Politici, odborníci, média se často zabývají dílčími tématy okolo obsahu vzdělávání, kvality vzdělávacích institucí a pracovníků, dovedností nebo úspěchu žáků. Málokdy se zabývají smyslem a hodnotami. Přitom bez hodnot nemáme jistotu, co vlastně děláme.

Hodnoty existují, jen jsou často skryté za diskusemi nad dílčími tématy. A skryté jsou někdy i záměrně, pokud jsou spíše hodnotami ve smyslu individuálního zisku na úkor druhých nebo jsou naopak na odiv představovány jako prázdná slova, která nakonec opět jen maskují úzce individuální zájem.

Pokud se shodneme na hodnotách ve vzdělávání, je možné přestat vytvářet a udržovat rigidní systémy vzdělávání s nejasnými motivy a otevřít svět vzdělávání inovacím, rozmanitosti, experimentům, které mohou přinést lepší obsahy, kvalitu i dovednosti žáků.

Jednou z hodnot může být život v demokracii. Nejhorší nemoc posttotalitní české demokracie vidím v tom, že lidé snadno přijímají, když někdo rozhoduje za ně. Je jedno, jestli je to politik nebo úředník u moci, nebo velmi bohatý jednotlivec, který penězi uplatňuje vliv ve veřejném sektoru nebo dokonce kombinace obojího.

Ve vzdělávání pak přihlížíme bezmocně řetězci rozhodování vlivných lidí o politicích, politiků o úřednících, úředníků o ředitelích, ředitelů o učitelích a učitelů o dětech a rodičích. Na všech úrovních chybí transparentnost a objevuje se tam padající „chyba v etice“ až na hlavu dítěte a rodiče.

Pokud jako dítě nebo jako rodič komunikujete s učitelem, komunikujete s celým systémem, za kterým na začátku stojí naprosto nezřetelné hodnoty a někde na počátku řetězce jen ty nejobyčejnější zájmy vlastního prospěchu několika jednotlivců.

Tento systém, o kterém nikdo neví, komu slouží, občas lehce zamotá politicky nebo ekonomicky vlivný rodič. Koupí si nebo ovlivní vedení školy nebo rovnou zřizovatele nebo se rozhodne zřídit soukromou školu, určenou jen pro ty, kdo si to můžou dovolit. Celý systém je podporován matoucími příběhy, pověrami.

Jednou z pověr je nezbytnost profesionalizace vzdělávání. Ten příběh je o tom, že učitel a škola a systém je jediný kompetentní a bez něj dítě a rodič nemůže vlastně naplnit cíle vzdělávání. Tento příběh sdílí mnoho lidí v dobré víře, a neuvědomují si, že může dojít k záměrné i nezáměrné reprodukci nekompetentnosti lidí.

Přitom rodič i samotné dítě jsou v mnoha ohledech kompetentními pro život. Učitel přitom může být i „bezpečný profesionál“, v rovném vztahu k neprofesionálnímu rodiči a dítěti, posiluje jeho kompetentnost v životě, jak nejlépe to dokáže.

Podobně stát může být moderátor a ne profesionál. Podporovat vznik a soužití mnoha typů škol i neškol, profesionálních učitelů i netypických učitelů, certifikací formálních i naprosto neformálních.

Ani politici, ani úředníci, ani profesionálové odborníci nemohou například v nějaké úzké skupině sami řídit, co a jak se máme my všichni učit. Zejména to nemohou řídit profesionálové, právě ti mají nejmenší nadhled. Nejjasnější nadhled má jakýkoli člověk, který žije svůj neprofesionální život.

Evropská hodnota je například velká úcta k člověku, úcta k potenciálu každé lidské bytosti. Jak s ní pracujeme ve školách a dalších vzdělávacích institucích? Vyhýbáme se mnoha hodnotám a pak informace a dovednosti ztrácejí smysl.

Nesledujeme hlavní cíl a tím můžeme prohrát všechno, dokonalé dovednosti můžou zůstat ležet v prachu, výsledkem vzdělávání může být schopný člověk neschopný chápat život v celku. Nebo schopný se dobře uživit na úkor ostatních, nebo i mnoho zdánlivě schopných lidí, nakonec neschopných udržet podmínky na zemi pro život dalších generací.

Evropské hodnoty jsou zaměřené i na společenství, lásku, duchovní život a kulturu. Škola a vzdělávání všeho typu může být prostorem pro děti, aby rozvíjely tyto základní hodnoty. Stačí dát vůbec prostor objevovat hodnoty, jsou například metody osobnostně sociální výchovy, které stačí prostě začít používat.

Jsou metody humanistické práce s lidmi, které stačí prostě začít využívat. Víme jak, jen není uší, které to zvládnou slyšet, a je hodně individuálních zájmů a hodně strachu o vlastní úspěch.

Vzdělávání, které pracuje s hodnotami, pak může být formálně i obsahově jakkoli rozmanité. Škola nebo domácí vzdělávání nebo vzdělávání jen praxí nebo úplně jiné vzdělávání, vše může existovat v rovném soužití.

Škola v různých svých současných formách může snadno vzkvétat i bez svého ukotvení v povinné školní docházce nebo exkluzivního charakteru maturity a vysokoškolského diplomu. Škola může být prostý prostor pro setkání, experimentální laboratoř poznání, dialogu, kultur, hodnot, generací a generovat úctu k člověku a víru v kompetenci člověka.