Deset let Tady a teď

Saša Uhlová

Tíživé situaci rodin v sociálním vyloučení se věnuje obecně prospěšná společnost Tady a teď v Plzni. Letos slaví desetileté výročí. Drobná práce přináší výsledky.

Terezo, půjčíš mi kolo? A můžu jet na tábor? Ne počkej, já si ho chci půjčit a na tábor taky chci, kdy bude? On bude tábor? My chceme jet na tábor! Z chumlu dětí, které se seběhly kolem čtyřiadvacetileté Terezy Dvořákové, se ozývá pořád dokola totéž. Všechny děti by se rády projely na kole a hlavně chtějí jet všechny na tábor. Proto sem ale Tereza nepřišla. Obklopená dětmi stojí na Place, což je místní název velkého dvora a přilehlých domů, a trpělivě vysvětluje, že na kole je nechá projet za chvíli a že přihlášky na tábor se budou vybavovat až příští týden. 

Naše reportáže pomáhají pochopit svět kolem nás takový, jaký skutečně je. Podpořte náš unikátní tým v další práci.
×

Všichni chtějí jet na tábor

Tereza pracuje v obecně prospěšné společnosti Tady a teď, která existuje v Plzni už deset let, a zabývá se pomocí sociálně vyloučeným rodinám a jednotlivcům. Dnes přišla do terénu proto, aby navštívila několik rodin a probrala s nimi různé záležitosti.

Ve třetím patře neudržovaného domu je světlý, čistý byt, ve kterém bydlí početná rodina. Otec je v zaměstnání, což nevadí, papírování beztak vyřizuje matka. Ženy v domácnostech mají po všech stránkách lepší přehled, starají se nejen o děti, ale také drží kasu, a to i v případě, že muž vydělává. Jsou to ony, s kým většinou terénní sociální pracovníci vedou jednání o všem, co se rodiny týká. 

V rodině, ke které Tereza přišla, jde o nástup jedné z dcer na střední školu. Tady a teď proplácí středoškolákům tramvajenku, aby mohli dojíždět do školy. Přispívají také na pomůcky, které jsou pro rodiny často příliš nákladné. Tereza vysvětluje matce princip, podle kterého bude dceři proplácet celou částku, pokud nebude mít příliš mnoho zameškaných hodin, čím bude zameškaných hodin více, tím menší podíl proplatí. 

Tereza v práci

Po chvíli přejde řeč na další témata, žena vypráví, že by se chtěla odstěhovat. Nájem se službami a energiemi v bytě činí patnáct tisíc. Záchod mají na chodbě. Do domu chodí feťáci. Petlici, kterou si dali na dveře záchodu, jim zase někdo urval. 

Někdo zase urval petlici na záchodě

V bytě je příjemně, ale chodba je nehostinná, špinavá, okna jsou vyvrácená. Během rozhovoru na dveře ťukají děti, které se doslechly, že Tereza přišla a všechny se vrací k ústřední otázce dne: jak to bude s táborem? Všichni chtějí jet, ale pro všechny nebude místo. V Tady a teď mají systém, podle kterého děti vybírají. Je to trochu za odměnu, což znamená, že na tábor jezdí děti, které spolupracují s Tady a teď v rámci jiných služeb a programů, a také přihlížejí k tomu, zda děti už nebyly na nějakém jiném táboře. Chtějí brát hlavně děti, které se jinak z Plzně přes léto nedostanou. 

SPOLEČNOST TADY A TEĎ, o. p. s. slavila letos deset let. Založila ji dnes čtyřiatřicetiletá Michaela Hirtová poté, co v sociálně vyloučených lokalitách v Plzni prováděla dlouhodobý terénní výzkum. Uvědomila si při tom, že by ráda dělala víc než jen výzkum, že je zde mnohem více práce. Tehdy byly v Plzni vyhlášené například ulice Jateční, nebo Resslova. Město Plzeň se snažilo sociálně slabé Romy vystěhovat a rozptýlit, nicméně se podařilo řadě z nich poskytnout nový byt na třetí špatné adrese - „na Place“. Část vystěhovaných romských rodin skončila pro změnu v ubytovnách. 

Tady a teď se nespecializuje „jen na Romy“, poskytuje služby všem sociálně vyloučeným bez rozdílu etnicity, i když Romové převažují. Úvazků mají v organizaci třináct, některé jsou jen částečné. Velká část činnosti je založená na práci dobrovolníků, kteří doučují děti, nebo dělají takzvaný „mentoring“, což je program pro mladé lidi, jež končí základní školu a budou se rozhodovat, co dál. Mentor je člověk, který s mladým člověkem tráví volný čas, posiluje jeho schopnosti a povídá si s ním o jeho budoucnosti a možnostech. Výsledkem může být třeba vhodný výběr střední školy tak, aby její zaměření mladému člověku vyhovovalo. Dobrovolníků mají v Tady a teď v současné době asi sedmdesát, většina z nich doučuje. Dětí se zájmem o doučování je zhruba dvojnásobek. Sociální pracovníci se snaží vybírat děti, které doučování nejvíce potřebují, přibírají však i pár takových, které mají známky průměrné a s pomocí mohou dosáhnout výborných výsledků. 

Placení zaměstnanci koordinují dobrovolníky a pracují jako terénní sociální pracovnici. S klienty řeší velkou škálu problémů od dluhů, kterých mají často hodně, až po starosti, které mají s odrůstajícími dětmi. Vztah je založený na důvěře a respektu a cílem má být to, aby rodiny už podobnou péči nepotřebovaly. Aby děti získaly s pomocí školy, dobrovolníků, ale i rodičů vzdělání, které jim pomůže orientovat se ve světě, kde je tak snadné se zadlužit nebo se dostat do problémů. 

V chodbě domu jsou vyvrácená okna

V dalším bytě se Tereza, která má v Tady a teď na starosti Dámský klub a koordinaci dobrovolníků, probírá s mladou ženou možnosti rekvalifikace. Dívka chodila na střední školu, osm měsíců před koncem se na to vykašlala a teď je už rok na úřadě práce. Přemýšlí, čím by vlastně chtěla být, ale pozornost od hledání zaměstnání a možné rekvalifikace jí ubíhá ke klukovi, se kterým chodí. Vztahy, které dívky navazují, a které někdy vyústí v brzké těhotenství, často překazí slibně nastartovanou kariéru. Přesto mají teréňáci z Tady a teď naději, že jejich působení zanechá stopy. Podle zakladatelky Michaely Hirtové jsou sice největším hmatatelným úspěchem výuční listy klientů, které by patrně bez pomoci získat nedokázali, nicméně každý rok ve škole navíc se počítá: „to, že je pro řadu našich klientů normální po základce jít na střední školu, považujeme také za úspěch,“ vysvětluje. Matka nerozhodné dívky Tereze zase ukazuje, kolik už dokázala splatit z ohromného dluhu na nájemném a probírají nástup malého děvčátka do první třídy. 

Den ubíhá v návštěvách domácností. Tereza navštíví také chlapce, který nebydlí na Place. Služby nejsou totiž určené pouze obyvatelům, kteří bydlí na této špatné adrese. Než odejde z Placu, musí nechat povozit hordu dětí na svém kole, některé to zvládají bravurně samy, jiné vozí a vysvětluje jim, jak se šlape. 

Hoch, za kterým přišla, jde po prázdninách do třetí třídy. Společně probírají, jak bude navazovat doučování příští rok. A protože doučované děti si stanovují cíle, ptá se ho Tereza, jestli se mu podařilo ho splnit. Cíl byl zlepšení v češtině a chlapec má na vysvědčení čtyřku, nedá se tedy říct, že by ho naplnil. Když ale ukazuje, jak umí číst a psát, čte plynně a s porozuměním a píše čitelně, téměř krasopisně, a tak má Tereza za co ho pochválit. Chlapec ji také prosí, jestli by se nemohl učit mimo domov. Doma nemá na učení klid a tak by rád docházel do Placky, aby se mohl lépe soustředit. Jeho matka stojí vedle něj a přikyvuje, že jeho přání rozumí, protože u nich doma opravdu klid není. 

Rád by se učil jinde než doma

Podle další terénní sociální pracovnice Hany Moravcové (25 let) , není problém dostat děti na střední školu. Kromě gymnázií přijímají střední školy bez zkoušek, a když to nevyjde v prvním kole, vezmou je v druhém. Těžší je děti na škole udržet a jako největší problém vnímá následné zaměstnání. Mladí lidé, kteří se na rozdíl od svých vrstevníků několik let snažili získat potřebné vzdělání, očekávají, že se jejich snažení zúročí. Chtěli by mít práci, která bude lepší, než mají ostatní v jejich okolí, čekají, že budou mít lepší platy. To se ne vždy podaří. A když zaměstnání není, mohou se ještě rekvalifikovat, jenže pak se ocitnou v lavici s těmi, kteří žádnou střední školu nestudovali a místo toho si ty roky užívali. 

Světlým bodem v beznaději je zaměstnankyně pracovní agentury, která na rozdíl od svých kolegů neodkládá žádosti romských žadatelů rovnou, ale naopak se snaží najít jim práci. Zpočátku nárazovou, když se osvědčí, hledá trvalé zaměstnání. S terénními pracovníky z Tady a teď spolupracuje a společně se jim podařilo několika lidem nalézt zaměstnání. 

Děti přiběhly na doučování celé mokré

Odpoledne se spustí silný liják, právě před tím, než má začít hromadné doučování v Placce, prostorách Tady a teď. Kromě individuálního doučování, při kterém dobrovolníci chodí do rodin, mohou během prázdnin děti jednou týdně přijít do Placky, kde se s nimi učí několik dospělých. Doučující trochu pochybují, že děti v tak silném dešti dorazí. Navzdory počasí přibíhá dětí tolik, že se musí rozdělit do obou místností, aby měly na vyučování aspoň trochu klid. 

Dětí přišlo tolik, že se rozdělily do dvou místností, aby se mohly učit

Velký zájem je prý daný zejména tím, že se děti přes léto více nudí a doučování jim poskytne potřebné rozptýlení a soustředěný zájem dospělých. Jsou i děti, které lační po vzdělání, chodí si půjčovat do knihovničky encyklopedie, čtou si, ale těch je menšina. Většině dětí doučování poskytuje zejména oporu v dospělém, který se zajímá o jejich školní úspěchy a je schopný je docenit. Tak to aspoň vysvětluje Hana Moravcová na základě svých zkušeností. 

Hana Moravcová při návštěvě klientů

Následující hodinu sedí děti okolo stolů a dospělí s nimi probírají školní látku. Opisují texty, píší diktáty, počítají, dojde i na angličtinu. Žena ve středních letech na rohu stolu bravurně zvládá dva neposedné chlapce. Když jejich pozornost po dvaceti minutách poleví, přejde na jiný předmět. Vysvětluje srozumitelně, chlapce to zjevně baví. 

Soustředěná práce v Placce

Po hodině vyučování si společně čtou. Podle Michaely Hirtové je nejhorší překážkou lhostejnost okolí a neochota pochopit, že jsou lidé, kteří žijí jinak. I proto plánuje zapojit do aktivit Tady a teď i sousedy z blízkého okolí z řad majority, aby se lépe poznali. Tím by se od individuální sociální práce nasměrovala organizace k práci s komunitou.

Prolamování bariér se daří i díky doučování, byť se nejedná o přímé sousedy. Ptám se zdatné dobrovolnice, co ji vedlo k tomu, že doučuje romské děti: „Jsem povoláním středoškolská učitelka a dověděla jsem se o možnosti doučovat, když byli z Tady a teď u nás na gymnáziu dělat přednášky.“ A proč to dělá? Proč poté, co odučí ve škole, jde ještě dobrovolnicky učit do rodin? „Baví mě to. Dává to mému životu smysl,“ odpovídá s úsměvem. 

    Diskuse
    August 1, 2014 v 11.18
    " neochota pochopit, že jsou lidé, kteří žijí jinak". To asi chápe každý, ochota-neochota. Jenže co dál? Mohou v dnešní společnosti přežít lidé, kteří žijí jinak? Nebo se kolem nich bude dále vytvářet vakuum, aby jinak mohli žít? Neměla by spíše být cílem integrace?
    Tyhle projekty jsou fajn. Chtěl ale vidět projekty které by měnily většinu, ne menšinu sociálně vyloučených.
    Dále je třeba úspěšnost současných projektů hodnotit podle plodů, ne podle květů. Jak skončí ty učení chtivé děti? Příjde puberta a tak nástup do party mladých nezaměstnaných vrstevníků? Nebo se odliší?
    Vrtá mi hlavou, kde je ta správná hranice, kdy tyto organizace, potažmo stát, ještě učí sociálně slabé ryby chytat a kdy je od chytání odpuzuje tím, že je rybami krmí. Co s generací dětí , které si hrají na "sociálku", kam se chodí pro peníze?
    Co takhle někdy hodit do vody, ať se naučí plavat? Předpoklad, že s ochraným kruhem budou celý život, je přece hloupost.
    August 1, 2014 v 12.47
    Hodit do vody?
    Dobrý den,

    vezmu to postupně. Vzhledem k tomu, že Tady a teď existuje deset let, nějaké zkušenosti s dětmi, které byly lačné po vzdělání, ale pak na ně přišla puberta, už mají. V textu se dokonce jedna taková dívka objevuje. Dnes je jí dvacet let. Vezmeme-li si ji jako (modelový!) příklad, můžeme si představit, že kdyby na střední školu nechodila vůbec, už by měla dítě. Teď otěhotní ve dvaceti, možná trochu později. Přestože školy nechala, dnes toho trochu lituje (přemýšlí o rekvalifikaci). Je tedy pravděpodobnost, že bude své děti spíš vést k tomu, aby na střední školu šly a navíc jim bude umět více pomoct, než kdyby měla jen základní vzdělání. V tomto ohledu je tedy úspěch i to. Jiné děti školu dodělaly. I u těch je větší pravděpodobnost, že jejich děti budou do školy chodit déle, kromě nezanedbatelného bonusu vyššího vzdělání pro ně samé.

    Moc nerozumím poznámce o chytání ryb. O co jiného se Tady a teď snaží, než aby jejich klienti dokázali být soběstační? Je jasné, že do jisté míry suplují školu a město, což sice není ideální, ale dělají to, co je v jejich silách a dělají to podle mě dobře. Někteří práci najdou, jiní ne, ale to je dané i tím, že je nezaměstnanost, kvalifikovaná práce pro všechny není, respektive placená práce není, ale změna systému není práce pro občanskou organizaci tohoto formátu.

    Projekt doučování je obousměrný. Pomáhá konkrétním dětem a mění i majoritu, respektive dobrovolníky.

    Co myslíte tím házením do vody? Že by děti neměly doučování? To se děje na mnoha místech, výsledky jsou poměrně známé. Utopí se.
    August 1, 2014 v 13.1
    Saša má pravdu, že "házení do vody" je nesmysl. Ta "voda" je totiž (zatím pořád) kapitalistická. Pokud bychom trvali na házení do vody, museli bychom přistoupit na tvrzení pravice, že je nutné odbourat sociální stát, aby se lidi konečně naučili plavat a chytat ryby.
    August 1, 2014 v 15.37
    Házení do vody je příměrem na to,
    že řada neziskovek jsou plovací vesty, s nimiž sociálně slabí plavou ve vodě a bohužel nikdy je nesundají. Neziskovky jim zařizují téměř vše a tak je odnaučují se o sebe starat.
    Není to o doučování dětí. Taková aktivita je snad prospěšná. I když pokud nestíhají ve škole, jak budou stíhat v životě, v práci? Budou tam také chodit na doučování?
    Paní Hájková, dokud tady bude kapitalismus, musí v něm lidé žít. Respektive volit takové formy symbiozy s ním, aby přežili a navíc měli život alespoň trochu kvalitní. Buď s ním musí "kolaborovat", nebo jej revolučně, radikálně změnit. To druhé je v současné konstalaci levice chimérou. Takže zbývá "kolaborace".
    Syna máte /nebo jste měla/ ve Švýcarech. Na to musí být člověk dost samostatný, aby šel pracovat kus od domova. Prostě skočil do vody a musel plavat. Na druhou strani chcete dospělé lidi držet v nějakém vákuu, jen proto, že by se hůře vypořádávali s životem bez nadstandardní péče? Do smrti o ně pečovat? To nemá se sociálním státem nic společného, v tom se levičáci hloupě zasekli.
    Pomoci lidem ano. Proto jsem všemi deseti. Ale skutečně pomáhat. Tam kde to má smysl. Ne vychovávat příživy. Jestli je dnes systém nastavený tak, že člověk na sociálních dávkách má stejně, jako ten, kdo chodí do práce, je to špatně. Mizí tím motivace.
    Takže ne bourat sociální stát, ale učinit jej efektivním. Ve všech směrech. Peníze na sociální dávky musí jít na sociální dávky. Odbourat ze systému pijavice, které na něm visí. Neziskovky neodměňovat za bohulibé kecy, ale odměnit dle výsledků. To by bylo ušetřených peněz!
    August 1, 2014 v 16.1
    Pane Ševčíku,
    svého syna jsme nenutili, aby šel pracovat do Švýcarska. Nikdy jsme své děti do ničeho nenutili a vychovávali jsme všechny stejně. Pravda je taková, že syn byl už jako dítě mimořádně nadaný a s tím už se dá leccos podniknout. Všechny mé děti to štěstí bohužel neměly. A vím, že jiné děti jsou na tom ještě mnohem, mnohem hůř, když nemají ani tu oporu v rodinném zázemí. Jak vůbec přijdou děti k tomu, že se narodily v určitém prostředí?
    Říkáte, že nikdo nebude pracovat, když uvidí, jak někdo dostává podporu? No tak ať nepracuje! Aspoň se konečně uvidí, jaký je ten kapitalismus nesmyslný a neudržitelný systém. Což jsem já, mimochodem, věděla už dávno. Kéž už všichni opustí své sny o „hodném“ nebo „užitečném“ kapitalismu a uvidí ho konečně v celé jeho „kráse“.
    August 1, 2014 v 16.47
    Výchova je důležitý aspekt, snad nejdůležitější v lidském životě. Znám matky, pro které jsou děti vše. Ještě v pozdním důchodu, v nijak dobrém zdravotním stavu, chodí do práce, aby svým dětem přilepšily. Výsledkem je to, že jejich děti v životě nedospěly, nedokázaly se osamostatnit, spoléhají se na to, že když jim pochybějí finance, zajdou za maminkou.
    Ty které takovouto "hodnou" maminku nemají, se musejí spoléhat samy na sebe. Vědí, že jim nikdo chybějící peníze nedodá, takže se musejí naučit hospodařit.
    Schválně, které jsou na tom líp?
    A ještě:když bude kapitalismus na nefachčenka hodný, bude je financovat i při lenošení, proč ti by jej měli chtít měnit?
    August 1, 2014 v 17.6
    Já jsem měla ten dojem, že kapitalismus na to už nemá, aby financoval nezaměstnané. Nebo co jiného tady vlastně pořád řešíme?
    August 1, 2014 v 18.53
    Nemají někteří levičáci dilema? Na jedné straně by měli nechat kapitalismus, aby se odkopal a ukázal svoji dravou tvář - to jest chudé připravit o všechny dávky, čímž by byli nuceni proti němu vystoupit - a na druhé zase bojují o to, aby těm chudým dávky odebrány nebyly. Co včíl?
    Kapitalismus na financování chudých má a podporovat je v současné podobě bude. Ty peníze se vrátí zpět daleko rychleji, než státem vyplacené dividendy a navíc podpoří místní ekonomiku. A kolik z nich zmizí přímo v kapsách různých šmejdů! Je to téměř stejné, jako státem financované investice.
    August 2, 2014 v 0.43
    Iluze rovných šancí
    Pod tímhle názvem vyšla německy práce Pierra Bourdieu o francouzském školském systému v šedesátých letech. Tu knihu bohužel nemám po ruce.

    Nicméně: TI "Lidé, kteří žijí jinak", jak krásně píše Saša Uhlová, mají, sociologicky řečeno, jiný habitus, jiný způsob života (včetně nejrůznějších nereflektovaných předpokladů, sociálního kapitálu atd.) než ti, kteří se v majoritní společnosti snadno prosazují.

    Ta voda, do které jsou lidé hozeni, není pro každého stejná. Poradil by si třeba pan Ševčík bez pomoci v australské poušti, kde byli Aboriginové schopni najít vodu a potravu?

    Třeba doučování: Dětí, které školu bez nějaké nadstardardní pomoci nezvládají, jsou mraky. Ovšem pokud to dítě žije v habitu střední třídy, tak se mu možností doučování nabízí spousta. Dost často stačí pomoc rodičů, nebo si ti rodiče poradí jinak, mají známé, dohodnou se s učiteli. Ale co když třeba má rodiče, kteří jsou absolventi zvláštní či praktické školy? Vzdělání je u nás ve velké míře dědičné a není to dáno biologickou dědičností nadání.
    Sdíl
    August 2, 2014 v 10.10
    Já netvrdím nikde, že existují stejné šance. Já hledám hranici efektivity pomoci sociálně slabým.
    A tvrdím, že u nás je tato pomoc neefektivní. Jednak tím, že nemotivuje určitou část ke snaze vybřednout ze současného stavu. Jednak tím, že díky plošnosti se nedají odlišit /a hlavně výrazně zvýhodnit a tím motivovat k následování/ lidi mající snahu o změnu od chronických příživníků.
    A jednak tím, že na systému je nalepeno příliš mnoho pijavic, které čerpají a jejich přínos je minimální, ne-li záporný. Mě nezajímají krásné květy, mě zajímají plody a těch mnoho nevidět.
    Děti bohatých, kteří je nechají doučovat, budou v konečném důsledku zataženi do pracovního procesu. Děti sociálně slabých tu samou možnost mít nebudou, takže je vaše srovnání zbytečné. Je spíše třeba hledat pro tyto děti takové aktivity, které budou moci v dospělosti využít pro nějakou profesi. Zní to hrozně, ale pokud je zde kapitalismus, platí to mnou výše psané o kolaboraci s ním. Ovšem je to pořád lepší, než aby si tyto děti hrály na "sociálku". Ostatně celé dětství s jeho hrami je defacto přípravou na život.
    Dnešní článek v Právu jen ukazuje zoufalost současného systému. Člověk, žijící se svou rodinou na ubytovně, na 14 metrech čtverečních, stojí stát měsíčně téměř 10000. Když se přestěhuje do bytu, stát na něj dá už jen 5000. Kde byli levicoví politikové, když se tato ohromná nehoráznost schvalovala?
    + Další komentáře