že jako svolavatel demonstrace akci ruší. 

Různé tlaky ze strany policie i Vladimíra Leška zažil i týden před touto akcí. Minulý pátek si ho policie našla právě v této kavárně. Proto jsme večer společně odešli do míst, kde bydlí hodně Romů, aby je Imrich mohl ještě zvát na zítřek.

Tentokrát se nicméně nemusel bát, že by ho donutili demonstraci odvolat, protože svolavatelem bylo sdružení Konexe, a to právě proto, aby byl Imrich chráněný před podobnými praktikami. Přesto o setkání s policií, nebo lidmi od Vladimíra Leška, nestojí.

Později večer jsme se setkali s dalšími členy sdružení Konexe, kteří přijeli z Ústí nad Labem a z Prahy a s romskými i neromskými aktivisty z Ostravy a dalších měst. Společně plánovali celý večer i sobotní dopoledne, jak by postupovali, kdyby se cokoli zvrtlo. Brali v úvahu možné napadení neonacisty, případné projevy agrese ve vlastních řadách, i potenciální protiakce Vladimíra Leška. 

Kromě „romských předáků“ nepodpořili demonstraci ani lidé z občanského sektoru jako Kumar Vishwanathan, který se obával násilí ze strany demonstrujících, nebo iniciátorky kampaně proti segregaci ve školství. Demonstrující Romové jsou zjevně něčím novým, co pro řadu lidí představuje možné nebezpečí. Imrich Horvát je jedním z mála, který věří, že potenciál vzniklý protestem lze využít k tomu, aby se Romové začali více zajímat o svou situaci a něco sami dělali. 

Zástupci komunity, kteří budou slyšet

Zmatky kolem demonstrace umocnil i plán, že se místo toho sejdou Romové v tělocvičně blízké školy, kde připraví volbu legitimních zástupců. Původní myšlenka pocházela od romských předáků, podobně ale uvažoval i Kumar, který dokonce prostor v tělocvičně prý zamluvil. Nakonec na demonstraci nedorazili ani „Leškovci“, ani lidé z občanských organizací. Přišli jen Romové z ghett.

Těsně před demonstrací to vypadalo, že snad ani nikdo nepřijde. Scházeli se novináři, počasí bylo chladné a někde nablízku se srocovali neonacisté, kteří zde plánovali protiakci. To ostatně posloužilo k šíření paniky mezi Romy a k tomu, aby mohli lidé kolem Vladimíra Leška Romy od účasti odrazovat.

Nakonec se sešlo Romů poměrně dost, nicméně jen málo jich stálo u pódia, dívali se z dálky. Někteří mladší vyhlíželi, zda se neblíží neonacisté, další tvořili hloučky na velkém náměstí. Mezi řečníky se objevil i náměstek primátora města Ostravy Zbyněk Pražák, který ve svém projevu podpořil myšlenku romských voleb, ze nichž by vzešla romská rada, se kterou by město jednalo. 

Vystoupila také romská raperská skupina De La Negra, která přijela až z Krupky. Řečníci mluvili o segregaci ve školství, diskriminaci i rasisticky motivovaném násilí. Agrese v proslovech nebyla žádná, ale stále nebylo zřejmé, co se stane. 

A pak vyrazil průvod. Najednou se objevilo asi sedmdesát Romů, později se přidali další. Průvod vyšel a ukázalo se, že obavy z násilné akce nebyly na místě. Hesla jako „Stop rasismu!“, „Černí bílí, spojme síly“, „Češi, pojďte s náma“, „Fašismus, špína hnus“ jasně ukazovala, co pochodující trápí. Zazněla i česká a romská hymna. Ve zpěvu české hymny nebyla cítit ironie, spíš hořkost a touha, aby se zde mohli cítit doma. 

Ani ve chvílích, kdy průvod procházel kolem skupinek neonacistů, nebylo cítit agresi, ale ani strach. Nutno říct, že i díky policii, která jej celou dobu provázela.

Zhruba třetina demonstrujících se po pochodu přesunula do zamluvené tělocvičny. Následná diskuze ukázala, že Romy trápí podobné problémy jako všechny chudé a vyloučené lidi na světě. Jeden starší Rom vysvětloval, že nežijeme v demokracii, ale v kapitalismu. Jiný muž tvrdil, že chudí Češi jsou na tom stejně špatně jako oni: „Když dostávají za svou práci osm tisíc korun, ale za bydlení musí platit devět tisíc, tak jsou na tom přece stejně špatně jako já, měli bychom se spojit proti vládě, ta je náš společný nepřítel,“ argumentoval.

Hlavní téma večera ale bylo, jak to udělat, aby za ně přestali mluvit podnikatelé, kteří mají jiné zájmy, než oni. Nakonec si zvolili čtyři členy přípravného výboru a naplánovali volby do romské rady na 8. duben, mezinárodní den Romů. Jestli se volby uskuteční a jak dopadnou, se teprve uvidí.

Sobotní shromáždění z chudých částí města jasně řekli, že by byli rádi, kdyby je zastupovali lidé z jejich řad. Nakonec i návrh, aby je reprezentovali romští vysokoškoláci, kterých není málo, neuspěl. Zkušenosti místních Romů totiž ukazují, že ti, co vystudují, přestávají rozumět tomu, co trápí lidi v místě.

Imrich sám ještě nepomýšlí na to, že by aktivně vstupoval do politiky, svůj cíl vidí nyní v tom, aby se v každém místě našli lidé, kteří budou hájit zájmy své komunity. A budou slyšet.