Marcel Chládek se na ministerstvu školství činí. Takřka neuplyne den, aby se na webu MŠMT neobjevila tisková zpráva s několika fotografiemi, které zachycují ministra při „suplování“ hodiny tělocviku, fotbalovém zápolení s vyhaslými hvězdami českého showbyznysu nebo předávání nejrůznějších cen malým i velkým sportovcům.

Přes zmíněné vytížení se Chládek věnuje i školské problematice. Jako příklad lze uvést připravovanou novelizaci školského zákona (č. 561/2004 Sb.), která mimo jiné nově upravuje kritéria pro udělení diagnózy mentálního postižení pro účely vzdělávacího procesu. Z dílny MŠMT vzešel návrh zákona znovu umožňující zařadit děti s IQ vyšším než sedmdesát do praktických a speciálních škol, což je v rozporu nejen s úmluvami, kterými se ČR má povinnost řídit, ale i s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva.

Před sedmi lety vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek v případu „D. H. a ostatní versus ČR“, kterým potvrdil, že v České republice je některým dětem odpírán rovný přístup ke vzdělání. Jednoduše řečeno: Česká republika diskriminuje především romské děti tím, že je nadměrně posílá do praktických škol. Tyto školy jsou přitom určené pro děti se zdravotním postižením. Nicméně bylo běžnou praxí, že sem byly zařazovány i děti, které žádným postižením netrpěly. Tímto způsobem byly trestány za svůj původ a barvu pleti.

Podle slov Jamese A. Goldstona, právního poradce stěžovatelů „vynesl soud historický rozsudek, podle něhož nemá diskriminace v Evropě 21. století místo. Romské děti nyní budou mít stejný přístup ke kvalitnímu vzdělání jako všichni ostatní.“ V podobném duchu se tehdy vyjadřoval i Kumar Vishwanathan. V reakci na výrok soudu vydalo MŠMT vyhlášku (č. 73/2005 Sb.), která měla svévolnému zařazování dětí do praktických škol zabránit.

Přestože došlo k přijetí nápravného nařízení, situace se na českých praktických školách příliš neproměnila. Podle zjištění Výzkumu veřejného ochránce práv k otázce etnického složení žáků bývalých zvláštních škol tvořily třetinu žáků praktických škol romské děti, přestože dětí s mentálním postižením, pro něž jsou tyto školy určeny, se v populaci vyskytuje kolem tří procent.

V citovaném výzkumu se dále píše: „Segregací části romských žáků, která v českém školství přetrvává, jsou vytvářeny podmínky pro ještě hlubší sociální a ekonomickou chudobu, v níž budou příští generace Romů žít. Jejich vyloučení ze standardních základních škol také narušuje vzájemnou akceptaci romské a většinové populace a v širším smyslu i sociální kohezi ve společnosti.“

Připravovaná novelizace školského zákona — vejde-li v platnost — zmiňované problémy ještě prohloubí. V paragrafu 183 odstavci 8 se totiž píše: „Zdravotním postižením je pro účely tohoto zákona mentální, tělesné, zrakové nebo sluchové postižení, vady řeči, souběžné postižení více vadami a autismus. Posouzení mentálního postižení dítěte nebo žáka pro účely tohoto zákona vždy vychází z kombinace hodnocení intelektu s hodnocením kognitivních, adaptivních a paměťových funkcí dítěte nebo žáka.“

MŠMT zcela svévolně a v rozporu s existujícími klasifikačními systémy, které definují mentální postižení hodnotou IQ nižší než sedmdesát, zavádí vlastní kritéria pro udělení diagnózy mentálního postižení pro účely vzdělávacího procesu. Skrze tuto obezličku bude znovu možné posílat do praktických škol děti s poruchou soustředění nebo učení, děti, kterým chybějí jisté sociální návyky, děti Romů. Praktické školy mohou jásat. Nepřijdou o své žáky, kteří pro ně znamenají peníze.

Lenka Felcmanová, místopředsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání k tomu řekla: „Úprava znění odstavce 8 v paragrafu 183 školského zákona nás vrací zpátky do stavu před rokem 2011. Opět bude možné posílat do ZŠ praktických i děti, které by se s podporou mohly vzdělávat v běžné škole a následně se uplatnit na trhu práce. Namísto toho ponesou nálepku mentálního postižení po celý život. Přidělení diagnózy nebude podléhat doposud platným závazným kritériím, ale bude vycházet ze subjektivního posouzení konkrétním poradenským pracovníkem. To vidím jako závažný problém zejména u speciálně pedagogických center, která jsou se ZŠ praktickými institucionálně propojena.“

Říká se, že kdo si hraje, nezlobí. V případě ministra školství citovaná poučka zřejmě neplatí. Možná mu ale přes všechno hraní, nezbývá čas přemýšlet nad vlastními návrhy. Sportovat je jistě prospěšné, ale jak ví každé školou povinné dítě, na kroužky je čas až po výuce, resp. po práci.