S potěšením lze sledovat špičkování dvou pražských majálesů, které je příležitostí pro neakademické otevření otázky po identitě dnešních studentů jako sociálního typu. Nabízím v této otázce pohled sociologa a pedagoga FF UK.

Špičkování, které přerůstá v nevěcný spor, po mém soudu zakrývá podstatu problému. Dodávám, že z obou stran sporu jsem si vzal po jednom textu (zde a zde). A dodávám, že na aprílové texty nereaguji (na rozdíl od jedné strany sporu). Jediné, k čemu může člověk dojít, je úvaha nad tím, zda to byl vtip vkusný či nevkusný. A zde platí „de gustibus non est disputandum“.

Student jako tvor kalkulující?

Karel Chlouba ve svém textu tvrdí, že tradice studentstva je neslučitelná s „trhovými principy“. Není důvod si to myslet, nevidím pro to žádný argument. Tedy, krom přesvědčení autora, které je také mým hodnotám blízké. A právě proto, že ve věcech, na kterých člověku záleží, považuji za dobré vyhnout se zkreslení, tvrdím, že slučitelné jsou.

Na dnech otevřených dveří stále více padají dotazy po uplatnění absolventa, stále častěji mi chodí omluvenky (už na bakalářském stupni), které absenci omlouvají „pracovním vytížením“. Nemá také cenu zastírat kalkul kreditový (vyplatí se mi tento kurs?). Úvahy nad teoriemi jsou nezřídka považovány za zcela zbytečné, a ani četba není viděna jako dostatečně „cool“. Chodit do knihovny je neefektivní, vše je třeba požadovat naskenované. Ne, neumím trend toho uvažování nějak kvantifikovat, ale jeho přítomnost je myslím zjevná. A je zcela zbytečné ji stereotypně hledat jen na VŠE.

Mám si tedy myslet, že kolegové a kolegyně, kteří v nějaké míře uvažují výše nastíněným způsobem, na mou alma mater nepatří? To nemohu, nemám klíče od žádné tradice či definice studenta. Život je pestrý, ten studentský jakbysmet. Vysoké školy již dávno nejsou výběrovými institucemi, a tak ti, co projdou výběrovým řízením, věrněji reprezentují svět okolo. Jsem vždy na straně pestrosti a zkrátka jiné pojetí studia než to, které je mi blízké, nezavrhuji. Zavrhováním mohu sice posílit skupinu již přesvědčených, nikoliv však přivést k mnou vyznávaným hodnotám někoho jiného.

Komerčnost jako nevýhoda?

Jak vidno, s textem kolegy Chlouby v lecčems nesouzním. Nicméně, zcela odtržené od reality mi přijde hodnotit jej jako militantní či fundamentalistický, jak píše kolegyně Syslová. Natož, aby popíral smysl studentských oslav. Autorka neuvedla ani jediný příklad, kde tak Karel Chlouba činí.

Snad protože slovo student je odvozeno od slova zájem, tak trochu chápu, že kolegyně zaujatě brání svůj tým, tedy organizátory Pražského majálesu. Dopouští se však omylu tam, kde předpokládá, že problémem je komerčnost a ziskovost této akce (vstupné od 399 Kč.). A přiznám bez mučení, že kdyby autorka měla pravdu a česká veřejnost považovala to, co je komerční a ziskové za zlé a u nekomerčního naopak, bylo by to blíže mému vidění světa.

Tak se ale věci zdaleka nemají. Mohu začít tím, že představa o školném, tedy komercializaci vzdělání, je stále velmi často v české společnosti hodnocena kladně. A to i mezi studenty. Představa „co si platím, je nutně lepší“ není Čechům nijak cizí. Veřejné instituce (jako třeba univerzity) jsou brány jako neefektivní, často bez jakéhokoliv dokazování, soukromé firmy (byť často žijící z veřejných zakázek — nebo není třeba Haguess takovou?) jsou viděny jako efektivnější.

A ziskovost? Ta je přeci ceněna i v nepřesně zvaném neziskovém sektoru - jen je povinnost zisk reinvestovat do neziskové činnosti, a nikoliv jej rozdělit mezi vlastníky organizace. Ne, komerčnost a ziskovost Pražskému majálesu škodit nemůže.

Kolik studentů, tolik majálesů - a proč ne!

Celý spor není řešitelný tím, že by „pravda byla uprostřed“, nicméně ukazuje jasně, že v českém studenstvu je několik pojetí role studenta ve společnosti, že samu identitu studenta různí lidé prožívají různě. Ostatně, kdo četl Černého úvahu o úloze mladého intelektuála v dnešním světě (léta šedesátá), ví, že tato otázka byla problematická i dříve.

Někdo hlavně pracuje a tak trochu studuje, někdo především studuje. Někdo si od studia slibuje vyšší plat, jiný vyšší prestiž či jiné cíle. Jeden majáles nabízí zábavu na klíč a za vstupné, druhý sází na Do-it-yourself přístup. Kdo ví, třeba se dočkáme třetího či čtvrtého majálesu.

Jak jsem psal, nemám klíče k tomu, co to je být student, ale v jednom je tradice univerzit, a té naší (jak rozhořčeně píše kolegyně Syslová ultratradiční) obzvláště, jasná - vždy zde bylo hodnotou spojit různorodé v diskusi, sine ira et studio, někdy mimo dobro a zlo. Nevím, jestli je to ta ultratradice, ale toho bych se držel i nadále, majáles(y) nevyjímaje.

Text byl původně zaslán redakci ukacko.cz, která přes opakovaný dotaz nereagovala.