Kdybych byla bílá, to by nebylo špatný
Saša UhlováRomano suno je soutěž, která už tradičně podporuje sebevyjádření romských dětí v rodném jazyce. Letos poprvé mohly děti soutěžit i v kategorii mluveného slova. Některé příspěvky vypovídají o obtížných podmínkách, ve kterých děti vyrůstají.
Jana: „Některý Češi jsou dobrý!“
Eva: „Některý ne!“
Jana: „Prostě já mám některý bílý ráda. Ale některý bílý jsou takový protivný. Maj takovou hnusnou povahu. No jak bych to řekla.“
Eva: „Štítěj se nás.“
Na velké obrazovce si romsky povídají dvě dívky, které se samy natočily na video. Záznam je otitulkovaný, aby mu rozuměli všichni. Je to jejich příspěvek do soutěže Romano suno — Romský sen.
A starší Jana pokračuje: „Víte co, někdy si říkám, proč vlastně jsem Cigánka? Proč nejsem normální člověk, jako bílej? Jenže stejně, co s tím naděláme? Jako já jsem ráda, že jsem Cigánka. Ale kdybych byla bílá, to by nebylo špatný.“
V sále v Americkém centru na Malé Straně sedí několik desítek dětí a dospělých. Přijeli dnes 11. prosince na vyhlášení vítězů soutěže a letos se kromě předávání cen dívají i na videa, která získala ceny. Dívkám na obrazovce je dvanáct a deset let a jsou sestry. Obě mluví dobře romsky, a to je tu důležité.
Podmínkou účasti v soutěži Romano suno je totiž znalost jazyka, který se děti ve škole nikdy neučily a také se ho nikde neučily psát. Znají romštinu jen z domova.
Romština ještě nevymizela
Právě se koná sedmnáctý ročník. V šestnácti předešlých mohly děti posílat psané příspěvky na zadaná témata, letos poprvé jako novinku přidali organizátoři další možnost, jak se děti mohou vyjádřit: natočit video, nebo pořídit zvukový záznam, a tak ukázat, že romsky mluví.
Soutěže se každoročně účastní stovky dětí. Obecně prospěšná společnost Nová škola, která soutěž pořádá, je kontaktuje prostřednictvím základních a středních škol, volnočasových klubů, spolupracují i s výchovnými ústavy a dětskými domovy. Letos do Nové školy přišlo 109 literárních textů, dvaadvacet videí a do výtvarné kategorie přišlo 277 obrázků. Výtvarné kategorie se mohou zúčastnit děti, které romsky neumí.
Velvyslanec USA podpořil děti v tom, aby si vážily svého jazyka a kultury.
Celou slávu uvedl svými proslovy velvyslanec USA Andrew Schapiro, který zdůraznil, jak moc důležité je uchovávat si svůj jazyk a že je to obohacení nejen pro ně, ale i pro ostatní. Promluvil také Martin Martínek z Úřadu vlády, který se děti snažil motivovat ke psaní v jejich rodném jazyce. I přes oficiální projevy byla atmosféra příjemná, nebyla příliš sešněrovaná a formální.
Proč? Je to tím, že není možné sžití dvou odlišných kultůr? Že to vše fungovalo zpočátku na Západě jen zdánlivě a to jen do doby, kdy minorita se začala cítit být početně silnou a tak odmítla pravidla zavedená majoritou?
K hodnocení situace bych vycházel z teze o demokracii dle Aristotelese : "Předpokladem demokratického zřízení je svoboda. Prvním znakem svobody je to, že se střídavě poslouchá a vládne. Svoboda není v tom, že každý dělá, co chce a že žije, jak se mu líbí, ale v tom, že každý jedná v rámci zákonů, tj. pravidel, podle nichž vládnoucí mají vládnout a zamezovat jejich překračování."
Pokračoval bych tím, že ke zdárnému fungování demokracie patří to, že zákony musí respektovat každý, včetně členů minorit. Pokud hrajeme na něco jiného, podkopáváme demokracii. Jdeme proti sobě, jdeme dokonce proti zájmům minorit, pokud jsou tyto ovšem demokratické. Pokud demokratické nejsou, respektive nehodlají přijmout demokratická pravidla, je hloupé jim vůbec poskytovat jakoukoliv podporu.
Vrátím se k článku. Romové zde žijí snad už století. Možná více. Přesto se nedokázali včlenit do většinové společnosti. Dokonce se dá říci, že za posledních 25 let problémy s touto komunitou narostly. Máme si zvykat, že to tak bude napořád? Máme čekat, že při jejich natalitě nás brzy čekají stejné problémy jako mají Amíci v Fergusonu, nebo Frantíci na předměstích Paříže?
Je chyba v systému, nebo v multikulturalismu? Nebo v čem vlastně chyba je? V něčem jistě je, jen bych chtěl vědět kde.
Romové v Evropě žijí už velmi dlouho, ale ne vždy byl zájem na tom je integrovat do společnosti. Nenapadá mě žádný populárně naučný zdroj, a k odborné literatuře jsem se nedostal, takže sáhnu po románu jako zdroji byť zkresleném, historického obrazu. Lazarillo z Tormesu ve stejnojmenném díle z počátků novověku navštívil cikánský (dobový termín) tábor, nenašel tam žádného "etnického Cikána", Roma, řekli bychom dnes. Obyvatelé toho tábora byli lidé majoritního etnika, vytlačení na okraj, do této situace. Je těžké si představit, že když byl výrazný tlak tímto směrem, mohlo větší množství lid postoupit směrem opačným.
S integrací obecně je myslím si jeden problém: Když chcete integrovat, musíte vědět, podle čeho. To říkal náš matikář, a měl pravdu. Ale váženě. Integrace menšin se dle mého soudu nemůže zdařit, pokud nebude jasný soubor hodnot, který je většině vlastní, který není tak úzký, že by nutil lidi (ať už z většiny či menšiny) zříkat se své identity, ani tak široký, že se na něm nedá budovat identita kolektivu. Takový soubor hodnot tu nevidím.
P.S. Rovněž budu rád, když mě opraví někdo víc věcí znalý.