Kdybych byla bílá, to by nebylo špatný
Saša UhlováRomano suno je soutěž, která už tradičně podporuje sebevyjádření romských dětí v rodném jazyce. Letos poprvé mohly děti soutěžit i v kategorii mluveného slova. Některé příspěvky vypovídají o obtížných podmínkách, ve kterých děti vyrůstají.
Jana: „Některý Češi jsou dobrý!“
Eva: „Některý ne!“
Jana: „Prostě já mám některý bílý ráda. Ale některý bílý jsou takový protivný. Maj takovou hnusnou povahu. No jak bych to řekla.“
Eva: „Štítěj se nás.“
Na velké obrazovce si romsky povídají dvě dívky, které se samy natočily na video. Záznam je otitulkovaný, aby mu rozuměli všichni. Je to jejich příspěvek do soutěže Romano suno — Romský sen.
A starší Jana pokračuje: „Víte co, někdy si říkám, proč vlastně jsem Cigánka? Proč nejsem normální člověk, jako bílej? Jenže stejně, co s tím naděláme? Jako já jsem ráda, že jsem Cigánka. Ale kdybych byla bílá, to by nebylo špatný.“
V sále v Americkém centru na Malé Straně sedí několik desítek dětí a dospělých. Přijeli dnes 11. prosince na vyhlášení vítězů soutěže a letos se kromě předávání cen dívají i na videa, která získala ceny. Dívkám na obrazovce je dvanáct a deset let a jsou sestry. Obě mluví dobře romsky, a to je tu důležité.
Podmínkou účasti v soutěži Romano suno je totiž znalost jazyka, který se děti ve škole nikdy neučily a také se ho nikde neučily psát. Znají romštinu jen z domova.
Romština ještě nevymizela
Právě se koná sedmnáctý ročník. V šestnácti předešlých mohly děti posílat psané příspěvky na zadaná témata, letos poprvé jako novinku přidali organizátoři další možnost, jak se děti mohou vyjádřit: natočit video, nebo pořídit zvukový záznam, a tak ukázat, že romsky mluví.
Soutěže se každoročně účastní stovky dětí. Obecně prospěšná společnost Nová škola, která soutěž pořádá, je kontaktuje prostřednictvím základních a středních škol, volnočasových klubů, spolupracují i s výchovnými ústavy a dětskými domovy. Letos do Nové školy přišlo 109 literárních textů, dvaadvacet videí a do výtvarné kategorie přišlo 277 obrázků. Výtvarné kategorie se mohou zúčastnit děti, které romsky neumí.
Velvyslanec USA podpořil děti v tom, aby si vážily svého jazyka a kultury.
Celou slávu uvedl svými proslovy velvyslanec USA Andrew Schapiro, který zdůraznil, jak moc důležité je uchovávat si svůj jazyk a že je to obohacení nejen pro ně, ale i pro ostatní. Promluvil také Martin Martínek z Úřadu vlády, který se děti snažil motivovat ke psaní v jejich rodném jazyce. I přes oficiální projevy byla atmosféra příjemná, nebyla příliš sešněrovaná a formální.
Děti dostávaly diplomy i pěkné dárky.
Zasloužili se o to i dva veselí moderátoři David Tišer a Pavlína Matiová a zřejmě i hezké dárky, které dostaly všechny oceněné děti. Kromě tašky s odměnou všem dětem porotci vysvětlili, co se jim na příspěvku líbilo. U některých ocenili dobrou úroveň romštiny, u dalších zajímavé zpracování vyprávění nebo schopnost vyjádřit málo slovy silný příběh.
Příspěvky většinově vypovídají o běžných starostech dětského světa, děti často píšou o tom, jak by se chtěly vzdělávat, jak se snaží ve škole, o prvních láskách. To je ostatně dáno i tím, jaké mají zadání, což se každý rok mění. Letos měly děti na výběr mezi sedmi tématy, které pro zajímavost uvádím i v romštině:
- Gejľas mange suno... (Zdál se mi sen...)
- Šunen, so pes mange ačhiľas! (Poslouchejte, co se mi stalo!)
- Miro peršo kamiben (Moje první láska)
- Kaj pes dikhav tel biš berš? (Jak si sám sebe představuju za dvacet let?)
- Sar pes dživlas čirla u sar pes dživel akana? (Jak se žilo dříve a jak se žije dnes?)
- Kamav lačhe znamki? (Záleží mi na známkách?)
- demonstraciji prekal o Roma andre amaro foros (Protiromské demonstrace v mém městě)
Když není na tabák
Část příspěvků ale přeci jen z průměru vybočuje a ukazují, že realita dětského světa může občas mít i překvapivé podoby. Patří mezi ně i příběh třináctileté dívky, kterou vychovávají prarodiče:
„Byla jsem ještě malá, ale teď je mi třináct. Tehdy se to stalo. Že moji maminku postihly drogy. Pak byla závislejší a už se to nedalo snášet, tak se rozešla s tatínkem a nechala nás jen tak u babičky a dědy. Jsem moc vděčná mým zlaťoučkým prarodičům, že si mě vzali a dělají pro mě a mojí menší sestřičku vše, co je v jejich silách. Dávají nám lásku. Máme u nich důvěru. Jsem u nich šťastná. Vedou nás k dobrému životu a líp to zvládat nemůžou. Ale strašně se mi stýská po mojí mamince i tatínkovi a mých dvou bratrech.
Máma je teď ve vězení, ale jsem ráda, že je tam. Aspoň vím, že nedělá blbosti. Stýská se mi po ní moc. Chci pocítit maminčinu i tatínkovu pravou lásku. Modlím se, aby mamka měla dost rozumu a přišla k nám, aby se o nás starala. Věřím Bohu, a tak věřím, že to vyjde. Mám ji moc ráda.“ (vlastní překlad)
Jiné příspěvky, které by šlo označit za úplně obyčejné, v sobě přeci jen obsahují reakci na současnou společenskou situaci. Žákyně osmé třídy vysvětluje, proč jí záleží na známkách a z jejího příspěvku je cítit, že je motivována tvrdou sociální realitou: „Ano, záleží mi na známkách, protože nechci zůstat doma a čekat na podporu nebo na to, až mě máma bude živit. Proto se učím, abych se dostala na dobrou školu a potom i do skvělé práce. Líbí se mi víc život, který bude mít nějaký cíl. Vědět, že se nemusím bát o to, jestli budu mít na jídlo, na šaty a na nájem. A že nebudu muset dělat dluhy, které bych musela splácet celý život. Chci se ráno probouzet hrdá, s vědomím, že nemám takové starosti, užívat si život s lehkostí. Proto mi záleží na známkách, které jsou prvním krokem k tomu mít krásný bezstarostný život.(…)“ (vlastní překlad)
Porota vysvětlovala dětem, co se jí na příspěvcích líbilo.
U jednoho velice krátkého příspěvku, který dostal speciální cenu za romštinu, tedy úroveň jazyka, porota ocenila i to, co se dívce z druhého ročníku střední školy podařilo vyjádřit pomocí několika vět. Posuďte sami: „Můj táta a moje máma jsou hladoví. Na louce sedí, můj táta a moje máma. Čekají na mne, až přijdu. Musím jít do města a koupit jídlo. Nakoupím chleba a čínské polívky.
Přišla jsem domů. Táta mi řekl: „Koupila jsi tabák a papírky?“ Já jsem mu řekla: „Ne, nekoupila. Už nemám peníze.“ Moje máma řekla: „Zítra půjdu do města a koupím ti tabák.“ (vlastní překlad)
Ve výtvarné porotě byla i umělkyně Ladislava Gažiová.
Vždyť tu jsme odjakživa
Jedním z letošních témat byla reflexe protiromských demonstrací. Speciální cenu Nové školy vyhrála patnáctiletá dívka z Janova, a to za to, jaký měl její příspěvek přesah:
„Jmenuji se Lucka. Je mi patnáct let a bydlím v Janově. Bylo to v našem městě, ty demonstrace proti nám v roce 2009, to si pamatuju. Nevím proč proti Romům, vždyť tu žijeme odjakživa. Tady jsme se narodili. Že jsem Romka, za to se já nestydím, a tady jsme doma. Já za to nemůžu, kdo jak žije, o to se nestarám. Mě moje rodina vychovala slušně, a že si gadžové vymysleli demokracii, to je jejich věc. My Romové jsme si to nevymysleli. Naše rodina a všichni lidi, bílí či černí, měli kdysi práci a bylo dobře. Žili podle svého. Nyní kdo má platit tak vysoké nájmy, všechno je drahé, dnes se nežije dobře. To oni, gadžové, kradou, zabíjejí, tak ať za to trpí. Nikdo nám
nebude dirigovat, jak máme žít. Mluví o nás, částečně mají pravdu, ale nemůžeme trpět za všechny Romy.“ (vlastní překlad)
Jak moc se protiromské demonstrace podepsaly na psychice romských dětí, ukazuje i příspěvek dvanáctileté dívky na téma Můj sen: „Jednou se mi zdál sen. Spala jsem a v tom snu byli takhle i bílý i Cigáni, všichni. Moje máma tam byla s mym bratříčkem. Můj bratříček byl strašně malý, v peřince. No a bílý dělali demonstraci. A my jsme utíkali. Moje rodina utíkala a utíkala. Tam byl jeden velkej barák a v něm byli taky bílý. A oni nás strašně nesnášeli. Chtěli nás všechny zabít. No a můj brácha byl malinkej. Všichni jsme strašně brečeli. Táta chytil jednoho bílýho takhle pod krkem a chtěl ho zmlátit. Ale máma mu řekla, aby ho nemlátil, protože by po nás šli ještě víc. Tak jsme zůstali v klidu. Ale pak nás stejně všechny zabili.“ (překlad Nová škola)
Zpěvačka Veronika Kačová
Ale zpět do nablýskaného sálu Amerického centra. Ceny byly rozdány, pohoštění však ještě nebylo připraveno a všichni jsme už měli hlad. V průběhu rozdávání cen vystoupily dvě romské zpěvačky Pavlína Danková a Veronika Kačová a zahrál a zazpíval i kytarista a zpěvák Milan Horvát.
A protože teď je najednou čas, který je třeba nějak vyplnit, než přivezou jídlo, očekávám, kterého ze zpěváků pořadatelé vyzvou, aby zazpíval. Někdo ze sálu však vykřikne, ať zazpívá Pavlína Matiová, která celý ceremoniál moderovala. Je totiž také zpěvačkou. Pavlína vzala do ruky mikrofon a začala zpívat jednu z nejslavnějších romských písní Nane cocha, nane gad a vyzvala všechny zúčastněné, aby se k ní přidali.
Celý sál zpíval, atmosféra byla jen těžko popsatelná, v tu chvíli snad zmizely všechny obavy z budoucnosti, z útoků neonacistů, i pocity, že jimi společnost opovrhuje. Sounáležitost a radost ze života byly v tu chvíli téměř hmatatelné.
Proč? Je to tím, že není možné sžití dvou odlišných kultůr? Že to vše fungovalo zpočátku na Západě jen zdánlivě a to jen do doby, kdy minorita se začala cítit být početně silnou a tak odmítla pravidla zavedená majoritou?
K hodnocení situace bych vycházel z teze o demokracii dle Aristotelese : "Předpokladem demokratického zřízení je svoboda. Prvním znakem svobody je to, že se střídavě poslouchá a vládne. Svoboda není v tom, že každý dělá, co chce a že žije, jak se mu líbí, ale v tom, že každý jedná v rámci zákonů, tj. pravidel, podle nichž vládnoucí mají vládnout a zamezovat jejich překračování."
Pokračoval bych tím, že ke zdárnému fungování demokracie patří to, že zákony musí respektovat každý, včetně členů minorit. Pokud hrajeme na něco jiného, podkopáváme demokracii. Jdeme proti sobě, jdeme dokonce proti zájmům minorit, pokud jsou tyto ovšem demokratické. Pokud demokratické nejsou, respektive nehodlají přijmout demokratická pravidla, je hloupé jim vůbec poskytovat jakoukoliv podporu.
Vrátím se k článku. Romové zde žijí snad už století. Možná více. Přesto se nedokázali včlenit do většinové společnosti. Dokonce se dá říci, že za posledních 25 let problémy s touto komunitou narostly. Máme si zvykat, že to tak bude napořád? Máme čekat, že při jejich natalitě nás brzy čekají stejné problémy jako mají Amíci v Fergusonu, nebo Frantíci na předměstích Paříže?
Je chyba v systému, nebo v multikulturalismu? Nebo v čem vlastně chyba je? V něčem jistě je, jen bych chtěl vědět kde.
Romové v Evropě žijí už velmi dlouho, ale ne vždy byl zájem na tom je integrovat do společnosti. Nenapadá mě žádný populárně naučný zdroj, a k odborné literatuře jsem se nedostal, takže sáhnu po románu jako zdroji byť zkresleném, historického obrazu. Lazarillo z Tormesu ve stejnojmenném díle z počátků novověku navštívil cikánský (dobový termín) tábor, nenašel tam žádného "etnického Cikána", Roma, řekli bychom dnes. Obyvatelé toho tábora byli lidé majoritního etnika, vytlačení na okraj, do této situace. Je těžké si představit, že když byl výrazný tlak tímto směrem, mohlo větší množství lid postoupit směrem opačným.
S integrací obecně je myslím si jeden problém: Když chcete integrovat, musíte vědět, podle čeho. To říkal náš matikář, a měl pravdu. Ale váženě. Integrace menšin se dle mého soudu nemůže zdařit, pokud nebude jasný soubor hodnot, který je většině vlastní, který není tak úzký, že by nutil lidi (ať už z většiny či menšiny) zříkat se své identity, ani tak široký, že se na něm nedá budovat identita kolektivu. Takový soubor hodnot tu nevidím.
P.S. Rovněž budu rád, když mě opraví někdo víc věcí znalý.