Že jsem člověk
Saša UhlováPřípad Magdaleny Karvayové je vzorem, na němž by se dalo vyučovat, jak si česká společnost zakládá na problémy v soužití s romskou menšinou sama: svými předsudky, které se surově promítají už do vzdělávacího systému.
„Na základce se mi jednou stalo, že mě jeden kluk na chodbě chytil a strčil mi hlavu do záchodu. Když jsem to říkala paní učitelce, tak mi odpověděla, ať si nestěžuju a poslala mě sednout.” Vzpomínky pětadvacetileté Magdaleny Karvayové na základní školu jsou plné rvaček a nadávek, že je tlustá špinavá cikánka, ze které stejně nic nebude.
Ve třetí třídě ji chtěli přeřadit do zvláštní školy, přestože neměla špatné známky. Rodiče to ale nedovolili, nesvolili ani k vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, natož k přeřazení. Věděli, že jedině vzděláním prorazí bludný kruh chudoby. Docházka do školy ji ale stresovala.
„Mlátili mě starší kluci, táta kvůli tomu pořád chodil do školy. Jednou mě drželi před školou za krk a škrtili mě, a kdyby můj táta náhodou pro mě nešel, tak nevím, jak by to dopadlo.“ Magdalena se musela naučit fyzicky se bránit, učitelé jí nepomohli.
Otec chodil vyjednávat s ředitelem, ale bez výsledku. „Začala jsem být agresívní a jakmile se na mě někdo křivě podíval, už jsem startovala.“ Dnes to vysvětluje tím, že si zvykla na agresivní prostředí.
Magdalena se dívala na seriály z prostředí multietnických škol a snila o tom, že by do podobné školy chodila. „Modlila jsem se každý den k pánubohu, abych mohla chodit do takové školy.” A to se jí splnilo.
Tolik lásky a pochopení
Když jí bylo jedenáct, doslechla se od známého Roma, že jeho sestra chodí na mezinárodní gymnázium Townshend International School v Hluboké nad Vltavou, kde veškerá výuka probíhá v angličtině. Vyučuje se v ní i čeština a jsou tam studenti z celého světa. Prostředí je úplně jiné. Jakmile se o škole Magdalena dozvěděla, chtěla okamžitě přestoupit.
V původní škole se jí smáli, že to nedokáže, že neumí ani slovo anglicky. Přestup do vzdálené školy pro ni také znamenal, že by se domů podívala jen občas.
Na pohovoru nezazářila, přesto jí dali šanci. Škola platila stipendium, ale i tak museli rodiče přispívat sedm tisíc korun měsíčně, což pro ně bylo hodně peněz, měli ještě dvě další děti.
Změnu prostředí dnes popisuje jako zázrak. Vstřícnost učitelů a vychovatelů, kteří jí pomohli překonat jazykovou bariéru, pro ni byl něco zcela nového. „Tolik lásky a pochopení! Naučila jsem se jinak reagovat a jednat. Cítila jsem, že jsem, že si mě váží, že jsem člověk. Před tím jsem se cítila jako špína,“ vypráví.
Když po třech měsících získala diplom pro nejlepšího studenta měsíce, tak ho otec na základku donesl ukázat a řekl jim: Podívejte se, že to jde!
Po maturitě chtěla pokračovat na Karlově univerzitě, ale když si podávala přihlášku, ptali se jí, proč je tak tmavá, jestli je cizinka.
To v ní vzbudilo neradostné vzpomínky na základní školu a rozhodla se, že už nechce podstupovat žádné ponižování. Místo vysvětlování a sebeobhajování se chtěla věnovat studiu. Přihlásila se tedy na angloamerickou univerzitu obor komparativní práva, který úspěšně dokončila, i když musela při studiu pracovat.
Nezapomenout, odkud jsem
Jsou Romové, kteří vystudují, ale zapomenou, odkud přišli. To není Magdalenin případ: „Musela jsem se starat o maminku a mladší sourozence. Sestru jsem si v jejích patnácti vzala z vesnice k sobě do Prahy, aby mohla chodit na gymnázium. Neměly jsme na oblečení. Někdy jsme neměly ani na chleba. Pekly jsme marikľe, takové placky z mouky a vody.“ Oba mladší sourozenci dnes studují na dobrých školách.
Právě Magdalenina složitá cesta ke vzdělání ji poznamenala i kladně. Rozhodla se věnovat vzdělávání romských dětí. Byla koordinátorkou programu lidská práva a vzdělání v nadaci Open Society Fund Praha, kde pracovala především na téma mladí Romové a částečně se podílela na advokačních aktivitách naplňování rozsudku D.H. a ostatní vs. Česká republika, tedy ve věci rovného přístupu ke kvalitnímu vzdělání. Pak se spolu s Jolanou Šmarhovyčovou stala koordinátorkou kampaně za kvalitní vzdělání pro romské děti v Ostravě. V práci s rodinami zdola vidí hluboký smysl.
Scházím se v Moravské Ostravě se dvaatřicetiletou Jolanou Šmarhovyčovou a s Juliem Mikou (25 let), účastníkem procesu D.H. a ostatní proti České republice. D. H. jsou iniciály jedné z dívek, která se soudila za své právo na rovný přístup ke vzdělání. Iniciály se používají proto, že Česká republika se v soudním sporu snížila k ponižování dětí, které ji žalovaly.
Moje vlastní zkušenost - mám ve třídách několik ADHD, dyslektiků, dysgrafiků i žáky se sníženým IQ či z horšího socioekonomického prostředí. Pokud bych učil dle standardních nároků, tito žáci by absolutně nezvládali tempo. Musím tedy výrazně ubrat, nicméně snížím tak nároky na všechny žáky. Co s tím?
Základní problém ale vidím v tom, že se problémové (i neproblémové) děti dělí právě podle etnicity a sociálního statusu rodičů. V praxi to znamená, že dítě s diagnózou, které má vzdělané bílé rodiče, má mnohem vyšší šanci uspět, než dítě se stejným typem problémů tmavých nevzdělaných rodičů.
A nehraje v tom roli pouze aktivita rodičů. Pomohly by třídy s menším počtem žáků, více asistentů, prostě víc peněz do školství. Nevěřím, že peníze nejsou. Je to, jako ostatně vše, otázkou priorit, které si naše společnost zvolí. A že by se nám tato investice opravdu vyplatila, je myslím nad slunce jasné.
Aneb: My máme pravdu, oni mají dál-nici.
Od jakého věku myslíte, že dokáže být žák/žačka naštvaný/á na ty méně nadané spolužáky, že je brzdí v učení ( ... či snad v nadějně se rozvíjející kariéře) ?
A od kdy na učitele? - doplnil bych.
(přimlouval bych se za rozlišování stupňů škol/ek)
Měla jsem kdysi v práci dvě kolegyně, sestry, obě byly Romky. Pracovaly jako středoškolačky a bylo s nimi s oběma prima, patřily k nám a nikdo se nad ničím nepozastavoval, ani nemohl, protože by vypadal jako blbec. Chápu, že i tehdy byly svým způsobem výjimka, ale byly tu a daly mi právě tuhle zkušenost na celý další život. Neumím právě díky setkávání s nimi generalizovat v negativním smyslu, jako se to dělo během nedávné, poměrně nechutné předvolební kampaně. Co se tedy stalo někdy v druhé polovině 90. let, dávno po normalizaci? Odkdy opět dělíme na „nás“ a „Romy“? To neplatí, že v každé lidské skupině jsou takoví a onací a všichni tam patří? To jsme jednu netoleranci nahradili jinou, daleko ohavnější, protože tolerovanou státem a povzbuzovanou školstvím a dalšími resorty? Je smutné poslouchat frustrované terénní sociální pracovníky, kteří nemohou pomáhat, jak by bylo třeba, protože systém je nastaven tak, že to prostě nejde. Ale to by bylo téma pro jiný článek. To slovo – systém – je smutné a podstatné zároveň. Ne lidé, ale systém…