Ťuká na dveře, otevírá je, svítí mu oči: „ahoj“ šeptá nesměle, vklouzne do místnosti a sedá si na židli. Je mu deset let a je na něm vidět, že má sen. Sedí, mlčí a s nadějí se dívá na ženu za stolem. Usmívá se na něj povzbudivě a ptá se ho: „Ty víš, proč jsi sem přišel, že jo?“

Chlapec kývá hlavou. Usměvavá žena je Dana Ema Hrušková (46 let), terénní sociální pracovnice pro národnostní menšiny a cizince  na Praze 14. Chlapec je budoucím fotbalistou. Miluje fotbal, je prý velmi nadaný a právě dostal příležitost trénovat v opravdovém klubu.

Dana Hrušková se mu snaží vysvětlit, že nástupem do klubu na sebe bere odpovědnost a že to sebou přinese i povinnosti. Zdá se, že chlapec to chápe a strašně se těší.

Dnes je úřední den, proto sedí Dana v kanceláři. Postupně k ní přicházejí klienti a svěřují se s tím, co je trápí. Ona jim radí, probírá s nimi jejich starosti a domlouvá se s nimi, jak budou postupovat dál. Jindy zas chodí po domácnostech. Řeší všechno možné. Dluhy. Dávky. Školu. Volnočasové aktivity.

Ke své práci se dostala po dlouhodobé nemoci, po které se nechtěla vracet k náročnému zaměstnání ve státním ústavu pro kontrolu léčiv. Má tři dospívající syny, do Prahy dojíždí z malého města a své povolání má zjevně ráda, klienti k ní mají důvěru. Chodí k ní s nejrůznějšími požadavky a otázkami. Romové i Neromové.

Náplní její práce jsou i sousedské vztahy. Vysvětluje, že když je romská rodina v domě a nikdo ze sousedů se s nimi nebaví, nemají žádnou zpětnou vazbu. Nemají se od koho naučit, co je a co není přípustné. Dana navštěvuje sousedy svých klientů a snaží se pomoci vytvořit sousedský kontakt.

Velice důležité je také podchytit nadání dětí, aby nepřišlo vniveč. Snaží se pro ně být dospělým člověkem, který jim pomůže najít cestu tak, jako kdysi pomohli jí.

Nepotřebný člověk

Na předměstí Hradce Králové mě vítá v bytě dvaačtyřicetiletá Iveta Kokyová. Byt je přeuklizený, působí jako z katalogu, ale žena je bezprostřední, energická a poté co mě bohatě pohostí, ochotně vypráví svůj životní příběh. Narodila se v Hořicích, kde žila do šestatřiceti let. Pak se s manželem a třemi dětmi přistěhovali do Hradce Králové.

V Hořicích neměla potřebu pracovat, manžel vydělával, měl firmu, rodina měla krámek, Iveta se starala o děti. Děti ale odrostly a začaly chodit do školy: „Byla jsem sama doma, měla jsem všechno uklizeno, nudila jsem se a cítila jsem potřebu jít mezi lidi,“ začala tedy hledat práci, nikde ji ale nechtěli: „Nemuselo to tak být, ale měla jsem vnitřní pocit, že mě nechtěj vzít, protože jsem Romka. Začala jsem mít dojem, že sem nepatřím, že jsem nepotřebný člověk na tomto světě.“