„Underground je duchovní pozice intelektuálů a umělců, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žijí. Je to vyhlášení boje establishmentu, zavedenému zřízení.“

Ivan „Magor“ Jirous, Zpráva o třetím českém hudebním obrození

Studentské protestní hnutí z roku 2012, bojující proti neoliberálním reformám vysokých škol, se přelilo na jaře 2013 v první studentský nekomerční majáles. Proti neoliberálním reformám, které zaváděním kapitalistických vztahů do akademického světa patrně přináší kromě třídních nerovností a proletarizace také vznik akademického průmyslu na jedné straně a akademického undergroundu na druhé straně, podobně jako v kultuře existuje kulturní průmysl a kulturní underground.

Studentské protesty z roku 2012 a první studentský majáles 2013 jsou, zdá se, zakládajícími událostmi nového studentského, akademického undergroundu. Studentské, akademické druhé kultury. Nikoli náhodou byl jako mytologická ikona této akce zvolen básník Allen Ginsberg, který se stal králem studentského majáles v roce 1965 a podruhé se na této obnovené akci objevil v roce 1990. Proklamovaným cílem studentského majáles, organizovaného studenty pro studenty, bylo navázat na tradičního ducha těchto karnevalů, kterým je veselí, převracející zavedené pořádky naruby, v němž studenti hrají úlohu bláznů. Svobodného ducha, který je v podstatě totožný s pozicí undergroundu, a proto byl všemi autoritářskými režimy zakazován.

Jedinou výjimku ovšem tvoří neoliberální kapitalismus, budovaný v naší společnosti od roku 1990, který na rozdíl od fašismu a stalinismu majáles nezakazuje a studenty netrestá, nýbrž jejich původní kulturu komercionalizuje, zbavuje obsahu a z lidového karnevalu, jehož úkolem má být také ironické poukazování na vše, co je ve světě špatně, činí nenáročnou masovou zábavu, kde se má naopak na všechny problémy zapomenout a nemyslet: studenti všech fakult, bavte se! Tak se české studentské majálesy po roce 1990 postupně zvrátily ve svůj opak. Z lidového kontrakulturního karnevalu se stala akce kulturního průmyslu, masovým podvodem vůči studentům. Studentům, kteří svou kulturu a akademický svět chápou „postaru“, tj. před — či nekapitalisticky a netržně, tak nezbylo, než si odcizený svátek opět přivlastnit vytvořením svátku paralelního; tak došlo k jeho rozštěpení. České studentské prostředí se tak posunulo blíže k tomu ve vyspělých zemích, kde panuje tento rozpor nepřerušovaně od 60. let.

Ani tento pokus o znovuvytvoření nezávislé, druhé studentské kultury se však neobešel bez konfliktu s kulturním průmyslem, mluvícím ústy organizátorů komerčního majáles, konkrétně ústy Kateřiny Syslové, studentky marketingu na Fakultě sociálních věd UK a koordinátorky Pražského majáles za UK. Ta ve svém článku na Úkáčku.cz, kritizujícím alternativní majáles, píše, že „že konflikt Pražského majálesu a Studentského majálesu je krásným krystalickým symbolem konfliktu společensky mnohem hlubšího. Jde o lítý boj mezi tím být KOMERČNÍ a NEKOMERČNÍ, být dobrý či špatný.“

Ve své kritice alternativní kultury dále konstruuje dvě binární opozice moderny a tradice, v níž progresivní modernu představují kapitalistické vztahy, kulturní průmysl (Pražský majáles), zatímco zpátečnickou tradicí je Studentský majáles. Kateřina Syslová tak — ač asi nevědomky — argumentuje proti alternativnímu majáles z rétoricky levicových pozic, ačkoli tyto pozice stojí přesně opačně. Měli-li bychom v tomto případě pracovat s pojmy levice a pravice, kulturní pravicí je zde rozhodně kulturní průmysl (Pražský majáles) jakožto segment kapitalismu. Návrat k tradici v případě Studentského majáles pak není chápán jako návrat k tradičním hodnotám, ke kterým má blíže Pražský majáles, ale naopak k tradici lidových karnevalů, studentského života, svobodného ducha, revolty. Vztah tradice a moderny je totiž komplikovanější, než jak se Kateřině Syslové může zdát v nejdivočejších fantaziích, nejsou-li ovšem dávno omezeny marketingovými produkty.

Kulturní průmysl, mluvícího ústy studentky marketingu, dále vytýká organizátorům Studentského majáles údajnou neochotu „najít společnou řeč vedoucí ke sjednocení“, netoleranci a fundamentalismus. Další příklad pojmové ekvilibristiky.

Kapitál, chce-li přežít, musí neustále akumulovat a sám sebe reprodukovat, všechny společenské vztahy mezi lidmi měnit na vztahy ryze tržní a takto kolonizovat, tj. komercionalizovat všechny oblasti lidského života, toho studentského a kulturního nevyjímaje. Vzpírá-li se někdo těmto vztahům a chce si nezávisle na nich dělat, jak se říká, svoje věci, samozřejmě také vytváří prostor, který lze ještě kolonizovat a zvyšuje kapitalismu šance na prodloužení života, současně ale vytváří prostor mimo něj a proto prostor, z které lze vést proti němu boj zvenčí.

A co se týče undergroundu jakožto společenství, jehož vnitřní vztahy jsou nezávislé na vztazích kapitalistické společnosti a hierarchii jejích hodnot, jeho posledním cílem by bylo sjednocení s kulturním průmyslem.

Rozštěpení studentské kultury, prostředí či komunity na dvě, řečeno s Kateřinou Kňapovou na studenty soukromé a veřejné, je možné vidět jako důsledek změny vzdělávacího systému, kterou prošel v české společnosti od 90. let, podobně jako ve vyspělých kapitalistických zemích od poválečné doby.

Demokratizace, či masifikace a s ní industrializace vzdělávacího systému, provázená aplikací kapitalistických vztahů — o tomto vývoji píše Konrád Liesssmann v Teorii nevzdělanosti — je proces, který má všechny podstatné vlastnosti industrializace, tedy modernizace výroby: úpadek tradičních řemesel a řemeslníků, masová produkce a spotřeba, proletarizace. Vyvlastněný a vykořeněný proletariát, přicházející do měst z venkova, potřeboval zábavu a na tuto poptávku reagoval vznik kulturního průmyslu, tedy podobně industrializovaná kultura, vůči které se zrodila avantgarda produkovaná bohémským prostředím. Tak vznikla avantgarda a kýč, ve 20. století kulturní průmysl a kulturní underground.

S industrializací vzdělávacího systému vzniká nová masa studentů jakožto logických zákazníků kulturního průmyslu, vedle nichž stále žije vrstva studentů, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žijí.

Možná, že Kateřina Syslová měla v jistém smyslu pravdu, že industrializace kultury je druhem modernizace, podobně jako byla modernizačním projektem kulturní politika Třetí říše, stalinistického SSSR či financování výstav abstraktního expresionismu ze strany CIA jako nástroj studené války. Možná je však překročením mezí imaginace lidí z marketingu, že může být i jiná modernizace — emancipační.