Pavel Janeček, autor článku „Ztracená generace mladých lidí“, uvozuje svůj text myšlenkou: „Extrémní liberálnost a demokracie přináší i negativní důsledky. Jedním z projevů takovéto liberálnosti je naprostá absence počtu zřizovaných studijních míst na veřejných a soukromých školách podle odborného posouzení potřeby absolventů škol.“ (Podle autora pak nežádoucím důsledkem jsou vysokoškolsky vzdělaní mladí lidé, kteří ve svém oboru neseženou práci.) Na jeho tezi navazuji jiným úhlem pohledu.

Obecným dnešním postojem je vnímat jevy, které považujeme za málo uspokojivé, jako negativní důsledek něčeho, co souvisí buď s ideologií, tedy vládou a jejím režimem, nejčastěji ale s byrokratismem EU, postkomunismem a rovnostářstvím, případně extrémním liberalismem atp. Pak se nám zdá, že k vyřešení neuspokojivého stavu postačí příhodná změna režimu.

Na druhé straně ovšem víme, zhruba řečeno, že počínaje feudalismem žádný z následujících politických systémů mnohé závažné společenské problémy nikdy uspokojivě nevyřešil, počínaje diskriminací stavovskou, náboženskou, etnickou či sociální.

Buď to mělo nedostatky takové, či onaké, a záleželo pouze na tom, na co v určité době a situaci společnost zrovna kladla důraz. Pouze rozvoj techniky prokazatelně přinášel v každé době stále lepší a nezpochybnitelné výsledky, ostatně proto se k technice tak upínáme.

Máme už zkušenost s tím, kdy stát reguloval vysokoškolské vzdělávání podle svých hospodářských a ideologických potřeb. Absolventi pak dostávali umístěnky po celé republice, často do prostředí a míst, v nichž prožívali svůj život jako nezasloužený trest s pocitem nevyužitého či promarněného nadání. To je známo.

Své schopnosti v zastrčených regionech mohli rozvinout až po převratu, tedy v době „liberálnosti (extrémní?) a demokracie“, kdy bohužel často už v důchodu obětavě módním slovem revitalizovali vše, čím desetiletí trpěli — od ekologie po místní objektivní historii. (S nimi regionální studia Českého rozhlasu v minulých letech natočila mnoho třeskutě zajímavých pořadů.)

Ačkoliv minulý (záměrně podotýkám totalitní) režim plánoval život společnosti po pětiletkách, společenský a hospodářský vývoj tím ovlivňoval stále méně (útlum těžkého průmyslu a strojírenství, nadbytek učitelů, kteří stejně nechtěli učit atd.).

Současné poměry můžeme nazvat „tekutým stavem“, což není důsledek naší extrémní liberálnosti, ale stav naší civilizace. Po mém soudu stát ani nemá právo z momentální situace odvozovat, kolik strojních inženýrů nebo magistrů psychologie najde uplatnění za pět, natož za deset let.

Dnes je sice poptávka po strojařích, ale záleží na tom, kdy se podstatná část tohoto odvětví, vesměs spjatá s automobilovým průmyslem, přesune dále na východ. Kromě právníků jistotu práce odpovídající kvalifikaci nemá nikdo, možná ani advokáti ne. A na druhé straně, kdo by před dvaceti lety řekl, jaké prestiže se dostane například sinologům, a to ani nemusí být žádní „logové“, stačí ten jazyk.

Naopak stát by měl upozorňovat studenty, že se vzdělávají hlavně pro sebe. Vzdělání by mělo vést ke schopnosti uplatnit se v životě obecně, rozumět společnosti a najít způsob, jak v ní v souladu se svými schopnostmi a přesvědčením blahodárně (pro obě strany) působit.

Liberální prostředí má výhodu, že člověk není determinován žádnou administrativní nebo politickou autoritou, ale může se určit sám. Mně nejen pro mou práci, ale zejména pro život chybí vzdělání historické a filosofické, které mi kupodivu nejvíce chybělo, když jsem byl zedníkem; teď už je to trochu lepší, umím to jalově okecat.

Podobně jiný prahne po matematice jako způsobu myšlení a logiky, pro niž má uplatnění jiné než toliko matematické. Mám na mysli skutečné vzdělání, nikoli „vzdělání“ jako formální společenskou zvrhlost, kdy prostřednictvím diplomu se mladý člověk chce prodrat k tomu, na co vesměs nestačí a co ničím neobohatí, ale zdá se mu to pohodlné či výnosné. Takový, když kýžené místo nezíská, žádná škoda.

Pokud člověk není zrovna jaderný fyzik nebo lékař, nic se nestane, bude-li po jistý čas — obrazně řečeno — topičem parní lokomotivy. Pro psychology či sociology vč. novinářů by to dokonce mohlo být součástí praxe.

Vakuový fyzik a někdejší náměstek ministra školství (Vopěnky a Piťhy) pro vysoké školy Libor Pátý říká, že v každé populaci je pouze šest procent vysokoškolských studentů, kteří pak svůj obor skutečně obohatí, takže se vyplatí věnovat jim veškerou péči. Ostatní ať studují, v praxi se jistě neztratí.

Sociolog Ivo Možný dělí studenty na samochodky a minimaxy: „Samochodky si studují samy, samy jedou, jsou pracovité, zajímají se. Ale na druhé straně přibývá minimaxů, těch, kteří jdou studiem s minimálním výkonem maximálně snadno prolézt.

Čím je jich víc, tím je ten tlak větší. Tím vzniká dvourychlostní společnost.“ — To asi nikdo předem nerozpozná, kdo je kdo, to se projeví až při studiu. A máme pak minimaxům ještě zajišťovat pracovní místa na základě jejich pouhého diplomu?

Ivo Možný také říká, že samochodek je tak patnáct, spíše deset procent a jsou to ti studenti, kteří jsou ochotni pracovat aspoň čtyřicet hodin týdně. Ryzí samochodka, „to je dost krásný a vzácný útvar; u čisté samochodky je úplně jedno, jak dobrá nebo špatná ta škola je, ta je prostě naprosto impregnovaná, jede si sama.“ A jistě pak ani nepotřebuje žádnou umístěnku.

Nepopírám, že problém, který Pavel Janeček popisuje, existuje, ani ho nezlehčuji. Pouze podotýkám, že díky demokracii a liberálnímu prostředí nebo spíše díky naší vzdělávací politice pořád může studovat, kdo chce a co chce — jaká krása, i když třeba jako báňský inženýr, až se znovu budou otevírat doly a prolomí se všechny limity, by se v budoucnu uživil lépe; kdežto jako filosof bude poněkud nuzovat — ale s pochopením pro svět i svůj stav.

V šestapadesáti jsem se hlásil na FAMU ke studiu scenáristiky. Prý jsem neudělal talentové zkoušky — a přitom já su taková skrytá samochodka!