Deset let Tady a teď
Saša UhlováTíživé situaci rodin v sociálním vyloučení se věnuje obecně prospěšná společnost Tady a teď v Plzni. Letos slaví desetileté výročí. Drobná práce přináší výsledky.
Terezo, půjčíš mi kolo? A můžu jet na tábor? Ne počkej, já si ho chci půjčit a na tábor taky chci, kdy bude? On bude tábor? My chceme jet na tábor! Z chumlu dětí, které se seběhly kolem čtyřiadvacetileté Terezy Dvořákové, se ozývá pořád dokola totéž. Všechny děti by se rády projely na kole a hlavně chtějí jet všechny na tábor. Proto sem ale Tereza nepřišla. Obklopená dětmi stojí na Place, což je místní název velkého dvora a přilehlých domů, a trpělivě vysvětluje, že na kole je nechá projet za chvíli a že přihlášky na tábor se budou vybavovat až příští týden.
Všichni chtějí jet na tábor
Tereza pracuje v obecně prospěšné společnosti Tady a teď, která existuje v Plzni už deset let, a zabývá se pomocí sociálně vyloučeným rodinám a jednotlivcům. Dnes přišla do terénu proto, aby navštívila několik rodin a probrala s nimi různé záležitosti.
Ve třetím patře neudržovaného domu je světlý, čistý byt, ve kterém bydlí početná rodina. Otec je v zaměstnání, což nevadí, papírování beztak vyřizuje matka. Ženy v domácnostech mají po všech stránkách lepší přehled, starají se nejen o děti, ale také drží kasu, a to i v případě, že muž vydělává. Jsou to ony, s kým většinou terénní sociální pracovníci vedou jednání o všem, co se rodiny týká.
V rodině, ke které Tereza přišla, jde o nástup jedné z dcer na střední školu. Tady a teď proplácí středoškolákům tramvajenku, aby mohli dojíždět do školy. Přispívají také na pomůcky, které jsou pro rodiny často příliš nákladné. Tereza vysvětluje matce princip, podle kterého bude dceři proplácet celou částku, pokud nebude mít příliš mnoho zameškaných hodin, čím bude zameškaných hodin více, tím menší podíl proplatí.
Tereza v práci
Po chvíli přejde řeč na další témata, žena vypráví, že by se chtěla odstěhovat. Nájem se službami a energiemi v bytě činí patnáct tisíc. Záchod mají na chodbě. Do domu chodí feťáci. Petlici, kterou si dali na dveře záchodu, jim zase někdo urval.
V bytě je příjemně, ale chodba je nehostinná, špinavá, okna jsou vyvrácená. Během rozhovoru na dveře ťukají děti, které se doslechly, že Tereza přišla a všechny se vrací k ústřední otázce dne: jak to bude s táborem? Všichni chtějí jet, ale pro všechny nebude místo. V Tady a teď mají systém, podle kterého děti vybírají. Je to trochu za odměnu, což znamená, že na tábor jezdí děti, které spolupracují s Tady a teď v rámci jiných služeb a programů, a také přihlížejí k tomu, zda děti už nebyly na nějakém jiném táboře. Chtějí brát hlavně děti, které se jinak z Plzně přes léto nedostanou.
SPOLEČNOST TADY A TEĎ, o. p. s. slavila letos deset let. Založila ji dnes čtyřiatřicetiletá Michaela Hirtová poté, co v sociálně vyloučených lokalitách v Plzni prováděla dlouhodobý terénní výzkum. Uvědomila si při tom, že by ráda dělala víc než jen výzkum, že je zde mnohem více práce. Tehdy byly v Plzni vyhlášené například ulice Jateční, nebo Resslova. Město Plzeň se snažilo sociálně slabé Romy vystěhovat a rozptýlit, nicméně se podařilo řadě z nich poskytnout nový byt na třetí špatné adrese - „na Place“. Část vystěhovaných romských rodin skončila pro změnu v ubytovnách.
Tady a teď se nespecializuje „jen na Romy“, poskytuje služby všem sociálně vyloučeným bez rozdílu etnicity, i když Romové převažují. Úvazků mají v organizaci třináct, některé jsou jen částečné. Velká část činnosti je založená na práci dobrovolníků, kteří doučují děti, nebo dělají takzvaný „mentoring“, což je program pro mladé lidi, jež končí základní školu a budou se rozhodovat, co dál. Mentor je člověk, který s mladým člověkem tráví volný čas, posiluje jeho schopnosti a povídá si s ním o jeho budoucnosti a možnostech. Výsledkem může být třeba vhodný výběr střední školy tak, aby její zaměření mladému člověku vyhovovalo. Dobrovolníků mají v Tady a teď v současné době asi sedmdesát, většina z nich doučuje. Dětí se zájmem o doučování je zhruba dvojnásobek. Sociální pracovníci se snaží vybírat děti, které doučování nejvíce potřebují, přibírají však i pár takových, které mají známky průměrné a s pomocí mohou dosáhnout výborných výsledků.
Placení zaměstnanci koordinují dobrovolníky a pracují jako terénní sociální pracovnici. S klienty řeší velkou škálu problémů od dluhů, kterých mají často hodně, až po starosti, které mají s odrůstajícími dětmi. Vztah je založený na důvěře a respektu a cílem má být to, aby rodiny už podobnou péči nepotřebovaly. Aby děti získaly s pomocí školy, dobrovolníků, ale i rodičů vzdělání, které jim pomůže orientovat se ve světě, kde je tak snadné se zadlužit nebo se dostat do problémů.
V dalším bytě se Tereza, která má v Tady a teď na starosti Dámský klub a koordinaci dobrovolníků, probírá s mladou ženou možnosti rekvalifikace. Dívka chodila na střední školu, osm měsíců před koncem se na to vykašlala a teď je už rok na úřadě práce. Přemýšlí, čím by vlastně chtěla být, ale pozornost od hledání zaměstnání a možné rekvalifikace jí ubíhá ke klukovi, se kterým chodí. Vztahy, které dívky navazují, a které někdy vyústí v brzké těhotenství, často překazí slibně nastartovanou kariéru. Přesto mají teréňáci z Tady a teď naději, že jejich působení zanechá stopy. Podle zakladatelky Michaely Hirtové jsou sice největším hmatatelným úspěchem výuční listy klientů, které by patrně bez pomoci získat nedokázali, nicméně každý rok ve škole navíc se počítá: „to, že je pro řadu našich klientů normální po základce jít na střední školu, považujeme také za úspěch,“ vysvětluje. Matka nerozhodné dívky Tereze zase ukazuje, kolik už dokázala splatit z ohromného dluhu na nájemném a probírají nástup malého děvčátka do první třídy.
Den ubíhá v návštěvách domácností. Tereza navštíví také chlapce, který nebydlí na Place. Služby nejsou totiž určené pouze obyvatelům, kteří bydlí na této špatné adrese. Než odejde z Placu, musí nechat povozit hordu dětí na svém kole, některé to zvládají bravurně samy, jiné vozí a vysvětluje jim, jak se šlape.
Hoch, za kterým přišla, jde po prázdninách do třetí třídy. Společně probírají, jak bude navazovat doučování příští rok. A protože doučované děti si stanovují cíle, ptá se ho Tereza, jestli se mu podařilo ho splnit. Cíl byl zlepšení v češtině a chlapec má na vysvědčení čtyřku, nedá se tedy říct, že by ho naplnil. Když ale ukazuje, jak umí číst a psát, čte plynně a s porozuměním a píše čitelně, téměř krasopisně, a tak má Tereza za co ho pochválit. Chlapec ji také prosí, jestli by se nemohl učit mimo domov. Doma nemá na učení klid a tak by rád docházel do Placky, aby se mohl lépe soustředit. Jeho matka stojí vedle něj a přikyvuje, že jeho přání rozumí, protože u nich doma opravdu klid není.
Podle další terénní sociální pracovnice Hany Moravcové (25 let) , není problém dostat děti na střední školu. Kromě gymnázií přijímají střední školy bez zkoušek, a když to nevyjde v prvním kole, vezmou je v druhém. Těžší je děti na škole udržet a jako největší problém vnímá následné zaměstnání. Mladí lidé, kteří se na rozdíl od svých vrstevníků několik let snažili získat potřebné vzdělání, očekávají, že se jejich snažení zúročí. Chtěli by mít práci, která bude lepší, než mají ostatní v jejich okolí, čekají, že budou mít lepší platy. To se ne vždy podaří. A když zaměstnání není, mohou se ještě rekvalifikovat, jenže pak se ocitnou v lavici s těmi, kteří žádnou střední školu nestudovali a místo toho si ty roky užívali.
Světlým bodem v beznaději je zaměstnankyně pracovní agentury, která na rozdíl od svých kolegů neodkládá žádosti romských žadatelů rovnou, ale naopak se snaží najít jim práci. Zpočátku nárazovou, když se osvědčí, hledá trvalé zaměstnání. S terénními pracovníky z Tady a teď spolupracuje a společně se jim podařilo několika lidem nalézt zaměstnání.
Odpoledne se spustí silný liják, právě před tím, než má začít hromadné doučování v Placce, prostorách Tady a teď. Kromě individuálního doučování, při kterém dobrovolníci chodí do rodin, mohou během prázdnin děti jednou týdně přijít do Placky, kde se s nimi učí několik dospělých. Doučující trochu pochybují, že děti v tak silném dešti dorazí. Navzdory počasí přibíhá dětí tolik, že se musí rozdělit do obou místností, aby měly na vyučování aspoň trochu klid.
Dětí přišlo tolik, že se rozdělily do dvou místností, aby se mohly učit
Velký zájem je prý daný zejména tím, že se děti přes léto více nudí a doučování jim poskytne potřebné rozptýlení a soustředěný zájem dospělých. Jsou i děti, které lační po vzdělání, chodí si půjčovat do knihovničky encyklopedie, čtou si, ale těch je menšina. Většině dětí doučování poskytuje zejména oporu v dospělém, který se zajímá o jejich školní úspěchy a je schopný je docenit. Tak to aspoň vysvětluje Hana Moravcová na základě svých zkušeností.
Hana Moravcová při návštěvě klientů
Následující hodinu sedí děti okolo stolů a dospělí s nimi probírají školní látku. Opisují texty, píší diktáty, počítají, dojde i na angličtinu. Žena ve středních letech na rohu stolu bravurně zvládá dva neposedné chlapce. Když jejich pozornost po dvaceti minutách poleví, přejde na jiný předmět. Vysvětluje srozumitelně, chlapce to zjevně baví.
Soustředěná práce v Placce
Po hodině vyučování si společně čtou. Podle Michaely Hirtové je nejhorší překážkou lhostejnost okolí a neochota pochopit, že jsou lidé, kteří žijí jinak. I proto plánuje zapojit do aktivit Tady a teď i sousedy z blízkého okolí z řad majority, aby se lépe poznali. Tím by se od individuální sociální práce nasměrovala organizace k práci s komunitou.
Prolamování bariér se daří i díky doučování, byť se nejedná o přímé sousedy. Ptám se zdatné dobrovolnice, co ji vedlo k tomu, že doučuje romské děti: „Jsem povoláním středoškolská učitelka a dověděla jsem se o možnosti doučovat, když byli z Tady a teď u nás na gymnáziu dělat přednášky.“ A proč to dělá? Proč poté, co odučí ve škole, jde ještě dobrovolnicky učit do rodin? „Baví mě to. Dává to mému životu smysl,“ odpovídá s úsměvem.
Tyhle projekty jsou fajn. Chtěl ale vidět projekty které by měnily většinu, ne menšinu sociálně vyloučených.
Dále je třeba úspěšnost současných projektů hodnotit podle plodů, ne podle květů. Jak skončí ty učení chtivé děti? Příjde puberta a tak nástup do party mladých nezaměstnaných vrstevníků? Nebo se odliší?
Vrtá mi hlavou, kde je ta správná hranice, kdy tyto organizace, potažmo stát, ještě učí sociálně slabé ryby chytat a kdy je od chytání odpuzuje tím, že je rybami krmí. Co s generací dětí , které si hrají na "sociálku", kam se chodí pro peníze?
Co takhle někdy hodit do vody, ať se naučí plavat? Předpoklad, že s ochraným kruhem budou celý život, je přece hloupost.
vezmu to postupně. Vzhledem k tomu, že Tady a teď existuje deset let, nějaké zkušenosti s dětmi, které byly lačné po vzdělání, ale pak na ně přišla puberta, už mají. V textu se dokonce jedna taková dívka objevuje. Dnes je jí dvacet let. Vezmeme-li si ji jako (modelový!) příklad, můžeme si představit, že kdyby na střední školu nechodila vůbec, už by měla dítě. Teď otěhotní ve dvaceti, možná trochu později. Přestože školy nechala, dnes toho trochu lituje (přemýšlí o rekvalifikaci). Je tedy pravděpodobnost, že bude své děti spíš vést k tomu, aby na střední školu šly a navíc jim bude umět více pomoct, než kdyby měla jen základní vzdělání. V tomto ohledu je tedy úspěch i to. Jiné děti školu dodělaly. I u těch je větší pravděpodobnost, že jejich děti budou do školy chodit déle, kromě nezanedbatelného bonusu vyššího vzdělání pro ně samé.
Moc nerozumím poznámce o chytání ryb. O co jiného se Tady a teď snaží, než aby jejich klienti dokázali být soběstační? Je jasné, že do jisté míry suplují školu a město, což sice není ideální, ale dělají to, co je v jejich silách a dělají to podle mě dobře. Někteří práci najdou, jiní ne, ale to je dané i tím, že je nezaměstnanost, kvalifikovaná práce pro všechny není, respektive placená práce není, ale změna systému není práce pro občanskou organizaci tohoto formátu.
Projekt doučování je obousměrný. Pomáhá konkrétním dětem a mění i majoritu, respektive dobrovolníky.
Co myslíte tím házením do vody? Že by děti neměly doučování? To se děje na mnoha místech, výsledky jsou poměrně známé. Utopí se.
Není to o doučování dětí. Taková aktivita je snad prospěšná. I když pokud nestíhají ve škole, jak budou stíhat v životě, v práci? Budou tam také chodit na doučování?
Paní Hájková, dokud tady bude kapitalismus, musí v něm lidé žít. Respektive volit takové formy symbiozy s ním, aby přežili a navíc měli život alespoň trochu kvalitní. Buď s ním musí "kolaborovat", nebo jej revolučně, radikálně změnit. To druhé je v současné konstalaci levice chimérou. Takže zbývá "kolaborace".
Syna máte /nebo jste měla/ ve Švýcarech. Na to musí být člověk dost samostatný, aby šel pracovat kus od domova. Prostě skočil do vody a musel plavat. Na druhou strani chcete dospělé lidi držet v nějakém vákuu, jen proto, že by se hůře vypořádávali s životem bez nadstandardní péče? Do smrti o ně pečovat? To nemá se sociálním státem nic společného, v tom se levičáci hloupě zasekli.
Pomoci lidem ano. Proto jsem všemi deseti. Ale skutečně pomáhat. Tam kde to má smysl. Ne vychovávat příživy. Jestli je dnes systém nastavený tak, že člověk na sociálních dávkách má stejně, jako ten, kdo chodí do práce, je to špatně. Mizí tím motivace.
Takže ne bourat sociální stát, ale učinit jej efektivním. Ve všech směrech. Peníze na sociální dávky musí jít na sociální dávky. Odbourat ze systému pijavice, které na něm visí. Neziskovky neodměňovat za bohulibé kecy, ale odměnit dle výsledků. To by bylo ušetřených peněz!
Říkáte, že nikdo nebude pracovat, když uvidí, jak někdo dostává podporu? No tak ať nepracuje! Aspoň se konečně uvidí, jaký je ten kapitalismus nesmyslný a neudržitelný systém. Což jsem já, mimochodem, věděla už dávno. Kéž už všichni opustí své sny o „hodném“ nebo „užitečném“ kapitalismu a uvidí ho konečně v celé jeho „kráse“.
Ty které takovouto "hodnou" maminku nemají, se musejí spoléhat samy na sebe. Vědí, že jim nikdo chybějící peníze nedodá, takže se musejí naučit hospodařit.
Schválně, které jsou na tom líp?
A ještě:když bude kapitalismus na nefachčenka hodný, bude je financovat i při lenošení, proč ti by jej měli chtít měnit?
Kapitalismus na financování chudých má a podporovat je v současné podobě bude. Ty peníze se vrátí zpět daleko rychleji, než státem vyplacené dividendy a navíc podpoří místní ekonomiku. A kolik z nich zmizí přímo v kapsách různých šmejdů! Je to téměř stejné, jako státem financované investice.
Nicméně: TI "Lidé, kteří žijí jinak", jak krásně píše Saša Uhlová, mají, sociologicky řečeno, jiný habitus, jiný způsob života (včetně nejrůznějších nereflektovaných předpokladů, sociálního kapitálu atd.) než ti, kteří se v majoritní společnosti snadno prosazují.
Ta voda, do které jsou lidé hozeni, není pro každého stejná. Poradil by si třeba pan Ševčík bez pomoci v australské poušti, kde byli Aboriginové schopni najít vodu a potravu?
Třeba doučování: Dětí, které školu bez nějaké nadstardardní pomoci nezvládají, jsou mraky. Ovšem pokud to dítě žije v habitu střední třídy, tak se mu možností doučování nabízí spousta. Dost často stačí pomoc rodičů, nebo si ti rodiče poradí jinak, mají známé, dohodnou se s učiteli. Ale co když třeba má rodiče, kteří jsou absolventi zvláštní či praktické školy? Vzdělání je u nás ve velké míře dědičné a není to dáno biologickou dědičností nadání.
Sdíl
A tvrdím, že u nás je tato pomoc neefektivní. Jednak tím, že nemotivuje určitou část ke snaze vybřednout ze současného stavu. Jednak tím, že díky plošnosti se nedají odlišit /a hlavně výrazně zvýhodnit a tím motivovat k následování/ lidi mající snahu o změnu od chronických příživníků.
A jednak tím, že na systému je nalepeno příliš mnoho pijavic, které čerpají a jejich přínos je minimální, ne-li záporný. Mě nezajímají krásné květy, mě zajímají plody a těch mnoho nevidět.
Děti bohatých, kteří je nechají doučovat, budou v konečném důsledku zataženi do pracovního procesu. Děti sociálně slabých tu samou možnost mít nebudou, takže je vaše srovnání zbytečné. Je spíše třeba hledat pro tyto děti takové aktivity, které budou moci v dospělosti využít pro nějakou profesi. Zní to hrozně, ale pokud je zde kapitalismus, platí to mnou výše psané o kolaboraci s ním. Ovšem je to pořád lepší, než aby si tyto děti hrály na "sociálku". Ostatně celé dětství s jeho hrami je defacto přípravou na život.
Dnešní článek v Právu jen ukazuje zoufalost současného systému. Člověk, žijící se svou rodinou na ubytovně, na 14 metrech čtverečních, stojí stát měsíčně téměř 10000. Když se přestěhuje do bytu, stát na něj dá už jen 5000. Kde byli levicoví politikové, když se tato ohromná nehoráznost schvalovala?
Ale jakou to má souvislost s tímto článkem? Píšete, že cílem by měla být integrace. To, že cestou k integraci je mimo jiné vzdělání, nezpochybňuje skoro nikdo. Vy ale píšete, že by bylo "spíše třeba hledat pro tyto děti takové aktivity, které budou moci v dospělosti využít pro nějakou profesi." Jaké aktivity by to byly?
Jak jsou manuálně zručné děti rodičů, sestěhovaných na ubytovnách? Otec /i kdyby to sám uměl/ nic nespravuje, nic své děti neučí. Neziskovky se chlubí tím, že je učí anglicky. Aby si uměly v Anglii říct o dávky? Ty děti potřebují výchovu k manuální zručnosti.
Tu jim ale terenní sociální pracovnice asi neposkytnou. Středoškolské vzdělání je fajn, jenže takový ten systém, který je tu zavedený, znamená jen, to, že každý rok na střední oddálí nástup na pracák. Tak se "studuje". Neupírám studium dětem nadaným. Ovšem ty zas nepotřebují doučování.
Manuálně zručný člověk navíc sežene práci dříve, než řadu let studující "středoškolák". Pak se ta angličtina i šikne.
Jak to ten zaměstnavatel pozná, že je šikovný? Pokud je z majority, tak mu třeba někdo tu práci dohodí a doporučí ho. Nebo už někde pracoval. To je součást toho sociálního kapitálu, o kterém je řeč.
Zaměstnavatele šikovného zaměstnance poznají. Tím buďte jist! Ono jich moc není. Středoškoláků je jak naděláno, ale šikovných zručných řemeslníků pochybí. A to moc. To, že šikovný vyučený řemeslník sežene práci daleko dříve, než středoškolák, je nade vší pochybnost. Moji určitě.
Pane Ševčíku, domnívám se, že nemáte příliš přesnou představu o práci občanských organizací. Ony nezařizují pro své klienty téměř vše, to by musely mít mnohem více zaměstnanců, kteří by doprovázeli klienty na všechny úřady. V nadsázce se dá říci, že spíše suplují onen sociální kapitál, který jejich klientům schází. A tak se stane, že lidé, kteří by byli na sociálních dávkách, pracují, kupříkladu. Nebojte, do práce s nimi nikdo pak už nechodí.
Pracuje-li taková organizace dobře, je jejím cílem to, aby jejich služeb lidé už nepotřebovali. Vlastně mi není jasné, co vás na tom tak irituje. Tady a teď se podařilo za minimální náklady zaktivizovat relativně velký počet lidí, kteří doučují děti, které by jinak měly ve škole problémy. Nevím, zda vy sám nějaké děti máte, třeba ano a třeba jsou nadprůměrně nadané a žádnou pomoc nepotřebují, nicméně český vzdělávací systém počítá s funkčně gramotnými, vzdělanými rodiči, kteří dělají s dětmi úkoly a pomáhají jim, když ve škole něčemu nerozumí.
A ještě jedna poznámka. Pokud necháte lidi na okraji společnosti "ať plavou sami" většinou skončí za hranou zákona. Pro společnost to není právě nejlevnější, mám-li použít ekonomický argument. Vidím to asi tak: Na tom moři jedeme ve člunech (máme ekonomický, kulturní a sociální kapitál), někdo má i velkou drahou loď (to je hodně velký kapitál) a pak jsou ti lidé, kteří se topí, záchranné kruhy jim mohou pomoci, aby se vyšplhali na člun (získali vzdělání, kontakty, atd.)
Systém je nastaven tak, že dává peníze dle krásných frází, obsažených v projektu. Práce organizací není hodnocena podle skutečného přínosu. Nebo se pletu a organizace jsou odměňovány podle toho, kolik lidí začlení do pracovního procesu, kolik dětí si zlepší studijní výsledky, či kolika lidem bylo pomoženo dostat se z ubytoven do bytů, nebo kolik lidí se naučilo prokazatelně hospodařit? Pokud ano, rád se omluvím.
Zatím to vidím ale tak, jak jsem tu pod nějakým článkem popisoval. Ubytovatel na ubytovně si kromě ubytovacích služeb vyřídí ještě živnosťák na poskytování dalších sociálních služeb - poradenská kunzultační činnost, služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy atd. Tohle si nechá platit, i když je jasné, že kdyby skutečně pořádně tyto služby vykonával, tak je do roka bez práce. Podřezával by si větev na které sedí. Řada "neziskovek" rovněž tak. Jenže kdo tak asi skutečně kontroluje, co a jak dělají?
A tak mizí v bezedných kapsách spekulantů peníze, za které by mohly být postaveny sociální byty, za které by mohly být postaveny vyučovací zařízení, ve kterých by se mohly doučovat děti sociálně slabých. Mohly by být provozovány dílny, ve kterých by získávaly potřebné manuální dovednosti. A tak by se dalo pokračovat.
Já bych ten váš příměr viděl jinak. Systém by měl naučit sociálně slabé plavat, aby se neutopili. Ne je nechat celý život v pohodlném záchranném kruhu. Příspěvek na bydlení v rozsahu 7 let v posledních 10 kalendářních letech je vlastně na věčné časy. Kde je v něm motivační prvek?
A vůbec: tyto motivační prvky jsou tak minimální, že je téměř blázen ten, kdo by se učil plavat.
Jedná se z vaší strany i o další nepochopení. Aby dítě mělo zájem o nějaký učební obor, aby mohlo nastoupit do nějakého účňáku, musí v něm ten zájem někdo podnítit. Dítě, které je v 15 letech nešikovné, nezručné, neschopné přitlouct hřebík, se bude logicky oborům pro manuálně zručné vyhýbat. Pokud ne, časem se mu znechutí, protože mu jeho nešikovnost bude předhazována a bude jí znevýhodněno. Tu zručnost musí pochytit dříve. Jenže kde a hlavně s kým? Tety z neziskovek mu možná půjčí kolo, nebo zařídí tábor. Fajn, ale pro život je to pomalu stejně přínosné, je to jako polechtat jej pod žebry, aby se zasmálo.
Představu kolik by stálo nemám. Ale mám jistotu, že když se peníze vyhozené bílým mafiím a některým "neziskovkám" dají dohromady, tak se na to nastřádá. A hlavně se tato investice státu brzy vrátí.
Já si nesmírně vážím lidí, kteří pomáhají druhým v rámci skutečného altruismu. I neziskovek, které konají často nad rámec deklarovaných služeb.
Neznamená to ovšem, že takto konají všechny. Že mezi nimi nejsou pijavice, kterým jde o zisk. A stát bohužel nemá mechanismy, které by mezi nimi rozlišovaly, nemá mechanismy, které by odměňovaly dle skutečného přínosu.
Navíc musím konstatovat, že u i těch altruistických neziskovek jejich práce není vždy přínosem. Každá pomoc ve skutečnosti pomocí nemusí být. Nějaké hurá principy s tím, že když sociálně slabým vše vyřídím, tak jsem jejich zachránce totiž neplatí. Pokud tedy nejsou pracovníci těchto neziskovek na takové úrovni, aby dokázali rozlišit, kde je hranice efektivity jejich konání, jsou na tom pak stejně, jako občané Springfieldu, kteří také chtěli "pomoci" Nedu Flandersovi a postavili mu nový dům.