Cestou podél řeky šli čtyři mladí lidé, skoro ještě děti. Byl chladný podzim, krásný den a oni se rozhodli jít na procházku. Najednou uviděli v trávě ležet člověka. Lekli se. V první chvíli měli strach, báli se, ale překonali ho a šli blíž. Ležela tam žena. Měla bezbarvý obličej, nemluvila, zdálo se, že nedýchá. Teprve po chvíli, která se jim zdála jako věčnost, spatřili, že slabě dýchá.

Tři z mladých lidí se mnou rok poté stojí na stejném místě. Vyprávějí, co se tenkrát stalo. „Když jsem pochopil, že tam někdo leží, udělal jsem pár kroků dozadu,“ vzpomíná Roman Horvát (17 let). Prvotní leknutí vystřídala touha ženě pomoct: „Najednou jsme slyšeli zvonit telefon, vytáhla jsem ho z tašky, zvedla jsem ho a tam se ozval mužský hlas: Mami, kde jsi?" 

Devatenáctiletá Anita Horvátová, Romanova sestřenice, mi vypráví, jak mu řekla: „Vaše maminka tady leží a neví o sobě,“ a jak se od nich dozvěděla, že žena má nemocnou páteř, že s ní nemají hýbat. Aby ženu zahřáli a zároveň s ní nehýbali, svlékli všechny svoje bundy a zabalili ji. Instrukce rodiny do puntíku splnili, zavolali záchranku a dva z nich běželi sanitce naproti, protože nevěděli, jak přesně se jmenuje místo, kde jsou.

Lékaři ženu zachránili, rodina projevila dětem svůj vděk. „Setkali se s námi, objali nás a dali nám dárkový koš,“ popisuje Anita. Reakce okolí, se kterými se setkali, zejména na internetu, už tak příznivé nebyly. Dočetli se dokonce, že měli ženu nechat umřít.

„Dost nám nadávali, že chtěla třeba umřít, proč jsme jí zachránili, že jsme ji tam měli nechat ležet, když byla nemocná a trpěla,“ vypráví Anita. I to je zřejmě jeden z důvodů, proč mladí lidé nechtějí být v souvislosti se svým činem oslavováni.

Podle policie je reakce mladých lidí spíš neobvyklá. Lidé se většinou v podobných chvílích často raději do ničeho nepletou, podlehnou svým obavám a strachu. Proto je také policie ocenila, po čtrnácti dnech je pozvali na policejní stanici a dali jim malé dárky.

Za svůj čin byli nominováni na cenu Gypsy Spirit v kategorii Čin roku, ale nezdá se, že by ve svém počínání viděli něco výjimečného. „Přece jsme ji nemohli nechat umřít,“ popisují svou reakci jako normální a k pozornosti, které se jim i rok po události dostává, se staví zdrženlivě.

Žijí si své obyčejné životy, které se nijak neliší od životů vrstevníků v jejich okolí. Anita je ze šesti sourozenců nejstarší. Všichni mladší sourozenci ještě chodí do školy, druhá sestra se učí poštovní manipulantkou.

Anita pracuje jako pokladní v místním Tescu, za svou práci pobírá sedm až osm tisíc korun měsíčně a je s tím spokojená. Je ráda, že tu práci má, i když je zaměstnaná jen jako brigádnice, což její příjem snižuje a také to znamená, že musí přijet kdykoli ji zavolají.

„Jsem za tu práci vděčná a na plat si nestěžuju,“ zdůrazňuje a připomíná, že za hodinu už musí do práce, je vidět, že si na tom zakládá. Jako malá snila o tom, že bude účetní.

A to se jí nakonec možná splní, přestože nedodělala střední školu. Dělá totiž účetnictví svému dědečkovi, který je stavař. Dědeček ji vychoval, účetnictví si sedmnáct let dělal sám. Dnes učí svou vnučku.

Anitin bratranec Roman, který má stejného dědečka, pracuje se svým tátou na stavbách. Vstává každý den v pět hodin ráno, ostatně najít termín, kdy by aspoň tři ze čtyř zachránců měli čas na schůzku, bylo složité.

Horvátovic rodina se pyšní tím, že postavila celou řadu objektů v okolí a hlavně v Mostě. Mají menší firmu. Dělají zámkovou dlažbu, kanalizaci, izolace, bazény, domy, silnice, kruhové objezdy: „Sedmnáct let táta s dědou spravovali Most, hlavně kruhové objezdy, tam nadělali kruháčů!“ Stavěli také aquapark a v Litvínově zimní stadion.

Pracují celý rok s výjimkou dvou měsíců v zimě, kdy je zakázek méně. „Od šesti jsme venku, pracujeme deset hodin, jsme tam do čtyř, do pěti, když přijedu domů, jsem rád, že sedím,“ popisuje Roman svůj den.

Roman pracuje ve stavební firmě s tátou, vstává v pět hodin ráno a večer je rád, že sedí.

Dědeček Anity a Romana stavěl také 3D kino, k čemuž se váže historka, kterou se vnoučata baví. Když se kolemjdoucí dědečka ptali, co staví, co to tam bude, odpovídal jim: „No to kino na brejle.“ Dědy si ale zjevně považují a na jeho práci jsou velice pyšní.

Roman s hrdostí vyjmenovává všechno, co děda postavil, na něčem z toho se už sám podílel. Před měsícem prodělal šestapadesátiletý děda infarkt, ale chodí zase do práce. „Náš děda zná v Mostě každou uličku, v podstatě postavil celý Most,“ shrnuje jeho vnučka.

Když mluví Anita s Romanem o práci jejich rodinné firmy, působí oba najednou spokojeně. Dobře vědí, že to, co jejich rodina postavila, je trvalá hodnota, že mají něco, co jim nepřející lidé nemohou vzít. Horší je, když dojde na současnou společenskou situaci.