Petr Kučera pro ČT v souvislosti s oslavami Sametové revoluce řekl, že pokud se podíváme kolem sebe, dnešní situace je oproti předlistopadové ideál. V listopadu máme však ještě jedno velice důležité výročí, které nám připomíná, že následky ekonomické transformace mají k ideálu daleko a že nesouměřitelná srovnání jsou často jen taktikou, jak zatemnit problémy dnešní doby. 13. listopadu bylo výročí rozsudku v případu D. H.

V roce 2000 podalo osmnáct romských rodin k Evropskému soudu pro lidská práva žalobu na Českou republiku z důvodu neoprávněného umístění dětí do zvláštní školy a spor, tzv. „Případ D. H.“, vyhrály.

Na povrch vyplaval strukturální problém v českém vzdělávání, který zasáhl a ve značné míře stále zasahuje velký počet sociálně vyloučených a především romských rodin. Děti v těchto rodinách jsou ve statisticky vyloučené míře diagnostikovány jako lehce mentálně postižené. Ukázalo se, že do diagnostiky vstupují nejen kulturní a jazykové faktory, ale i společenské stereotypy.

Za mentálně postižené mohly být označené děti, které neznaly hovorové výrazy nebo špatně porozuměly otázkám, protože čeština nebyla jejich mateřským jazykem. Výzkumy dokonce ukázaly, že testy vybavené fotkou dítěte tmavší pleti jsou hodnoceny výrazně přísněji než testy s fotkou bílého dítěte.

Ze studie Světové banky vyplynulo, že v 90. letech se šance romských dětí dosáhnout vyššího nebo alespoň stejného vzdělání, jako jejich rodiče, výrazně zhoršily. Od případu D. H. přikročila vláda k řadě úprav, které však měly především formální charakter. Zvláštní školy se přejmenovaly na praktické a vyloučení zůstali vyloučení.

Transformace tak nejvýrazněji dolehla právě na děti Romů. Jejich rodiče byli po revoluci často v první vlně propuštěných. Děti se staly svědky marného úsilí rodičů získat novou práci a nakonec samy nedostaly ani takové vzdělání, jaké měli oni.

Rasismus se stal politickým prostředkem, jak obrátit hněv společnosti vůči těm, na které její problémy dopadly nejvíce. Nejen, že se tak opuštění bludného kruhu sociálního vyloučení stalo pro Romy téměř nemožné, ale zároveň byl stereotypy zatížen každý Rom, bez ohledu na své ekonomické zázemí.

Zamezení diskriminace ve vzdělávání je základ, který společnost svým diskriminovaným dluží. Snaha Nečasovy vlády zrušit praktické školy selhala, protože se proti tomu důrazně postavili pedagogové a rodiče žáků běžných škol. Nutno jim dát částečně za pravdu, přechod byl zcela nepřipraven, nepokryt nutnými finančními prostředky.

Je ovšem politováníhodné, že depolitizační rétorika „nevyhnutelné nutnosti“, jež slouží ke zdůvodnění každého kroku neoliberálních politiků, dosáhla toho, že se rodičům a zejména pedagogům zdá rozumnější, zastávat status quo, který určitou část společnosti výrazně poškozuje, než aby požadovali prostředky, které jsou k přechodu nezbytné.

Přitom inkluze není důležitá jen pro kvalitní vzdělání vyloučeného jednotlivce, je to také cesta, jak společnost vyloučené jedince poznává a ničí v sobě velice nebezpečné mýty. Různé ústavy či specializované školy, ať jsou sebelepší, staví ve společnosti bariéry. Situace dnes dosahuje takových rozměrů, že mezi pedagogy často panuje pramalé porozumění problémům, se kterými se sociálně znevýhodnění žáci setkávají, a naopak se, na rozdíl od vyučujících opačných názorů, neobávají vyjadřovat rasistické názory ve výuce.

Postavit se stereotypům alespoň svými silami se někteří studenti snaží právě tento týden. Na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy pořádají již 4. ročník „Romského týdne“, v jehož rámci proběhne zejména debata k inkluzivnímu vzdělávání s názvem „Diskriminace pokračuje“ (19. 11.), ale také debata o byznysu s chudobou a různé formy seznámení s romskou kulturou.

Ministr Chládek sice prohlašuje, že inkluzivní vzdělání je prioritou. Přesto výklad novely školského zákona je v této souvislosti podezřele ohebný a opět svádí k výkladům umožňujícím zachovat status quo. Že se nejedná pouze o pocit „zlých jazyků“, naznačuje i to, že změny opět nepočítají s žádným navýšením finančních prostředků.

Ostatně nejde o jediný návrh bez pevné koncepce z pera tohoto ministra. Nezdá se, že by ministr vůbec vnímal politický náboj systému vzdělanosti, což také potvrzuje jeho pokus jmenovat Václava Klause předsedou Národní rady pro vzdělání s vysvětlením: „Šlo mi také o názorově pestré složení, abychom společně dokázali nastavit strategii, která se nebude měnit s každým ministrem.“(ČTK).

Nelze tak asi očekávat, že by prosazoval politiku, která někomu nevoní, a společnost konečně začala splácet svůj dluh vyloučeným. Spokojíme se s tím?